<p>NECHVALICE: Básník Vladimír Stibor z Nechvalic u Sedlčan se může pochlubit dvěma významnými událostmi z konce loňského roku. Za knihu Krajem lidí a kamenů III obdržel v říjnu Mezinárodní cenu Egona Ervína Kische a v prosinci vydal novou básnickou sbírku Jeřabinové hory. O obou úspěších jsme si s básníkem a publicistou povídali.</p> <p>Kdo a za co Kischovu cenu uděluje?</p> <p> Mezinárodní cenu Egona Ervína Kische uděluje Nadace odkazu tohoto, jak jsme se kdysi dávno učili ve škole, zuřivého reportéra ve městě Letohrad. Ocenění je věnováno převážně publicistice, knižnímu dokumentu. Měl jsem to štěstí při předání ceny v říjnu loňského roku se v Senátu České republiky setkat i s předsedou literárního výboru Miroslavem Kučerou a chvíli si s ním popovídat. Nominovaných knih z České republiky a Slovenska bylo téměř osmdesát, oceněných pouze několik. </p> <p>Víte, co komise na vaší knize Krajem lidí a kamenů III nejvíce ocenila? </p> <p>Řekl bych, že porota nejvíce vzala v úvahu první část knihy, jež mapovala 150 let činnosti uměleckého spolku divadelních ochotníků v Petrovicích. V druhé části publikace se objevily literární práce mnoha osobností, které mají k tomuto kraji svůj srdeční vztah, nebo již zde zapustily své kořeny natrvalo. </p> <p>Co pro vás udělení této ceny znamená? </p> <p>Musím bez mučení přiznat, že to byl krásný a hřejivý pocit jakéhosi zadostiučinění, neboť zpočátku téměř nikdo nevěřil, že se publikaci podaří vydat. Cesta této knihy byla doslova trnitá. Jedno přísloví říká: Čím více překážek, tím větší úsilí musíte projevit… I radost je pak větší.</p> <p>Nedávno jste vydal sbírku Jeřabinové hory. Kolikátou v pořadí je?</p> <p>Kdyby mi někdo řekl na konci minulého století, kdy jsem vydal v Knihovně Jana Drdy Příbram svou básnickou prvotinu Zpráva o zranitelnosti lidí, že nezůstane u jedné knihy, nevěřil bych mu. Není snad ani tak důležitý počet knih, spíše jejich kvalita a výpovědní schopnost, kouzlo imaginace. Ale když se už ptáte, Jeřabinové hory jsou patnáctou poetickou sbírkou. Je mi ctí, že mohla vyjít u renomovaného nakladatele pana Milana Hodka v Praze. Graficky i ilustračně sbírku nachystala dcera Luciána. </p> <p>Kolik básní obsahuje a jsou všechny nové?</p> <p>Rukopis vznikal v období dvou minulých let. Básní je cca sedmdesát, do sbírky nejsou zařazeny žádné staré, jen některé z nich se objevily na internetových portálech, například v Divokém vínu u pana Ludvíka Hesse či na webových stránkách Klubu pražských spisovatelů. Ale těch bylo jen pár.</p> <p>Mění se nějak tematika vaší básnické tvorby?</p> <p>Myslím si, že témata, otázky, na něž by se mělo odpovídat, zůstávají; jen se časem jako koryto řeky prohlubují. Přiznávám, že mnohé básně mě stojí čím dál více času. Zcela jistě je bolestivé škrtat, vynechávat přebytečná slova, vracet se znovu na samý začátek, zvedat laťku čím dál výš… Někdy je krásné i to, že cesta nemá konce…“</p>
