Po úspěšném vydání tohoto díla nejen v České republice, ale i v mnoha světových nakladatelstvích, svěřil Václav Havel i ostatní autorská práva DILIA, a to ohledně všech autorských děl, která nebyla provozována na divadelních jevištích – zde si zastupování práv podržel Aura-Pont. Po smrti Václava Havla se stala jeho jedinou dědičkou paní Dagmar Havlová, která se rozhodla od 1. 1. 2016 pověřit zastupováním všech autorských práv Václava Havla DILIA. Zároveň na základě jejího rozhodnutí zastupuje DILIA paní Havlovou i ohledně svolení k užití osobnostních atributů Václava Havla.
Pro DILIA je to pochopitelně velká čest a zároveň i výzva, aby se své role zhostila co nejlépe.
TŘI GRÁCIE Z UMAKARTU
Michaela Doleželová, Jana Ryšánek Schmiedtová
žánr: hořká komedie
obsazení: 3 ženy (2 mezi padesáti a šedesáti lety, 1 kolem třiceti let)
Sídliště, jedenácté patro panelového domu. Hořká současná komedie o setkání, o kterém obě sestry věděly, že jednou musí přijít, a přesto je pro ně nečekané. Tři ženy v jedné kuchyni, za sklem ve vitríně zaprášený růžový výbavový servis se zlatým lemováním, který nikdy nikdo nepoužil, protože žádná událost nebyla dost slavnostní. Obývací pokoj, do kterého se hosté nevodí, protože nejsou „žádné celebrity, aby nemohli sedět v kuchyni“, blednoucí fotografie a otázky, co se nikdy nepoložily. Vy ještě máte umakartové jádro? Není to jedovaté? Čerstvá důchodkyně, vyučená kadeřnice Marta a její dcera Evka, co má pár kilo navíc a právě utekla ze svatebního salónu, kde si zkoušela vysněné šaty. Teta Helena, co přijela ze Švýcar, a přivezla s sebou víc než čokoládu z alpského mléka… Pohřeb babičky už byl, tak by se měla začít plánovat ta svatba, že? Jenže kdyby to bylo takhle jednoduché…
Hra vznikla pro divadlo L a S v Bratislavě, kde měla světovou premiéru v květnu 2015.
Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.
OTEVŘI OČI
žánr: tragikomedie
obsazení: 4 muži, 2 ženy
Příběh o tom, jak těžké je najít štěstí, ale ještě těžší je udržet si jej. Vše se točí kolem neúspěšného spisovatele Paula, jehož snem je vydat světový trhák, který by se prodával napříč kontinenty. Jenže roky plynou a Paulovi se nedaří. Navíc ho potkává životní rána. Umírá mu maminka. Svobodný mládenec tak zažívá nešťastné období. K Paulovi se však nastěhuje jeho dávný přítel z dětství, protože ho opustila manželka. Přijíždí také Paulova sestra, která doma nebyla dlouhé roky. Ostatně jako psycholožka přednášející všude po světě ani neměla čas. Domů ji přivádí smrt matky, alespoň to si myslí Paul, ale není to tak docela pravda. Annie totiž vyhodil z domu manžel Frank a ona nemá kam jít. Během krátké doby se tak jedna domácnost promění v doupě tří zoufalců, kteří mají své větší a menší mindráky, se kterými se učí žít. Světlo pozitivna do děje vnáší poslíček pizzy Jimmy, jež je mimo tyto mlýnské kameny, protože žije poměrně spokojeným životem. Na druhou stranu na Paulovi mu záleží, proto spolu tráví na konci Jimmyho směny poměrně dost času téměř každý den. Vše se začne v dobré obracet, když Paulovi zavolají z nakladatelství, že mu vydají jeho první knihu. Zdá se, že každý může dojít štěstí. Objeví se totiž i láska, ale půjde skutečně o ryzí cit?
Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.
TŘI ŽENY (Trois femmes, 1999)
překlad: Michal Lázňovský
žánr: činohra
obsazení: 3 ženy
Mme CHEVALIER: Jak že tomu říkáte
JOELLE, MATKA: Pečovatelka
Mme CHEVALIER: Úžasný (To zní krásně)
Moje dcera říká, že jsem stará chromajzlice
JOELLE, MATKA: Vůbec ne
Mme CHEVALIER: Já vím svoje
Přestávají mi sloužit nohy přestává mi sloužit hlava přestává mi sloužit rozum
Ale nikoho tady nepotřebuju
Vím naprosto přesně, co vás sem přivádí
Peníze
JOELLE, MATKA: Dělám svoje povolání, paní Chevalierová
Mme CHEVALIER: Pěkný povolání
Na scéně jsou tři ženy tří různých generací. Kromě věku je odděluje také propast společenská. Dvě se jmenují stejné – Joelle a Joelle – matka s dcerou. A s nimi starší žena – paní Chevallierová. Každá z žen hraje svou hru, každá skrývá něco, co jí není příjemné, každá se snaží přebít ostatní. A znovu a znovu se opakují otázky po tom, jaká je vlastně samota, jaký je život s muži a jaký bez nich, co to znamená být matkou a jaké místo je člověku ve světě určeno… A když se mladá Joelle rozhodne překročit společenskou hranici, která ji odděluje od aristokratické paní Chevaillierové, a začne se vydávat za její vnučku, začnou se všem třem ženám bortit jejich dosud pevné hranice a představy, které o světě měly…
Dialog je složen z krátkých replik, které do jisté míry mohou připomínat veršovou formu. Text postrádá interpunkci, nechybí mu však svěžest, rytmus a vtip.
Informativní překlad v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.
LOVNÁ ZVĚŘ (GAME, 2015)
překlad: Lucie Kolouchová
žánr: Černá komedie
obsazení: 6 mužů, 7 žen, dítě
Mladý britský dramatik Mike Bartlett je už českým divákům známý díky hře Zemětřesení v Londýně, která měla nedávno premiéru v Národním divadle. Jeho nejnovější hra, která měla premiéru v únoru tohoto roku v divadle Almeida, je brilantní a provokativní studií dnešní doby. Mladí manželé Carly a Ashley nemohou sehnat cenově přijatelné bydlení. Přistoupí tedy na podivnou nabídku – dostanou zadarmo krásný dům na venkově, ovšem pod jednou podmínkou. Stanou se lovnou zvěří, kořistí pro bohaté znuděné „lovce“, kteří si za 500 liber mohou zastřílet paralyzujícími náboji na živé terče. „Lovci“ je sledují v domě, překvapují a přistihují v intimních chvílích, perverzita voyerů se mísí se vzrušením z lovu. Nároky „lovců“ ovšem narůstají a jsou stále brutálnější – a v domě objeví i malé dítě, snad coby rozšíření seznamu lovné zvěře. Loveckého průvodce dělá bývalý voják, David, který se za léta, co tato absurdní atrakce běží, s manželským párem sblíží. Poznáváme i zákazníky, plejádu všech možných společenských typů, včetně novinářky, která o celé hře na lov napíše článek, na základě kterého nakonec musí Carly a Ashley dům opustit. Naposledy jim pomůže David –ale sám na svou pomoc doplácí.
Text je v elektronické verzi k dispozici v DILIA.
RAPSODIE BEZ TVÁŘÍ (Rhapsodie sans visages)
překlad: Petr Christov
žánr: činohra (divadelní báseň)
obsazení: 1 muž, 3 ženy
Text, který skrze fragmentární a roztříštěnou formu skládá dohromady životní příběh jedné ženy v několika fázích jejího života. Skládá portrét ze střípků vzpomínek, současného pohledu na její osobnost a představ toho, jak se bude její život odvíjet dál. A nebo možná ne. Možná je všechno jinak. Rozhodně se ale něco stalo. Něco, co nelze odestát. Byl u toho muž. Vlastně muži. A dcera. Ale co to vlastně bylo?
Paměť jako téma, paměť jako prostředník, paměť jako nejistota poznání. To vše v textu na pomezí scénické básně, v níž výraznou roli hraje rytmus a hudba slov.
Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.
SRAČKA (La Merda, 2011)
překlad: Martin Švehlík
žánr: monodrama
obsazení: 1 žena
Dívka, které v mládí tragicky zahynul otec, se musí od malička potýkat s fyzickým handicapem, který ji jednoznačně vyřazuje z kategorií mainstreamové krásy. Navštěvuje léčitelku a kurzy herectví, jejím snem je prosadit se v televizi. Dostane pozvání na televizní casting, kde ale potřebují dívku velmi obézní, začne se proto systematicky vykrmovat a zároveň zadržovat fyziologickou potřebu, jen aby co nejvíce ztloustla a roli dostala, přitom již v představách prožívá následující kariéru. Realita se během vyprávění prolíná s fantazií a delirantními projekcemi, až dívka nakonec této rovině zcela podlehne a následné fyziologické selhání řeší, za zpěvu italské státní hymny, zcela radikálně.
Ceresoliho text je brutálně poetický, zoufalý, dravý a šokující proud vědomých obrazů a nevědomých souvislostí zahuštěný do skandálního monologu nahé ženské postavy, postihující tragické rozměry banální životní zkušenosti dnešních dní ve vyspělé evropské post-industriální společnosti převálcované diktátem masového konzumu a televizního spektáklu.
Text byl poprvé uveden na scénu v roce 2012, v létě téhož roku získal řadu ocenění na Edinburgském Fringe Festivalu, mezi nimiž: Fringe First Award 2012 for Writing Excellence, The Stage Award 2012 for Acting Excellence,Arches Brick Award 2012 for Emerging Art, Total Theatre Award 2012 (Nomination) for Innovation a Cenu kritiky 2012 ANCT za nejlepší inscenaci. Původní inscenace je od té doby uváděna již 3 roky ve stále zcela vyprodaných sálech v Itálii i v zahraničí (Anglie, Austrálie, Dánsko, Španělsko, Litva, Brazílie atd.). Text byl přeložen do několika jazyků.
Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.
DNES VEČER OVULUJI (Ce soir j´ovule, 2010)
překlad: Jaromír Janeček
žánr: monodrama
obsazení: 1 žena
…Nějaký abstraktní mateřství mně nikdy moc nebralo. Na rozdíl od některejch mejch kamarádek. Sofie třeba, už když byla malá holka, tak říkávala: „Až budu velká, tak budu mít kupu dětí!“ S kým, to ji nezajímalo. Ne. Ona viděla jen ty děti. Já spíš říkávala: „Až budu velká, budu primabalerína nebo herečka anebo známá novinářka…“
Claře je 36 let. Je to moderní, svobodná, nezávislá žena. Je zamilovaná do muže, se kterým žije a se kterým se rozhodnou mít dítě. Nedaří se jim to ale…Clara nás vtahuje do světa matky aspirantky. Návštěvy gynekologů, čekárny specialistů, svérázné rady kamarádek. Clara zažívá euforie prvních pokusů, zklamání prvních neúspěchů, okamžiky samoty, pláč. Nicméně přes četné chvíle posměchu, beznaděje a zklamání nachází sílu vytrvat. Clara to dítě prostě chce!
Monolog – zpověď Dnes večer ovuluji aneb Příběh ženy, která chtěla dítě je líčení chvílemi neuvěřitelně komických situací i záchvatů zoufalství a beznaděje mladé ženy. Monodrama je skvělou hereckou příležitostí.
Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.
LEGENDA O NEBOHÉM JINDŘICHOVI (Die Legende vom armen Heinrich, 1997)
překlad: Vladimír Tomeš
žánr: činohra (básnická pohádková parabola o moci lásky a sebeobětování)
obsazení: 6 mužů, 3 ženy, sbor
Autor vychází ze středověké veršované povídky Hartmanna von Aue Der arme Heinrich o rytíři, jehož tělo je pokryté mokvajícími boláky a kterého může vyléčit přispěním dívky lékař v Salernu. Dívka Elsa, která se o tom doví, uteče z domova, najde rytíře ve věži, ve které se ukrývá, a přemluví ho k cestě do Salerna, na které ho chce doprovázet i s vědomím, že pro rytířovo uzdravení musí obětovat vlastní život. Dorst pak v dramatických scénách líčí jednotlivá zastavení na cestě, během níž vztah dívky Elsy a rytíře prochází vývojem, který u rytíře vyústí na konci cesty v rozhodnutí obětovat sebe, aby se pro něho nemusela obětovat Elsa. Tím dochází ke katarzi, rytíř Jindřich se uzdraví a vše vyústí ve šťastný konec.
Pozn. překladatele: Stejné téma zpracoval ve veršované hře Gerhardt Hauptmann a o půl století před ním americký básník H.W. Longfellou, autor slavné Písně o Hiawathovi.
Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.
KAŽDÝ DRUHÝ WEEKEND A PŮLKA ŠKOLNÍCH PRÁZDNIN (Un week-end sur deux et la moitié des vacances scolaires, 2015)
Jean Franco, Guillaume Melánie
překlad: Jaromír Janeček
žánr: komedie
obsazení: 2 muži, 1 žena
JULIÁN: Jo, ano…jsou prázdniny, ale trávíme je s malým dítětem! S TVÝM malým dítětem, s Julkem!!! Říká ti to, tak trochu vzdáleně, něco?!
ANTONÍN: Počkej, nech mě myslet…s “Julkem“? To myslíš jako to dítě, co jsem já udělal a co ty ho za mě vychováváš? Jo, jasně, říká, ano, já perfektně vím, kdo to je Julek, protože je to můj syn. MUJ! A nikoho jiného!
JULIÁN: Je zvláštní mluvit o někom jako o věci, která někomu patří, která je něčí!
ANTONÍN: Je zvláštní chovat se jako otec, když člověk otcem není!
Julie žije s Juliánem a společně vychovávají chlapečka Julka, kterého má Julie s Antonínem. Pro harmonický vývoj svého malého synka sezvala Julie tento fantasmagorický mikrosvět na společný týden prázdnin. Peklo je, zdá se, dlážděno dobrými úmysly!
Každý druhý weekend a půlka školních prázdnin je velmi úspěšná francouzská komedie slavné autorské dvojice Jean Franco a Guillaume Mélanie.
Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.
8
překlad: Gabriela Vašková
žánr: činohra
obsazení: 1 muž, 1 žena
Valerio: Tak uděláme znova testy, pokud chceš, ale moc naděje tomu nedávám. Můžeš zkusit adopci.
Francesca: Nejde jen o to…Prožila jsem spoustu let věcmi, které mě vysály a nebyly důležité. Teď se cítím bez mízy, vyschlá. Chtěla bych cítit, jak ve mně proudí krev. Nedávno jsem se modlila. Věc, kterou jsem nedělala už dlouho. Modlila jsem se, aby se mi narodilo dítě, a slíbila jsem, že zůstanu v posteli v tichu po celých devět měsíců, než se narodí.
Valerio: Francesco…
Francesca: V tichu…Po těch letech plných běhu a spěchu by dítě ve mně rostlo v naprostém tichu, bez hnutí. Nečekám, že to pochopíš.
Text 8 je hra o mezilidských vztazích, v níž jedna herečka ztvárňuje tři ženské postavy a jeden herec tři mužské. Každá z postav může představovat jakéhokoli muže nebo jakoukoli ženu v dnešní době s jejich problémy, sny a hledáním životní cesty. Aktů je osm, ale symbolika čísla v titulu hry je také v tom, že pouze pár z prvního aktu se rozhodne nastoupit do autobusu číslo 8, na který ani jeden z nich nečekal. Jinými slovy opustit život, který je nenaplňoval, a zkusit bok po boku splnit si své sny, o kterých spolu na zastávce hovořili. V posledním aktu se dozvídáme, že se jim to alespoň částečně podařilo. Zbylé dvojice řeší životní situace s neúspěchem. Problém je v nedostatku komunikace, v nedostatku času, který si na sebe neudělají, v krizi středního věku a pracovních ambicích, které neumožní prostor rodině. Autor je mladý italský dramatik.
Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.
BAMBILAND (2003)
překlad: Zuzana Augustová
žánr: činohra (estrádní show)
obsazení: variabilní
Hra aktuálně reaguje na události války v Iráku na motivy Aischylových Peršanů. Autorka činí z Aischyla předobraz současného válečného zpravodaje. Bambiland, pojmenovaný podle Disneyho srnčí figurky a zábavního parku, který provozoval syn Slobodana Miloševiče Mirko, je něco na způsob estrádní show, která dostává v souvislosti s válkou v Iráku a její mediální popularitou novou dimenzi: ocitáme se v řádu „wartainmentu“. Autorka cituje válečné reportéry, kteří se honí za tím, aby ukázali válku „live“, ale také Bushovy proslovy nebo americké válečné filmy plné naivního patriotismu (např. Spielbergův Zachraňte vojína Ryana).
Každý z nás se pak stává díky televiznímu přenosu přímým účastníkem války a každý z nás (pohodlně usazený v křesle) chce být přece na straně vítězů. Je tak pro nás snadné zaregistrovat několik „kolaterálních ztrát“ a poté se oddat reklamě, v níž se v této hře nabízejí po vzoru turistických suvenýrů např. ručně tkané perské koberce s dírami po bombách. Ve světě, kde se očekává v přímém přenosu vysílaný vzdušný nálet se stejnou nedočkavostí jako fotbalové utkání, není podle autorky místo pro humanitární kroky.
Hra měla premiéru v prosinci 2003 v Burgtheateru ve Vídni v režii Christopha Schlingensiefa. Česká premiéra proběhla ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti v dubnu 2010.
Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.
BEZE SVĚTLA (PROLOG?) (Prolog?, 2013)
překlad: Zuzana Augustová
žánr: činohra
obsazení: variabilní
„Na rybách to není vidět, ale nic není, jak to příroda zamýšlela. Každý žok rýže se má překontrolovat, než se v Číně naloží, každé zvíře, každá houba, má to vůbec příroda zapotřebí být takhle pod kontrolou? Co nového to přinese, co jsme ještě nevěděli? Lidi se vystěhovali, zdraví se totiž nechtějí zdržovat tam, kde mají zvířata šílené nádory. Celý ten povyk utichl, slyšíte, pokud slyšíte tohle, je už dávno po všem tom zmatku, propásl jste ho, kvůli vám už nikdo povyk neztropí, leda přímo ve vašich uších, necháte-li ho proniknout tak daleko. Je po všem“
V textu Bez světla (Prolog?) se Elfriede Jelinek zabývá otázkou, kolik katastrof a utrpení lidstvo snese. Zvláště katastrof, které si způsobilo samo. Zaměřuje se na subjektivní deiktická gesta: Co vlastně říkám, když něco říkám? Co mám na mysli, když něco pojmenovávám? Kdo jsem, že mohu něco pojmenovávat? Je nám řeč při uchopování světa nápomocná nebo naopak?
Hra byla představena na berlínském Stückemarktu 2013.
Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.
MAMKA (Mama, 2013)
překlad: Martina Schlegelová
žánr: monodrama
obsazení: 1 žena (přihlížející Wolfram Lotz)
„Už je mu taky 28 let, on se prostě jen
Vyvíjel trošku pomaleji, ale na tom není nic špatného, jeden je
Takový, a druhý makový, říkám vždycky, a teď…
Lotz vytáhne levou ruku z kapsy u kalhot a cpe si teď hrozny do oblasti úst oběma rukama.
…Je tady, ve své vlastní hře, kterou
Sám napsal, a já tedy modernímu divadlu
Moc nerozumím, nebo jak to je
Ale myslím, že to dělá docela hezky, on se prostě
Vyvíjel trošku pomaleji, ale no, uvnitř je…“
V nesmírně vtipné, svižné a sebeironické aktovce Mamka promlouvá o autoru Wolframu Lotzovi sama jeho maminka. Na jevišti stojí mamka Lotzová a vykládá o Wolfiho dětství s mravenci a legem, o jeho neúspěších ve škole, křehké tělesné konstituci a také typicky maminkovsky o jeho divadelních úspěších. Po celou dobu je s ní na jevišti přítomen i Wolfram, nemluví, jen se cpe hroznovým vínem.
Autor ve své hříčce nevykresluje pouze svůj vztah s matkou, ale věnuje se i generačnímu konfliktu a potřebě dětí / mladých mít svůj vlastní prostor.
Hra vznikla pro berlínský Stückemarkt 2013.
Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.
VELEMARŠ (Der grosse Marsch, 2009)
překlad: Kateřina Bohadlová
žánr: činohra (revue)
obsazení: 12 mužů, 1 žena, 1 dítě, sbor herců a padesáti Néreidek
Po úvodním prologu rozpustilé dívenky, která hravou formou vysvětluje princip divadla, nastoupí na scénu angažovaná herečka-moderátorka a jejím hostem je sám autor hry Wolfram Lotz. První scéna jakoby se psala současně s jejím inscenování. Tématem má být německá pravicová teroristická organizace RAF. Takto složité téma ovšem nelze dle dramatika-herce Lotze stručně shrnout, a tak se jakékoliv tvůrčí aktivity vzdává. Vzápětí si zve dominantní herečka na podium další hosty, jimiž jsou reálný (!) šéf Deutsche Bank Josef Ackermann, ministr práce Hundt, Shakespearův Hamlet a další postavy ze současnosti i minulosti.
Prostřední část hry uvádí Lotz slovy, že láska je i v dnešním světě globalizace možná. Láska sociální k bezdomovcům a nezaměstnaným, pro které divadlo připravilo královské pohoštění v podobě švédských stolů. Ale také láska incestní, které se dopustil odsouzený Patrick S., jenž se svou sestrou zplodil několik dětí. V závěru scény vtrhne na scénu tlupa mongoloidních dětí a úplně ji zdevastuje. I na otrlého diváka, znalého současného divadla, je to moc, a tak za projekce snímků z mungo farmy odchází, aby si na pokladně nechal vrátit vstupné.
V poslední části Lotzovy avantgardní trilogie se setkáváme dokonce s Lotzovou matkou, která přináší vzkaz od autora hry. V sále už není jediný divák, vše se odehrává bez divadelní režie. Na scéně jsou pouze jezdící schody v duchu obrazů malíře M. C. Eschera, které vytváří uzavřený čtverec. Postupně si herečka zve do diskuze amerického atentátníka Lewise Painea, anarchistu Bakunina či Prométhea, s nímž polemizuje o jeho játrech.
Lotz překračuje hranice možností a podrobuje divadlo testu, kolik toho vydrží. Po formální stránce se hra na první pohled jeví jako těžký oříšek a nutí režijní tým, aby se s ní popral. Kdo se rozhodne hru zinscenovat, musí v podstatě znovu stvořit divadlo. A to už při četbě působí takovou rozkoš, že se člověk doslova těší na všechna představení, která v budoucnu vzniknou!
Falk Richter
Hra Der grosse Marsch získala v rámci festivalu Theatertreffen 2010 – Stückemarkt cenu za původní hru spojenou s finanční odměnou a se zakázkou pro Národní divadlo ve Výmaru.
Českou premiéru chystá brněnské HaDivadlo v režii Filipa Nuckollse na březen 2013.
Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.
PORCELÁNOVÁ PANENKA (China Doll, 2014)
překlad: Benjamin Kuras
žánr: Činohra
obsazení: 2 muži
Stárnoucí americký businessman a politický aktivista Mike Ross se v telefonátech a v dialogu se svým asistentem Carsonem dozvídá, že Kanada zadržela jeho nové firemní letadlo i s jeho anglickou milenkou, s níž plánoval zítřejší setkání, odlet do Londýna, líbánky a odchod z byznysu a politiky. V dalších telefonátech se na něho hrnou dramaticky sílící nepříjemná překvapení: Letadlo původně švýcarské registrace bylo následkem drobné chyby nuceno na cestě do Toronta nouzově přistát v USA, přeregistrováno na americkou značku a vztahuje se na ně dovozní daň 5 milionů dolarů. Jeho milenka byla z letadla vyvlečena a podrobena násilnému vyšetřování – a tím donucena k ilegálnímu vstupu na americké území, který ohrožuje její budoucí americký rezidenční status. Několik útoků na něho a jeho milenku se objevilo v médiích. Z dalších telefonátů, stupňujících dramatické napětí a atmosféru nebezpečí, Mike zjišťuje, že se stal terčem útoku svého mladšího příbuzného, současného guvernéra kandidujícího na další období, proti němuž podporuje kampaň druhé strany a který si potřebuje upevnit pozici silnou „kauzou“. Tou je levicový boj proti „chamtivým kapitalistům“, jichž je Mike vhodným symbolem. Hrozba se zintenzivňuje z původního nuceného placení neoprávněné daně postupně až na obžalobu za spiknutí obnášející dvacet let vězení. Mike má v držení dokumenty z dřívějška, které by guvernérovi mohly zničit kariéru a chce je použít jako protizbraň. Ty se mu v závěrečném překvapivém „twistu“ pokusí ukrást jeho asistent Carson, jehož Mike nakonec zavraždí, ve chvíli, kdy už se k němu dobývá policie.
Celá hra je téměř Mikeova „one-man-show“ na telefonu, v níž Carson hraje jen pomocnou roli. Mikeovy telefonáty nám na druhém konci linky přivádějí do děje několik dalších postav, které neslyšíme, ale které ožívají v Mikeových dialozích s nimi, jeho reakcích, otázkách, odpovědích a společných vzpomínkách.
Hra se těší úspěchu a vyprodanými představeními na Broadway (kde hlavní roli ztvárnil Al Pacino), ve Španělsku, Itálii, Francii i Skandinávii.
Text v elektronické verzi je k dispozici v DILIA.
BETTY (Betty)
žánr: monodrama
obsazení: 1 žena
Příběh téměř padesátileté ženy, která náhle objeví, co je to orgasmus – a to při pohledu na automatickou pračku v chodu. Protože ji přepadnou výčitky svědomí, jde k lékaři, který to považuje za zcela běžnou záležitost. Betty jde přesto ke zpovědi. Farář jí nejprve poručí, aby mu podala své kalhotky, pak do nich zaboří obličej, usoudí, že skutečně zhřešila a nařídí jí, aby vykonala očistnou pouť. Tam ji potká mnoho nečekaných příhod.
Vtipná hra o radosti ze sexu i jeho zapřisáhlých odpůrcích.
Text v anglickém originále je k dispozici v DILIA.
KE SLUNEČNICÍM PŘIPODOBNĚNÁ (Nainen joka rinnastui auringonkukkiin, 2005)
překlad: Otto Kauppinen
žánr: činohra (řada vícehlasých textů o lásce a smrti)
obsazení: variabilní
– Miluji tě.
– To nesmíš říkat.
– Proč?
– Žijeme v omezeném čase a/ prostoru.
– Miluji tě.
– Láska je nekonečná. Nevejde se/ sem.
– Miluji tě.
– Sedni si mi/ na klín.
– Díky.
– Ale jen na pět vteřin. Pak si musíš/ stoupnout a znovu to zvážíme.
– Jedna, dvě, tři, čtyři, pět.
Moilův text Ke slunečnicím připodobněná je, jak sám autor píše v úvodu, „řada vícehlasých textů o lásce a smrti“. Jde o nepravidelný dramatický text skládající se z 61 krátkých textů různých forem, sahajících od seznamu značek aut a věků jejich vlastníků přes krátkou báseň tanka a kompilaci vytržených scénických poznámek z Hamleta až k dialogu končícímu eroticky podbarveným dotazem o původu zaoblených tvarů skřítků Mumínků. Na konci textu je i obraz (Ikarův pád od Pietera Brueghela). Každá z těchto epizod se však nějakým způsobem, často patrným až na druhý pohled, váže k tématu neuspokojené lásky a z ní plynoucího negativního pocitu, hraničícího s depresí a vyžadujícího destrukci. Je o věčném konfliktu muže a ženy, kteří se navzájem potřebují, ale k úplnému porozumění mezi nimi nemůže nikdy dojít. Na druhou stranu z textu čiší obrovská životní síla a touha změnit svůj aktuální stav, dosáhnout kýžené harmonie. Text postrádá jednoznačně vyložitelný děj, lze jej interpretovat různými způsoby. Zdůrazněním některých pasáží a upozaděním jiných lze děj dotvořit – autor sám v úvodu píše, že „hru lze znásilnit a ona si to bude pravděpodobně užívat“. Některé věty jsou v textu schválně přeškrtnuté a jejich význam si má každý vyložit sám. V textu nejsou žádné konkrétní postavy – většina pasáží je čistě lyrických a ty, které jsou psány v dialozích, jsou řešeny pouze oddělenými přímými řečmi. Inscenátorům však nic nebrání postavit inscenaci na právě jedné z těchto částí a rozvíjet její postavy ostatními pasážemi. Text k takovéto úpravě přímo vybízí.
Překlad hry získal 3. místo v soutěži o Cenu Evalda Schorma za rok 2012.
Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.
HALÓ, AFRIKO! (Annexe 26bis, 2009)
překlad: Michal Lázňovský, Matylda Lázňovská
žánr: činohra
obsazení: 2 muži
„Naše země je ta, o který se zmíníme každý den. Pojmenuj zemi, o který mluvíš každý den, a já ti řeknu, že je to tvoje země.“
Tožský autor ve své hře řeší zásadní dilema Afričanů, žijících v Evropě. Dva bratři, kteří přišli před lety z Afriky do Belgie, se rozhodují, zda se vrátit do Afriky nebo zůstat. Napjatý noční rozhovor odkrývá složitost existence černého imigranta v Evropě, jeho ponižující postavení, věčné balancování na hranici legality a kriminality. Vyvstává otázka, co je ještě možné přijmout a kde už je překročena hranice lidské důstojnosti. Hra dává nahlédnout nejen do života Afričana v postavení imigranta, ale ukazuje také naši evropskou civilizaci v poněkud jiném světle, než v jakém jsme ji schopni vidět sami.
Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.
TŘI KŮLY (PALI, 2009)
překlad: Gabriela Vašková
žánr: činohra (groteska)
obsazení: 3 muži, 1 žena
Tři kůly na vyvýšeném místě vzdáleně připomínají tři kříže na Golgotě. Na obou krajních žijí muž jménem Senzamani (Bezruký) a žena zvaná Bruciata (Spálená). Senzamani dříve pracoval v továrně, kde přišel o ruce, a Bruciata se sice ráda slunila, ale jednoho dne ji lidé zapálili. Je to už dávno, co opustili zemi a rozhodli se žít na kůlech, které je chrání před zlým světem plným egoismu a lhostejnosti, metaforicky znázorněným výkaly všude kolem. Chrání se deštníky, protože je tam nahoře většinou špatné počasí a člověk nikdy neví, co shora může spadnout. Zato jim pobyt ve výšce umožňuje vidět to, co ostatní zdola nevidí.
Během absurdního rozhovoru se objeví další dvě postavy, Il Nero (Černý) a L’Altro (Jiný), připomínající rozladěnou kapelu s ohnutými zády, které jakoby hledaly cestu ze své současné neutěšené situace vstupem do jiného prostoru. Oba dva berou vše řečené doslova. Il Nero rád pere prádlo, zejména cizí, a L’Altro zas ukrutně rád vypráví vtipy, přestože se jim nikdo nesměje.
Hra je surrealistickou metaforou nepřátelského města, jehož utlačovaní obyvatelé získávají nadhled až výstupem na kůly. Jakoby vyprázdněný obsah dialogů a beckettovsky vykreslené postavy vytváří groteskní obraz chorobné společnosti.
Hra získala prestižní cenu Premio Ubu za nejlepší italskou původní hru roku 2009!
Text originálu v elektronické podobě je k dispozici v DILIA. Hra se v současné době překládá.
JIDÁŠ (Judas, 2012)
překlad: Jitka Jílková
žánr: monodrama
obsazení: 1 muž
Jidáš vypráví o muži, jehož jméno je symbolem zrady. O muži, kterým po celá staletí všichni opovrhovali. Avšak bez tohoto člověka a bez jeho Jidášova polibku by se křesťanství nikdy nestalo jedním z největších světových náboženství. V každé epoše vznikají dohady o Jidášovi a jeho motivech. Po dvou tisících letech už je načase, aby promluvil Jidáš sám: Podniká poslední pokus uvést svůj čin zpět na lidskou míru a dovést publikum tam, kde by raději být nechtělo: k Jidášovi v nás samých.
Text je překladem inscenační verze hry Jidáš, která byla pozvána na Pražský divadelní festival německého jazyka v roce 2013.
Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.
DIE SCHÖNEN TAGE VON ARANJUEZ (2012)
překlad: Nepřeloženo
žánr: činohra (letní dialog)
obsazení: 1 muž, 1 žena
Staré dobré časy v Aranjuez – jsou skutečně pryč? Opět je tu léto. Opět krásný letní den. Bezejmenná žena. Bezejmenný muž. Jsou to děti? Nestárnoucí pár? Vyskočili z Schillerova Dona Karlose?… Setkají se a mluví o lásce, o první lásce, o tom co žena a muž cítí, když jsou spolu. Mluví o tom, jak se má o lásce mluvit. A kdo mluví o lásce, ten mluví o přírodě, o příbězích – a právě tohle dává životu smysl…
Hra Die schönen Tage von Aranjuez v režii Luca Bondyho měla premiéru 15. 5. 2012 na Wiener Festwochen v Akademietheater.
Text v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.
KASSANDRA ODER DIE WELT ALS ENDE DER VORSTELLUNG (Kassandra oder Die Welt als Ende der Vorstellung, 2010)
překlad: Nepřeloženo
žánr: činohra (dokument, společenská satira)
obsazení: mnoho postav
Na španělském pobřeží se odehrává každodenní drama: polomrtví uprchlíci z Afriky připlují na přelidněných člunech k pevnině s nadějí, že na ně v Evropě čeká důstojný život. Mnoho z nich má za sebou několikaleté harcování, ale sotva dorazili, už je zas někdo posílá zpátky. Mohou být rádi, že jsou aspoň naživu. Bůhví, kolik jich po cestě zemřelo…
Kassandra není v tomto případě trójská věštkyně, ale dilema. Dilema „dobrých Evropanů“, kteří nevědí, jak se postavit k tragédii afrických uprchlíků, kteří na člunech riskují život. Hra vychází z rozhovorů samotného autora. V první části vypráví příběh Afričanky, které se podaří dostat do člunu a cestou do Španělska zahyne ona i všechny její děti. Druhá část přináší pohled Evropanů a jejich snahy o pomoc, které mají fatální následky.
Kevin Rittberger hledá ve své hře odpovědi na otázky spojené s uprchlíky, střetem kultur, zklamáním a tvrdou realitou Evropanů, kteří si s tím vším nevědí rady. V tomto brechtovském Lehrstücku pracuje autor se střídáním perspektivy a vyprávěcích forem.
Vídeňská inscenace Kassandry byla vybrána do soutěžního programu v rámci festivalu Mülheimer Theatertage 2011.
Text originálu v elektronické podobě je k dispozici v DILIA.
