Celý projekt vznikl jako vzájemná spolupráce Ošetřovatelského domova Prahy 3, kulturního centra Atrium Žižkov a městské části Prahy 3.
„Každý výstavní panel je věnovaný životnímu příběhu, který se odehrával na zdánlivě všedních místech, míjených bez většího povšimnutí. Přitom pro své obyvatele i dnes tato místa zůstávají těmi nejdůležitějšími v životě, na které nezapomenou. Smyslem projektu „To je moje místo“ je nejen propojení umělců různých žánrů, ale také přiblížení každodenního života starší generace a připomenutí toho, že tu žijeme všichni společně, se stejnými starostmi a radostmi. Pro místní je samozřejmě zároveň zajímavé i vidět, jak se v čase měnila podoba a obyvatelé v jejich sousedství“, říká Nikol Kroužek, místostarostka Prahy 3 pro sociální politiku.
Aktéři výstavy se na území Prahy 3 stěhovali převážně v průběhu 50. a 60. let a následně zde zakládali rodiny, pracovali, chodili se bavit, postávali ve frontách v samoobsluhách a prožívali každodenní události podobné těm, které na stejných místech zažívají i dnešní obyvatelé.
Životy seniorů a seniorek literárně pojali respektovaní tvůrci jako spisovatelka Petra Hůlová, Petr Borkovec, nebo Klára Vlasáková. „Životní obtíže Toni Patočkové, její osudová láska, radost z tramvajového zaměstnání, složení kolínské vody Chat Noir a jedna písnička Milana Chladila. A respekt k tomu, co a jak o sobě řekla sama. Tohle byla moje vodítka“, říká k tomu, jak s příběhem pracoval, Petr Borkovec, jeden z autorů. Výtvarné podoby portrétů se pak podobně ujali renomovaní výtvarníci jako Lela Geislerová, Jaromír Šeda nebo Jindřich Janíček, to vše ve spolupráci s produkčním týmem Galerie Atrium Žižkov v čele s kurátorem Ondřejem Horákem.
„Mám radost z oboustranně přínosné spolupráce naší galerie se sociálním odborem a domovem seniorů. Otevírat zajímavá celospolečenská témata je jedním z hlavních poslání naší galerie. A tím stáří, propojování generací a sdílení lidských příběhů je. Svědčí o tom i zájem všech umělců a umělkyň, které náš kurátor Ondřej Horák pro projekt oslovil. Přesně v takových přesahových projektech vnímám velký význam lokálního kulturního centra a tentokrát pro to byla velmi unikátní příležitost“, říká Marie Kašparová, ředitelka organizace Kultura Praha 3.
K přečtení budou v průběhu měsíce října události banální, úsměvné, ale i tragické. Původní výpovědi zaznamenala v zimě roku 2024 Petra Gabriel Lojdová, ředitelka Ošetřovatelského domova Prahy 3, pobytové sociální služby pro seniory, kteří nemohou žít bez pravidelné pomoci doma. Vizí zařízení je vytvářet důstojné a klidné místo a v době pořizování rozhovorů v domově všichni aktéři žili. „Pro starého člověka je velmi důležité být součástí komunity, někam patřit a neztratit smysl života. Naši senioři pro nás nejsou jen anonymními klienty. Jejich životní příběhy jsou dobře známé mně i mým kolegům, rádi je posloucháme a vnímáme a právě to stálo na začátku celého projektu“, říká Petra Gabriel Lojdová. Autentické audiozáznamy s těmi, kteří jí vyprávěli, jak vypadalo „moje místo“, je možné si poslechnout skrze QR kód umístěný na každém panelu.
To je moje místo:
Miroslava Červená, Slezská 144:
„Maminka měla ráda společnost a já jsem ji musela doprovázet. Moc mě to nebavilo. Kluci chodili po zábavách a já jsem byla s mámou“. Seznamte se s proměnami Slezské ulice od předválečné doby až po dnešek skrze životní příběh paní Miroslavy Červené. Dcera divadelního truhláře a nevidomé maminky, kterou doprovázela na návštěvy, vzpomíná na všechny životní události s nadhledem. Vyrůstala na Vinohradech v době, kdy byly zdejší ulice vyhrazené družstevním bytům pro dělníky, později se vyučila se laborantkou a u profese zůstala celý život.
Jitka Dobrovolná, Biskupcova 57 (panel na rohu ulic na Vápence a Hartigova):
„Byli jsme s manželem rebelanti, se vším jsme jen tak nesouhlasili“. Rodačka z Táborska se do Biskupcovy ulice se přistěhovala v roce 1959 do tehdy právě dostavěných novostaveb a Žižkov už nikdy neopustila. Jitka Dobrovolná, povoláním učitelka, vypráví o práci s dětmi ve speciálních třídách na Jarově nebo o oblíbených obchůdcích u kina Aero. Po padesáti letech ovdověla a i když už v Biskupcově nebydlí, s přáteli z ulice je v kontaktu dodnes. Možná i proto, že známým nikdy neváhala pomoct třeba
v těžké životní situaci.
Libuše Zlatníková, Seifertova 46 (panel na místě Seifertova 89):
„Nikdy to nebyla klidná ulice. Bylo tu hodně rušno a navíc tehdy pořád cinkal tramvajový průvodčí. To byly koncerty“. Do Seifertovy, tehdejší Kalininovy ulice, se paní Libuše Zlatníková v mládí stěhovala jen z nedalekého Jarova. Na Seifertovu vzpomíná jako na ulici plnou obchůdků se svým oblíbeným kinem Obzor.
Antonie Patočková, U Kněžské louky 30:
„Na Třešňovku jsme si chodili hrát a na kopec naproti jsme se chodili prát. Hlavně s Vysočanskýma.“ Antonie Patočková prožila velkou část života na Kněžských lukách v domě, který získal pro svůj vzhled přezdívku krabice. Vdávala se na žižkovské radnici a celý život jezdila Žižkovem tramvají jako řidička.
