ZLECHOV: V oblasti jihovýchodní Moravy, v národopisné oblasti Slovácko, se kroje uchovaly nejdéle z celé České republiky. A právě na tomto území najdeme i nejvíce lidí, kteří se výrobou jednotlivých součástí krojů zabývají. Patří mezi ně i Marie Skrežinová ze Zlechova, které v loňském roce udělil ministr kultury titul Nositel tradice lidových řemesel v oboru výroba umělých květin. Z umělých květin s korálky, zrcátky a dalšími doplňky vznikají zdobné součásti ženského i mužského kroje.
Na počátku je látka
Brokát, plátno, satén nebo monofil, nezbytná trpělivost a um – to vše stojí za výrobou jednotlivých kytiček, které jsou základním materiálem pro tvorbu věnců, vínků a voniček. „Látku nabarvím, pomocí hřebíčků vypnu na dřevěný rám a natužím jedlou želatinou. Po uschnutí ji složím na osm dílů, do kterých se raznicí vysekávají různé tvary. Poté se pomocí jednoduchých strojků každé z osmi vyražených koleček natvaruje do požadované podoby. V presu se tvaruje buďto za tepla rozehřátým železem, nebo za studena. Studeným tvarováním se dosahuje většího tlaku a já takto vyrábím zejména růže, větší květy a listy. Většinou dělám od každého tvaru a barvy po sto kusech. Potom už následuje vlastní kompletování květů. Na jejich stopky používám včelařský drát, obalím ho proužkem nastříhaného krepového papíru a na horní části, která bude uprostřed květu, utvořím tzv. bucle a nebo dám barevnou perličku. Tak vznikne pestík, který bude tvořit střed květu. Jednotlivé okvětní lístky se pak navlékají a lepí na připravený stonek. Z kytiček udělám svazky stejného druhu a barvy a ukládám je do krabic,“ popisuje nositelka prestižního titulu svůj pracovní postup, jehož časová náročnost vyplývá ze složitosti, např. montáž většího věnce k dívčímu kroji trvá pět až šest hodin.
Od malých voniček po velké věnce
Pestrosti svátečních krojů odpovídá i velké množství různých variant doplňků vytvářených z textilních kytiček, které nahradily původně používané kytičky voskové. Voničky mají nejrůznější velikosti a liší se také mírou zdobnosti. U mužských krojů se připevňují na klobouk a v menším provedení na prsa. A také se liší, například na svatbě mají jiné ženich, otec ženicha nebo nevěsty, mládenci a svědci.
Vínky a věnce jsou pak nedílnou součástí zejména dívčích krojů. Dřívější složité pentlení nevěsty nazývané čepení nebo hlazení, které je připomínkou dřívější renesanční úpravy vlasů, bylo nahrazeno jednoduššími věnečky z umělých myrtových a jiných květů, skleněných korálků a stužek.
Zatímco svatební věnce jsou výrazným prvkem krojů v celé Evropě, ale i jinde ve světě, používání vínků, věnců a voniček je typické zejména pro moravské kroje. Nejčastěji se s nimi setkáme na svátečních krojích nošených na církevní svátky, hody nebo poutě.
Tradice se dědí a předává
„Moje maminka se vyučila v kyjovské květinářské dílně svého strýce Jiřího Klaina, a i když se během let věnovala také jiné práci, svou původní profesi vykonávala alespoň příležitostně. Po zrušení zmíněné dílny její zařízení i s materiálem odkoupila a pokračovala doma ve Zlechově. Já jsem jí pomáhala vyrábět jednotlivé komponenty a také je kompletovat, a tak jsem se to všechno naučila. Vždycky mě potěší, když se mně i dnes občas dostane do ruky její výrobek, určený třeba k opravě,“ vypráví Marie Skrežinová, která do tajů výroby umělých květin dnes zase zaučuje svou dceru. Těžší práce spojená s ražením však připadla na manžela.
Různorodost vínků, věnců a voniček je nepřeberná. To proto, že zejména na Slovácku má každá vesnice odlišný kroj, a tedy i jiné ozdoby co se tvarů, barevnosti květin, ale i použití korálků, zrcátek, husího peří či střapců týče. Většinu z nich umí nositelka titulu vyrobit zpaměti, ale občas sáhne po vlastní dokumentaci anebo si vytvoří kopii podle přineseného a jí dosud neznámého krojového doplňku.
Eva Veselá
