Navigace

Via Sacra je novodobou poutní cestou po jedinečných sakrálních památkách Euroregionu Nisa

21. 11. 2018
Jana Vančatová

TROJZEMÍ: Jsme zemí, která tradičně patří ke křesťanskému civilizačnímu okruhu. Naši minulost, morálku, etiku, ale i podobu krajiny formovalo křesťanství, které dnes ve velké většině vnímáme jako cosi archaického, takřka neaktuálního. Stavby související skřesťanstvím denně míjíme a považujeme je za něco samozřejmého, ať již jde o kostel v obci nebo kapličku vpolích… Ale ony samozřejmé nejsou, jedná se o duchovní a historický odkaz našich předků.

A právě tento odkaz si před dvanácti lety vytyčila jako své poslání novodobá poutní cesta Euroregionem Nisa, na pomezí České republiky, Německa a Polska, v tak zvaném Trojzemí. Založili ji Volker Dudeck ze Žitavy a Holm Grosse z Bischofswerdy. Ve dvou desítkách jejích zastavení můžeme obdivovat výjimečné kulturní a duchovní dědictví: poutní areály, kostely, kláštery a kaple, stejně jako unikátní oltáře, postní plátna či ekumenická centra.

Protože zakládajícími členy byla zejména významná duchovní centra v saské Horní Lužici, nepřekvapí, že nejhojněji byly donedávna zastoupeny právě saské sakrální památky: hrad a klášter v Ojvínu, cisterciácké ženské kláštery v Marienthalu (u Ostřice) a v Mariensternu  (u Panswchwitz-Kuckau), chrám sv. Petra a pokladnice v Budyšíně, Velké a Malé postní plátno v Žitavě, největší vesnický německý kostel v Cunewalde, sídlo evangelické jednoty bratské v Ochranově, unikátní deskové oltáře v kostele sv. Anny v Kamenci, svatý hrob, křížová cesta a evangelický kostel sv. Petra a Pavla ve Zhořelci.

Polská část novodobé poutní v současné době představuje pouze tři zastávky, které jsou však jedinečné: opatství v Křešově, unikátní wikingský roubený kostelík v krkonošské Karpači a barokní kostel sv. Kříže v Jelení Hoře.

Naopak česká větev Via Sacry se aktuálně rozrostla na osm členů a svým návštěvníků nabízí řadu, mnohdy neprávem, opomíjených duchovních památek. K původním zastávkám – kostelu Navštívení Panny Marie v Hejnicích, bazilice sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí, kapli sv. Anny v Mnichově Hradišti a Johanitské komendě v Českém Dubu, nedávno přibyla Loretánská kaple v Rumburku a klášter v Broumově;  v roce letošním také poutní areál v Horní Polici a kostel Nalezení sv. Kříže s morovým sloupem z dílny Matyáše Brauna (a dalšími památkami) v Liberci.  

I přesto, že kostely bezesporu všichni známe a mnoho z nich jsme navštívili, jedná se o místa, která sloužila věřícím nejrůznějších vyznání nejen k bohoslužbám. V kostelech se lidé nejen modlili, ale i radovali z nově narozených, případně se loučili s těmi, kteří je předešli v cestě na věčnost. Zároveň se v kostele dozvídali nejrůznější aktuality z jejich okolí, např. ohlašováno zasnoubení a brzká svatba lidí, které dlouhodobě znali, nebo čtení pastýřských listů, kterými biskupové reagovali na světské události.

Kostely byly zároveň prostorem, kde se naši předci setkávali s uměleckými předměty, které však pro ně byly především připomínkou a zhmotněním jejich víry. Kostely byly vždy místy živými, bez kterých si své životy neuměli představit.

Vedle kostelů byla pochopitelně budována ještě další duchovní místa, která však nebyla určena prvotně aktuálním potřebám místních obyvatel, kláštery. Kláštery nebyly pouze náboženskými centry, ale fungovaly zároveň i jako místa, kde vznikala významná díla, ať již se jednalo např. o literární či hudební díla, nebo obrazy a sochy. Zároveň se jednalo o prostory, kde bylo poskytováno vzdělání, ale i přístřeší a zaopatření poutníkům a nemocným.

V komplexech klášterů nebyly tedy budovány pouze chrámy a kaple, ale také školy, špitály a prostory pro poutníky.

A s tímto pestrým duchovním dědictvím se novodobí poutníci, vydávající se po stopách Via Sacry, poutní cestě Euroregionem Nisa, mají možnost seznámit.  

Sdílejte
Check icon Error icon