Ladislav Fišer vypráví jedinečný příběh města od nejstarších historických památek, přes meziválečnou architekturu se spoustou zeleně a smělým urbanistickým řešením, které dodnes fascinuje odbornou i laickou veřejnost, až po moderní výstavbu města, z níž je zřejmý respekt současných architektů vůči dědictví jejich slavných předchůdců. Města, kde se lidem dobře žije.
Výjimečnost publikace spočívá rovněž v doprovodných textech. Autor v nich prozrazuje trvalý zájem o studium Hradce Králové v datech a souvislostech.
Loajalita fotografa Ladislava Fišera vůči svému městu připomíná s trochou nadsázky oddanost legendárního starosty hradeckého „Salonu republiky“ Františka Ulricha.
Když chtěla jeho dcera rozptýlit matčiny obavy, že je jí snad její muž nevěrný, napsala do dopisu tyto řádky: „Myslím, že tati… má opravdu jen jednu velkou lásku – a to je Hradec (Králové) a na jiné ani nemá čas.“
Jak bys stručně charakterizoval svou knihu?
Ta knížka je dokument, jak město vypadá v první čtvrtině 21. století, s tím, že přináší i chronologický příběh vývoje Hradce Králové. Nejenže padesát let fotografuji město, ale padesát let se zajímám o jeho historii a studuji různé i dobové materiály. Takže díky fotografování vím i to, jakou ta která stavba má historii, na co mám jako fotograf upozornit, co ukázat, co je opravdu důležité.
Původně se kniha měla jmenovat Krásné město Hradec Králové. V roce 2015 jsem totiž vydal tenkou knížečku, kde jsem zkoušel nové pojetí barev, nazval jsem ho Fišer efekt. Vytvořil jsem si poměrně složitý postup ve Photoshopu. Princip spočívá v tom, že nepatrně zvýrazním obrysové linky, snížím počet barevných tónů i polotónů a vnesu do snímku strukturu, protože nemám rád příliš precizní fotografii s hladkou plochou.
Když jsem digitalizoval svůj archiv negativů, s překvapením jsem zjistil, že jsem tím zasažen už od střední školy. Kritici v tom mohou vidět, že se chci přiblížit malbě, což není pravda, je to moje metoda, můj výrazový prostředek.
Od kdy se vůbec datuje tvoje vášeň zas a znovu fotografovat Hradec Králové?
Nejstarší fotografie v mé knize je z roku 1970, tehdy jsem navštěvoval 7. třídu základní školy. Můj třídní učitel Milan Michl patřil k nejlepším českým amatérským fotografům. Ve škole zřídil fotokroužek, společně jsme pořádali foto vycházky a v temné komoře probírali techniky. Docházel jsem i do klubu fotografů v domě mládeže. V osmé a deváté třídě jsem už byl dvorním fotografem školy a měl jsem doma kupu diplomů z celostátních soutěží. Tak jsem si říkal, že bych to mohl zkusit na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně. Povedlo se a později jsem pokračoval na pražské FAMU. Po celou dobu studií jsem se vedle fotografie zajímal také o malbu, grafiku, grafickou úpravu a práci s písmem.
Objev fotografie je dodnes považován za jeden z nejúžasnějších vynálezů 19. století. Jistě si umíš představit to ohromné nadšení spojené s tímto objevem…
Celé století předtím byla nejžádanější tzv. veduta, topograficky přesný malířský nebo grafický záznam výseku krajiny nebo města. Jakmile přišla fotografie, už nebylo třeba skutečnost zachycovat realisticky a malířství začalo směřovat k abstrakci.
Tehdejší fotografové byli velmi šikovní průkopníci. Používali velké fotoaparáty s nedokonalými čočkami, k dispozici měli jen málo citlivý materiál a špatné objektivy. Fotografování vyžadovalo dlouhou expozici, dokonce se pracovalo s camerou obscurou, což je v principu schránka (třeba i velikosti místnosti) s otvorem v jedné stěně.
Kolem přelomu století už fotografové byli tak zdatní, že vytvářeli koláže. Většina historických pohlednic jsou vlastně podvody. Oni si ten objekt několikrát vyfotili a to, co se jim hodilo, vystřihli. Vzniklou montáž pak vyfotili a přemalovali. Výsledek byl úžasný. Když dnes takový snímek ofotíte, perfektně ho naskenujete a zvětšíte třeba na metrovou velikost, protože oni to dělali 1:1, tak máte před sebou mistrovské grafiky.
I já jsem tuto metodu použil ve své knize. Mnohé snímky jsou složeny z několika (3 – 5) snímků. Tak jsou vytvořeny všechny širokoúhlé fotografie, nebo časosběrné montáže z průběhu akce, které neprobíhaly naráz. Například snímek dračích lodí na Labi v pozadí s muzeem. Protože závod se koná v červnu, kdy je muzeum skryto za zelení stromů, musel jsem budovu nafotit už v únoru a oba snímky propojit v grafickém studiu. Obdobně je tomu na snímku s historickými vozidly na Masarykově náměstí…
Dnes je fotografování jednoduché. Vezme se foťák, nebo spíše jen mobil, který technicky všechno umí, expozici, ostrost – uživatel ani netuší, co vše to obnáší. Nemusí se o nic starat, jen o kompozici, vhodné načasování, světlo, ale to už dnes také nikdo neřeší. A tak je kvalita fotografií paradoxně velmi nízká, a to i v rovině “profesionální”.
Nikdo už netuší, jak se fotografovalo ještě před 50 lety, natož 100 lety. Vyprávím o tom v knize na straně 192, kdy jsem fotografoval fotoaparátem Linhof na film formátu 6×9 cm. To znamenalo nést 15 kg techniky na zádech. Fotoaparát se připevnil na stativ, vyrovnal se vodováhou, nasadila se matnice, vzhůru nohama a stranově převráceně se vyhledal záběr a provedlo se ostření a vyrovnání svislic pomocí změny optické osy. Nejlépe to bylo vidět pod černou látkou. Poté se zavřela závěrka, natáhlo se pérko, podle expozimetru se nastavil čas a clona. Matnice se vyměnila za kazetu s barevným diapozitivním filmem, vytáhlo se krycí šoupátko a provedla se expozice, vrátilo se šoupátko, nasadila se kazeta s negativním barevným filmem, natáhla se závěrka, krycí lamela ven, expozice, krycí lamela zpět, vyměnit kazetu s čb. negativním filmem. Potom znovu otevřít závěrku a odclonit, aby bylo na matnici vidět pro další snímek. Výsledek byl až za týden, po zaslání filmu do laboratoře. Když se to nepovedlo, opakování bylo velmi složité.
Býval jsi pověstný tím, že jsi po městě chodil s pětimetrovým žebříkem na rameni a na kole vláčel obrovskou bednou s fotoaparáty…
Ano, při fotografování jsem často použil dvoumetrové nebo pětimetrové žebříky, na kterých jsem tu a tam nebezpečně balancoval. V roce 2012 jsem si ale postavil šestivrtulový dron, pod který jsem zavěsil i s ovládáním pohybu nahoru a dolů fotoaparát Canon s profesionální proměnnou optikou a čipem. Neměl jsem v úmyslu pořizovat letecké záběry, na to jsem si najmul opravdové letadlo, ale líbí se mi záběry z cca 6-30 m podle toho, jak to záběr vyžaduje. K tomu je samozřejmě zapotřebí i licence a povinné ručení.
Je fotograf svého druhu lovec?
Když chci chytit to správné světlo anebo i krásné mraky, ale ony třeba na hodinu zastíní sluníčko, musím trpělivě čekat, až odejdou. Časově je to velmi náročné. A někdy to musím zkusit další den.
Stává se ti, jako experimentátorovi, že tě jiní fotografové napodobují? Že tzv. vytrasuješ cestu a ostatní se po ní vydají?
Samozřejmě, to je normální, proto jsem spoustu snímku několik let nechtěl vůbec zveřejnit.
V Hradci Králové existují lokality, které jsou odjakživa fotografované. Mám sbírku historických pohlednic a určitě jsem také vyzkoušel nejeden snímek z podobného úhlu.
Je nějaké místo ve městě, které tě trvale přitahuje a k němuž se vracíš?
Nábřeží Labe pod Labskou elektrárnou, magické prostředí kolem Hučáku – jedno z nejkrásnějších míst ve městě se silnou kladnou energií. Ticho, východ slunce. V létě není tolik vody, všechna proudí skrz elektrárnu a jez je bez přepadu (bez hučení). Nádherná atmosféra. Vybavil jsem si ty historické, úžasně vybarvené pohlednice a udělal jsem současný retro pohled. Už si skoro zakazuji na nábřeží chodit, protože odtud mám takovou spoustu fotografií, že nevím, kterou z nich vybrat. Zvláštní je, že někdy se člověku povede jedinečný snímek, a když ho pak chce zopakovat, zázrak už se nekoná.
Není to pro klasicky školeného fotografa s tvou erudicí přece jen zvláštní krok fotografovat mobilem?
Technika jde dopředu. Podle mě záleží na světle, na kompozici, na atmosféře. Mám mobil s programem od Googlu, kde je už vyřešeno HDR přímo při snímání, takže záběr z mobilu mi sám udělá rozsah jasu, který jsem musel v počítači složitě upravovat. Má taky tak úžasnou stabilizaci, umožňuje minutovou expozici z ruky, a to i v noci. Takový snímek je naprosto ostrý.
Jsem rád, že jsem se dožil téhle digitální doby, kdy technika umožňuje neuvěřitelné věci, kdy už člověk není jejím otrokem, ale může ji využít k zobrazení toho, co chce.
Do knihy jsi „ukryl“ tváře respektovaných hradeckých kolegů– fotografů: Zdeňka Mence, Jiřího Kohouta, Petra Balíčka a už zmiňovaného Milana Michla. Pietně jsi také připomněl svou ženu Romanu, s níž jsi spolupracoval na své první knize o Hradci Králové.
Nad tou knížkou jsme se vlastně seznámili. Hledal jsem někoho, kdo by mi pomohl slovem doprovodit moje fotografie. Romana s čerstvým doktorátem z českého jazyka vytvořila nádherné, dodnes nepřekonané texty. Knihu jsme vydali v roce 1991. Spolu jsme založili reklamní agenturu – ona jako manažerka, já fotograf jsme provozovali Galerii a reklamní studio, stavěli výstavní expozice, vytvářeli prospekty, katalogy, spolupracovali s mnoha hradeckými podniky i organizacemi. V roce 1997 bohužel tragicky zemřela při automobilové nehodě.
Na této poslední knize jsem spolupracoval s naším synem, který je už patnáct let mimo Hradec Králové, v současnosti žije a pracuje jako programátor v Kalifornii. Má tedy na město pohled odjinud.
Marek mi pomohl s finálním výběrem snímků, dohledal a opravil chyby v českých a především v anglických textech. Spoustu oprav jsme řešili i pomocí umělé inteligence. Kvůli časovému posunu jsem se dva měsíce nevyspal. (smích) Vstával jsem ve čtyři hodiny ráno, abychom spolu přes Skype mohli konzultovat a dotáhnout knihu do konce. Proto jsem ho také uvedl v tiráži knihy.
800 let – Příběh města Hradce Králové
Formát: 24 š x 22 v cm, 288 stran, česky a anglicky.
Kniha obsahuje autorské fotografie L. Fišera.
Fotografováno v letech 1970 – 2024.
Doplněno staršími dobovými fotografiemi.
Tisk: HRG Litomyšl. Vydáno s podporou města Hradec Králové
Výstava o knize duben, křest: 2. 4. 2025 v 16 hod.
Informační centrum HK, Eliščino nábřeží 626, HK
Knihu lze zakoupit v knižních obchodech a v prodejnách Fiore nebo Fantazie v Hradci Králové.
