První svazek, Tom Stoppard: Hry, vyšel v roce 2002 a obsahoval do té doby nejznámější tituly tohoto světoznámého dramatika českého původu. Letos vydaný druhý svazek přináší další Stoppardovy hry z let 1968–1989. Třetí svazek, který vyjde v roce 2023, představí dramatické práce napsané po roce 1989.
Svazek Hry II zahrnujte texty napsané a uvedené do roku 1989. Od Stoppardova raného díla Volný jako pták přes intelektuálně hravé až bláznivé komedie Podle Magritta
a Špinavé prádlo a Nová země se čtenáři přesunou k hrám, jež jsou odrazem dramatikova zájmu o existenciální rozměr rozděleného světa studené války – Skokani, EGHDF,
Noc a den a Dvojitý agent. Ani v nich nechybí Stoppardův smysl pro absurdno (ve svých počátcích býval – spíše mylně – k absurdním dramatikům přiřazován), slovní gagy nebo obdivuhodná lehkost, s jakou dokáže v rozměru divadelního představení zasvětit diváky do nejsložitějších problémů soudobého světa a (jako například v Umělci sestupujícím ze schodů) dělat si legraci z umění 20. století. Ve hrách Noc a den a Dvojitý agent se navíc v jeho dramatice začínají prosazovat silné ženské postavy a s nimi emocionalita, kterou rané Stoppardovy hry zdánlivě popíraly.
Autor: Tom Stoppard
Nakladatel: Institut umění – Divadelní ústav
Tvůrci: Edici řídí Zbyněk Černík, editorka svazku Jitka Sloupová, překlad Zbyněk Černík, Šimon Dominik, Zuzana Josková, Anežka Kuzmičová, Lukáš Novák, Lenka Pavlovská, Lucie Šmídová, Ondřej Vimr, Jitka Sloupová, Ester Žantovská, doslov Barbara Day, redakce Kamila Černá, Zbyněk Černík, Michal Zahálka
ISBN: 978-80-7008-455-7
Počet stran: 520
Cena: 360 Kč
Kniha je dostupná v online knihkupectví prospero.idu.cz.
Doslov Barbary Day k publikaci Tom Stoppard: Hry II
(kráceno)
Stoppard patřil k umělcům, kteří se výrazně angažovali v kampani proti potlačování lidských práv v komunistickém bloku. V dubnu 1976 se sešel s Viktorem Fajnbergem, který strávil pět let v sovětské vězeňské nemocnici poté, co demonstroval na Rudém náměstí proti sovětské okupaci Československa v roce 1968. Fajnberg psal pro londýnský časopis Index on Censorship, řízený českým emigrantem Georgem (Jiřím) Theinerem, který vedl kampaň za propuštění Vladimíra Bukovského, jenž strávil v sovětských vězeních a psychiatrických léčebnách téměř dvanáct let. Setkání s Fajnbergem podnítilo Stopparda k rozpracování tématu sovětské praxe věznění disidentů v psychiatrických léčebnách až do jejich „vyléčení“: „Jakmile odvoláte své názory a zaujmete správný postoj, propustíme vás.“ Vzniklo tak EGHDF (první české exilové vydání hry používalo doslovný překlad anglického titulu Každý hodný hoch zaslouží odměnu, v tomto svazku text poprvé vychází v překladu Zuzany Joskové), hra situovaná do sovětského Ruska, kterou kritik Charles Spencer označil za jedno z nejlepších Stoppardových děl. Odehrává se v psychiatrické léčebně, v cele, kterou sdílejí politický vězeň a pacient trpící halucinacemi.
EGHDF mělo premiéru v londýnském koncertním sále Royal Festival Hall v červenci roku 1977, v Roce vězňů svědomí. V únoru téhož roku Stoppard nejen protestoval proti pronásledování signatářů Charty 77 v Praze, ale v New York Times také publikoval článek Špinavé prádlo v Praze, se zástupcem Amnesty International navštívil Moskvu
a Leningrad a slíbil napsat televizní hru předběžně věnovanou tématu ruských disidentů. „Namísto toho“, napsal později, „vedl výlet do Ruska k televizní hře
o Československu [Profesionální chyba].
O pět měsíců později překročil Stoppard železnou oponu znovu, tentokrát do Československa. Byl to hektický pobyt, během něhož došlo i k prvnímu a na mnoho let poslednímu setkání s Václavem Havlem, kterého měsíc předtím propustili z vazby. Následující dva měsíce Stoppard zpracovával svůj materiál do dlouhého článku, publikovaného v New York Review of Books – „Praha: příběh chartistů“. S téměř zázračným vcítěním do toho, co to znamená žít v totalitním režimu, zkombinoval, co se dozvěděl o sepsání Charty, o Janu Patočkovi a o Plastic People, s vlastními zážitky.
Václav Havel byl v říjnu 1979 odsouzen na čtyři a půl roku do vězení. Stoppard (tou dobou v Československu už persona non grata) zdvojnásobil své úsilí ve prospěch disidentů. V únoru si zahrál roli Havlova obhájce v televizní rekonstrukci procesu s VONSem – dalšími účastníky byli český dramatik v exilu Pavel Kohout (jako Havel), Simone Signoretová a Yves Montand. Později téhož roku napsal Stoppard předmluvu k anglickému vydání Vyrozumění, kde čtenářům připomněl, že Havel je teprve
na počátku svého dlouhého věznění.
V téže době v reakci na žádost Eda Bermana, aby Doggova Hamleta doplnil o druhou kratší hru, začal Stoppard pracovat na Krhútově Macbethovi (obě hry vyšly v prvním svazku). Ten byl inspirován bytovým divadlem Vlasty Chramostové a Kohoutovou kondenzovanou úpravou Macbetha, která měla premiéru v červenci 1978.
Ve Stoppardově verzi dojde několik minut před představením ke vpádu StB. Ačkoliv jsou herci obviněni z protistátní činnosti, nechá policie představení probíhat, zatímco děj komentuje. Pro Stopparda byla důležitá aktuálnost hry: den před premiérou řekl Edu Bermanovi, aby hru průběžně aktualizoval novými zprávami z Prahy.
K životu v totalitním Československu se Stoppard vrací v roce 2006 napsáním Rock‘n’rollu. Hra bude zařazena do třetího svazku, takže uvedu jen to, že zde existuje spojení s „falešnou autobiografií“, kterou Stoppard občas předpokládal, že napíše – příběhem člověka, kterým by mohl být, kdyby se ho jako dítě nepodařilo dostat z nacisty ohroženého Československa. V prvním náčrtu Rock‘n‘rollu se ústřední postava, narozená ve stejný čas a na stejném místě jako Stoppard, jmenovala „Tomáš“. V dalších verzích ji přejmenoval na „Jana“, českého studenta, jehož láska k hudbě undergroundu vede k odporu vůči totalitě a jenž se stane vězněm svědomí. Dopadlo to tak, že to všechno se přihodilo jinému dramatikovi jménem Václav Havel a Tom Stoppard se stal autorem, bez něhož si lze dnes sotva představit britské divadlo posledního půlstoletí
