Filmový dokument Zapomenutá generace zachycuje tři školní roky očima dětí, které na začátku pandemie nastupovaly do první třídy. Zhruba jedenáctiminutový snímek popisuje časosběrně život školáků v kontextu událostí.
Pane Streite, jsou dnešní šesťáci stále zapomenutou generací? Proč jste tehdy zvolili takový název filmu?
Dnes už všechno dohnali, ale tehdy v roce 2020 to byla pro tehdejší prvňáky opravdu komplikovaná doba a dá se říci, že jen párkrát v dějinách byly děti začínající se školní docházkou vystaveny takové situaci. Když jsme si o tom společně povídali, tak mi říkaly „oni na nás zapomenou, my to měly nejtěžší“ a z toho samozřejmě i pod vlivem literární ztracené generace jsme nakonec dospěli k názvu filmu Zapomenutá generace.
Jak snímek vznikal?
Na ZŠ Englišova v Opavě, při které funguje také Klub nadaných dětí Mensy ČR, jsem působil jako vychovatel ve školní družině a k tomu jsem vedl atletický klub a kroužek mediální výchovy. Tady jsme zhruba s dvaceti dětmi zkoušeli nejrůznější činnosti z oblasti tiskové tvorby, dělali jsme školní časopis, reportáže, rozhovory… Až na jednom letním kempu jsme přešli k filmařské tvorbě. Z dialogu s dětmi vzešel nápad natočit film, který přiblíží, jak prožívaly covid ve škole. Chtěl jsem, aby děti pochopily, že by to měl být příběh. Příběh o nich. O jejich starostech a radostech, o tom, co zažívaly…
Zpětně, tedy ve druhé třídě, když se situace trochu uvolnila, jsme přehrávali stěžejní momenty z první třídy v režimu covidové školy – točili jsme testování, desinfekci rukou, rozestupy, distanční výuku apod. a spojili to např. se vstupy dětí, jak bezprostředně vnímají mimořádná opatření, ale také s výstupy politiků v televizi, aby celkový kontext byl co nejplastičtější. Vznikal tak časosběrný dokument, který zachycuje překotné změny, kterými jsme všichni procházeli, očima dětí.
Co na filmu oceňují odborníci a jak ho vnímají dětští diváci? Proč je tak dobrý? Je možné se na něj podívat?
Ceněna byla hlavně jeho autenticita, osobní zpověď dětí, že jsme uvnitř příběhu s nimi. Důležité je, že šlo o něco, čím si všichni prošli, prožíval to celý svět. Emoce, silný příběh, dětský pohled na vykolejenou dobu, zdolávání překážek. To byla nejčastější hodnocení, která jsme ke snímku dostávali. Pokud nám naopak něco vytýkali, tak to byla technická stránka filmu, méně kvalitní kamera. Posoudit můžete sami, stačí si otevřít stránky festivalu Pražský filmový kufr: https://www.prazskyfilmovykufr.cz/filmy/2022
Snímek vašich svěřenců zabodoval nejen na českých soutěžích a festivalech, ale také v zahraničí. Kde ale začala jeho úspěšná cesta?
Především bych chtěl říci, že jsem o soutěžení na začátku vůbec neuvažoval. Šlo nám o to bavit se filmem, nechat tvořit děti. Ale ony jsou přirozeně soutěživé… Tak jsme zkusili již zmíněný Pražský filmový kufr a získali diváckou cenu a s ní i značnou motivaci. Pak si snímek začal žít svým vlastním životem: „Pane Draho… Pošlete to ještě jinam…“, a tak následoval Objektiv 2022, Náchodská Prima sezona a konečně mezinárodní festival filmové tvorby dětí a mládeže A-FilmTeensFest. Tady náš film viděli zahraniční odborníci a doporučili ho k cestě do světa. Zapomenutou generaci jsem tedy přihlásil na jednu platformu zahraničních festivalů, čímž naše mezinárodní pouť festivaly odstartovala. Dokument rychle zaujal a následovalo několik úspěšných účastí na filmových festivalech v Austrálii, Walesu, USA, Filipínách, Indii…
Nejcennějším festivalovým úlovkem Zapomenuté generace ale bylo její vítězství na prestižním světovém filmovém festivalu Childrens International Film Festival of Wales, z nějž si odvezl ceny za nejlepší dokumentární film a za nejlepší scénář…
Ano, jde vlastně o takové evropské filmové Oscary. Festival je zaměřený na dětskou filmovou tvorbu i tu, která pro děti vznikla. Scházejí se tu tudíž jak snímky profesionálů, tak počiny od amatérských dětských filmařů. Do tehdejšího ročníku se přihlásilo přes pět tisíc snímků z Evropy, Asie, Austrálie a Ameriky, Do užšího finále vybrala porota sedmdesát snímků. Česko reprezentovaly na festivalu dva filmy – opavská Zapomenutá generace a dětský film Tajemství staré bambitky 2., který nakonec nominace neproměnil. Asi si dokážete představit, jakou radost naše děti měly, že v uvozovkách porazily i profesionály. Zapomenutá generace byla nominovaná ve čtyřech kategoriích a dvě proměnila ve zlaté sošky.
Následovalo kolečko krásných setkání s významnými reprezentanty veřejného společenské života, které dětem posílilo sebevědomí. Ať už šlo o pozvánky od primátora Opavy, hejtmana Moravskoslezského kraje nebo od ministrů kultury a z MŠMT, přičemž na audienci u prezidenta republiky se teprve chystáme. Dále asi děti nikdy nezapomenou na předávání Cen Gratias Tibi.
Velký zájem projevila také média, a malí filmaři tak zažili natáčení s Českou televizí, na školu přijel štáb TV NOVA, několik reportáží přinesla regionální televize TV POLAR, děti byly rovněž slyšet v rozhlasovém vysílání Radiožurnálu a článků v různých tiskových periodikách vyšlo nepočítaně. Velký zážitek pro kluky a holky přinesla také účast na 56. ročníku filmového a televizního festivalu Oty Hofmana v Ostrově u Karlových Varů. Zakusili zdejší skvělou atmosféru, kdy měli možnost se setkat s Ondrou Vetchým, Janem Čenským, Danou Morávkovou a řadou dalších hereckých celebrit. Mimořádnou poctou bylo také zařazení do dětské poroty mezinárodního festivalu Jeden svět, který pořádá Člověk v tísni.
V loňském roce jste pak byli nominováni mezi „zlaté oříšky“…
Ano, nejlepší dokument mezi dospělými a profesionály na mezinárodním festivalu takové úrovně zkrátka zaujal. Soutěž Zlatý oříšek objevuje, oceňuje a podporuje dětské talenty už více než 25 let. Dosud v ní bodovali šikovní hudebníci, sportovci či vědci, ale ta oblast dětské tvořivosti, kterou film a audiovize je, byla oceněna teprve poprvé, z čehož máme o to větší radost. Dostat se mezi jednadvacet finalistů vnímáme jako velký úspěch, i když jsme nakonec na vítěznou cenu nedosáhli.
Na opavské škole sice už nepracujete, ale s dětmi z mediálního kroužku jste stále „pracovně“ v kontaktu a chystáte další film. Můžete prozradit více?
Je to tak, skončila krásná životní perioda, završená tím, že mě samy děti nominovaly na Zlatého Ámose. Opravdu mě to dojalo. Vždycky jsem chtěl vyvolat v dětech vášeň, jinak nemá žádná činnost s nimi cenu, a říkal jim „člověk se nemá bát a stále otevírat cesty. V tom je pozitivní svoboda, nebát se neúspěchu, úspěch přijde ve správnou dobu.“ A tak pracujeme „na dálku“ na dalším filmu. Jsou to dnes již šesťáci, z původních dvaceti dětí zbylo takové desetičlenné zdravé zapálené jádro, které teď stojí před velkou výzvou větší samostatnosti, ale aktuálně jim zbývá film sestříhat.
Tentokrát půjde o jakýsi vizuální dokument pracující s dětskou fantazií. Loni jsme si připomínali 80. výročí vydání Malého prince, a to nás společně s výstavou Imaginárium bratrů Formanových inspirovalo. Konfrontace dětského a dospělého světa v nových příbězích, jako kdyby se Malý princ vrátil na tuto planetu… Jak si představovaly děti svět, když byly malé? To vše v kontrastu s informační lavinou špatných zpráv o světě, jíž jsou vystaveny. Když je na světě tak pěkně, proč mají děti v Africe hlad? Závěr bude patřit vztahu dětí a rodičů. Co je činí šťastnými?
Je ještě nějaká meta před vámi po všech mezinárodních úspěších, na kterou byste chtěli dosáhnout?
Když jsme byli ve Walesu, překvapila nás svým spontánním nadšením ze Zapomenuté generace americká režisérka Christina Stroeh, která za svůj snímek Queen Bea dostala na festivalu tři zlaté sošky a hlavní cenu za nejlepší hraný film. Pozvala nás do San Francisca s tím, že by s námi ráda natočila film. Budoucnost má tak filmařská parta otevřenou a bude už záležet jenom na nich, jakou cestu zvolí.
https://www.childrensfilmfestivalofwales.com/
