array(3) {
[0]=>
object(WP_Post)#2754 (25) {
["ID"]=>
int(199766)
["post_author"]=>
string(1) "1"
["post_date"]=>
string(19) "2019-10-11 02:00:00"
["post_date_gmt"]=>
string(19) "2019-10-11 00:00:00"
["post_content"]=>
string(6803) "
V rámci letošního Festivalu demokracie, který je součástí Fóra 2000, pražské Bahá’í společenství veřejnosti poprvé představí panelovou výstavu, jež mapuje jeho barvitou historii ve 20. století. Výstava bude umístěna v neděli 13. 10. 2019 od 11 do 19 hod. v pasáži pod Novou scénou Národního divadla v Praze. Návštěvníci Festivalu demokracie se též mohou zastavit u Bahá’í stánku, který tam bude instalován spolu se stánky dalších cca 30 organizací.
Uvedená výstava se v úterý 15. 10. 2019 přemístí do Knihovny Václava Havla v Ostrovní 13 v Praze, kde téhož dne od 13:00 do 14:30 proběhne v rámci Festivalu demokracie panelová diskuze na téma „Mezi Hradem a žaláři StB: české Bahá’í společenství od dob Rakouska-Uherska do roku 1989 – zkoušené, avšak nezlomené“. Mezi panelisty zasedne rakouská bohemistka prof. Hana Sodeyfi, která je pamětnicí, jež v 70. a 80. letech svými častými návštěvami z Rakouska výrazně podporovala české Bahá’í věřící, kterým režim zakazoval se scházet. Další panelistkou bude dr. Kristýna Pilecká, která přednáší Bahá’íֹ víru na Univerzitě Karlově. Posledním řečníkem bude historik a diplomat Mgr. Karel Tesař, který je spoluautorem dané výstavy.
Další informace:
Pražské Bahá’í společenství: www.praha.bahai.cz
Pražské Bahá’í společenství – sekce pro média: www.praha.bahai.cz/press
České Bahá’í společenství: www.bahai.cz
Světové Bahá’í společenství: www.bahai.org
Mezinárodní konference Forum 2000:
https://www.forum2000.cz
https://www.forum2000.cz/projekty/festival-demokracie
Knihovna Václava Havla:
https://www.vaclavhavel.cz/
Článek Bahá’í novinářky Marthy Root z října 1928 o její audienci u prezidenta Masaryka:
https://www.praha.bahai.cz/90let-od-audience-T.G.Masaryka-Bahai-novinarce-Marte-Root.pdf
Dokumentární film o historii Bahá’í víry v českých zemích v letech 1852-1989:
http://www.jednavira.cz/historie.mp4
Poznámky:
1) Bahá’í víra je nejmladší světové náboženství, které vzniklo v roce 1844 v Íránu, a za více než 150 let se rozvinulo do druhého územně nejrozšířenějšího nezávislého světového náboženství. Zakladatelem Bahá’í víry byl perský šlechtic Bahá’u’lláh (1817- 1892), kterého Bahá’í věřící považují za božího posla pro tento věk, jehož příchod byl předpovídán zakladateli všech velkých světových náboženství. Středobodem Bahá’í učení je jednota lidstva a dosažení světového míru. Počet stoupenců Bahá’í víry v současnosti činí přes pět milionů lidí, kteří žijí ve více než 230 zemích a pocházejí z více než 2100 etnických skupin (viz: https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_religious_populations#Bah%C3%A1'%C3%ADs , https://en.wikipedia.org/wiki/Bahá'í_Faith ). Tato skutečnost z Bahá’í víry činí pravděpodobně nejrozmanitější
organizované uskupení lidí na naší planetě. Mezinárodní Bahá’í společenství má poradenský status při Ekonomické a sociální radě OSN a v Dětském fondu OSN (UNICEF).
„Bahá’í víra uznává jednotu Boha a Jeho Proroků, zastává zásadu nespoutaného hledání pravdy, odsuzuje všechny formy pověr a předsudků, učí, že hlavním cílem náboženství je prosazovat svornost a soulad, že náboženství musí jít ruku v ruce s vědou a že právě to tvoří jediný a konečný základ mírové, spořádané a pokrokové společnosti. Hlásá zásadu rovných příležitostí, práv a výsad pro obě pohlaví, podporuje povinné školní vzdělávání, odstraňuje extrémy chudoby a bohatství, povznáší práci vykonávanou v duchu služby do postavení bohoslužby, doporučuje přijetí pomocného mezinárodního jazyka a přináší nezbytné instituce pro ustavení a zajištění trvalého a světového míru.“
2) Bahá’í víra má dlouhou tradici i v českých zemích – první Bahá’í společenství u nás vzniklo již před první světovou válkou. Na konci 50. let však bylo komunistickým režimem rozprášeno a znovu bylo obnoveno až v roce 1990. Bahá’í víru znali a vysoce oceňovali i první naši prezidenti T. G. Masaryk a E. Beneš, kteří vřele doporučovali šíření jejích principů mezi lidmi. Prezident T. G. Masaryk řekl v audienci dne 20. března 1928 americké Bahá’í žurnalistce Marthě Root, že četl knihu „Bahá’u’lláh a nová doba“. Na otázku, co považuje za nejlepší cestu k uskutečnění světového míru, odpověděl: „Pokračujte v tom, co děláte. Rozšiřujte toto učení humanity a nečekejte na diplomaty. Ale je to
veliká věc, že lidé na vlivných místech začínají mluvit o těchto univerzálních mírových principech. Jděte s těmito principy mezi diplomaty, do mírových společností, do univerzit, škol, církví a také o nich pište. Světový mír přinesou jen lidé.“ (Citát viz americký Bahá’í časopis ‘The Star of the West’, říjen 1928, str. 198-202: článek
‘President Thomas Masaryk’, volume 19, 1928-1929 – www.starofthewest.info )
Prezident Edvard Beneš řekl v audienci dne 22. dubna 1936 americké Bahá’í žurnalistce Marthě Root toto: „Bahá’í učení je jedním z velkých nástrojů pro konečné vítězství ducha a humanity.“ „Bahá’í Věc je jednou z velikých morálních a společenských sil na celém dnešním světě. Jsem více než jindy přesvědčen, že s nárůstem
morálních a politických krizí ve světě musíme mít větší mezinárodní koordinaci. Hnutí, jakým je Bahá’í Věc, které razí cestu univerzálnímu mírovému uspořádání, je nutností.“ (Citáty z článku Marthy Root ‘President Eduard Benes’ se nacházejí ve sborníku ‘The Bahá’í World’ z let 1934-1936 na str. 589-591 https://bahailibrary.com/usnsa_bahai_world_6 ). „Cílem náboženství … je vytvářet jednotu a soulad mezi národy světa – nečiňte z něho příčinu rozkolu a nesvárů.“ Bahá’u’lláh (srov.: Bahá’u’lláhovy Desky, str. 111, Bahá’í nakladatelství, 2001)
Zdroj: http://www.praha.bahai.cz
"
["post_title"]=>
string(85) "Na letošním Festivalu demokracie se představí pražské Bahá’í společenství"
["post_excerpt"]=>
string(0) ""
["post_status"]=>
string(7) "publish"
["comment_status"]=>
string(6) "closed"
["ping_status"]=>
string(4) "open"
["post_password"]=>
string(0) ""
["post_name"]=>
string(72) "na-letosnim-festivalu-demokracie-se-predstavi-prazske-bahai-spolecenstvi"
["to_ping"]=>
string(0) ""
["pinged"]=>
string(0) ""
["post_modified"]=>
string(19) "2023-11-01 14:42:48"
["post_modified_gmt"]=>
string(19) "2023-11-01 13:42:48"
["post_content_filtered"]=>
string(0) ""
["post_parent"]=>
int(0)
["guid"]=>
string(98) "https://test2.boostit.cz/na-letosnim-festivalu-demokracie-se-predstavi-prazske-bahai-spolecenstvi/"
["menu_order"]=>
int(0)
["post_type"]=>
string(4) "post"
["post_mime_type"]=>
string(0) ""
["comment_count"]=>
string(1) "0"
["filter"]=>
string(3) "raw"
["post_views"]=>
string(5) "49722"
}
[1]=>
object(WP_Post)#2753 (25) {
["ID"]=>
int(203596)
["post_author"]=>
string(1) "1"
["post_date"]=>
string(19) "2020-05-28 02:00:00"
["post_date_gmt"]=>
string(19) "2020-05-28 00:00:00"
["post_content"]=>
string(1792) "
"
["post_title"]=>
string(46) "Bahá’í v Česku slaví památné výročí"
["post_excerpt"]=>
string(0) ""
["post_status"]=>
string(7) "publish"
["comment_status"]=>
string(6) "closed"
["ping_status"]=>
string(4) "open"
["post_password"]=>
string(0) ""
["post_name"]=>
string(34) "bahai-v-cesku-slavi-pamatne-vyroci"
["to_ping"]=>
string(0) ""
["pinged"]=>
string(0) ""
["post_modified"]=>
string(19) "2023-11-01 15:16:13"
["post_modified_gmt"]=>
string(19) "2023-11-01 14:16:13"
["post_content_filtered"]=>
string(0) ""
["post_parent"]=>
int(0)
["guid"]=>
string(60) "https://test2.boostit.cz/bahai-v-cesku-slavi-pamatne-vyroci/"
["menu_order"]=>
int(0)
["post_type"]=>
string(4) "post"
["post_mime_type"]=>
string(0) ""
["comment_count"]=>
string(1) "0"
["filter"]=>
string(3) "raw"
["post_views"]=>
string(5) "27720"
}
[2]=>
object(WP_Post)#2752 (25) {
["ID"]=>
int(116940)
["post_author"]=>
string(1) "1"
["post_date"]=>
string(19) "2008-05-20 02:00:00"
["post_date_gmt"]=>
string(19) "2008-05-20 00:00:00"
["post_content"]=>
string(13012) "
Chceme-li se zamyslet nad současným stavem 
našich nářečí, bylo by dobré hned v úvodu připomenout Úmluvu o zachování nemateriálního kulturního dědictví, kterou, jak je obecně známo, přijala organizace UNESCO již v roce 2003 ve snaze zabránit poškození, popřípadě zničení nemateriálního kulturního dědictví, k němuž by mohlo dojít v důsledku globalizačních procesů probíhajících v současné Evropě. Cílem této úmluvy je mj. nemateriální kulturní dědictví zachovat, zajistit úctu k němu a zvýšit vědomí o jeho důležitosti.
„Zachováním se rozumějí opatření, jejichž cílem je zajistit životaschopnost nemateriálního kulturního dědictví, včetně jeho identifikace, dokumentace, výzkumu, udržení, ochrany, podpory, zhodnocování, předávání…“ Potud citace z úvodních partií Úmluvy.
Každý z nás ví z vlastní zkušenosti, že nářečí českého jazyka postupně zanikají, ať již masivním působením sdělovacích prostředků, častějšími vzájemnými kontakty obyvatel i ze vzdálenějších částí naší vlasti, nebo i vlivem nejrůznějších dalších nivelizačních faktorů – to je dnes obecně probíhající proces, kterému nelze zabránit. V dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR se čas od času setkáváme s názory veřejnosti, že je třeba „obrozovat“ nářeční mluvu, vyučovat ve škole místní nářečí (třeba jako další volitelný „cizí“ jazyk), napsat učebnice jednotlivých místních nářečí a podobně. Je třeba přiznat, že všechny tyto požadavky pocházejí od lidí, kteří mají o svou mateřštinu opravdový zájem a kteří s obavami sledují, jak řeč jejich rodičů a prarodičů upadá v zapomnění. Jak se ale říká, tudy cesta nevede. Veškeré aktivity orientované tímto směrem by vlastně postupovaly proti jazykovému vývoji a v praxi by se s úspěchem nesetkaly.
Řešení problému jak se v dané situaci zachovat, mimochodem plně v souladu s výše uvedenou Úmluvou, není ovšem nijak objevné a rozhodně ne nové. Nářečí je třeba popisovat, zaznamenávat, vědecky zpracovávat a tak jako unikátní kulturní dědictví zachovávat pro další generace. Není bez zajímavosti, že nejrůznější snahy o zachycení našich nářečí se začaly objevovat již před více než dvěma sty lety, v druhé polovině 19. století. Za první vědecky orientované dílo tohoto druhu lze právem pokládat práci A. V. Šembery Základové dialektologie československé vydanou v roce 1864. Od té doby pak vznikla řada dalších popisů tradičních teritoriálních dialektů i několik regionálních nářečních slovníků, je ovšem pravda, že většina z nich nebyla publikována. Tyto rukopisné práce, které dialektologické oddělení Ústavu pro jazyk český získalo buď přímo darem od autorů či z jejich pozůstalostí, však byly vyexcerpovány a staly se součástí nářečních kartoték. K jejich rozhojnění v průběhu let přispívali i četní externí dopisovatelé, kteří posílali (a doposud ještě občas zašlou) nejrůznější soupisy „zvláštních“ slov, popřípadě i další zápisy typických jevů své místní mluvy. Je ovšem třeba přiznat, že do dialektologických kartoték se vzhledem k rozdílné úrovni těchto příspěvků dostanou obvykle jen některé vybrané části. Přesto si těchto aktivit velice ceníme, protože dokazují zájem mluvčích o jazyk a o osudy našich nářečí. Obsáhlé lexikální kartotéky lze nyní pokládat prakticky za uzavřené. Doplňují se sice příležitostnou excerpcí studentských prací věnovaných místním dialektům, ale možnost jejich budoucího obohacení větším množstvím nářečních výrazů je vzhledem k současné nářeční situaci již méně pravděpodobná. Proto budou postupně převáděny do elektronické podoby a stanou se materiálovou základnou připravovaného celoúzemního nářečního slovníku.
Výzkumy a popisy našich nářečí, o nichž jsme se zmínili výše, byly převážně výsledkem snah jednotlivců. Systematický výzkum našich nářečí je spjat až se založením Ústavu pro jazyk český v roce 1947, jehož pracovníci ještě koncem čtyřicátých let zorganizovali (podle oblastně zaměřených dotazníků sestavených již dříve Českou dialektologickou komisí) korespondenční ankety zjišťující některé znaky nářečí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. V jejich průběhu byl ve spolupráci s učiteli takřka ze všech školních obcí získán poměrně bohatý materiál poskytující rámcové informace o základním územním členění nářečí českého národního jazyka. Na jeho základě vznikly pak např. regionální monografie J. Voráče Česká nářečí jihozápadní I (1955), II (1976) a S. Utěšeného Nářečí přechodného pásu česko-moravského (1960).
Protože většina zemí (nejen slovanských) se mohla v té době již prezentovat nářečními jazykovými atlasy, stála česká dialektologie před nelehkým úkolem tento náš národní „deficit“ vyrovnat. Bylo tedy především třeba sestavit výzkumnou síť bodů a dotazník pro terénní výzkum, který by postihoval typické nářeční znaky všech jazykových rovin (od hláskosloví přes tvarosloví a tvoření slov až po skladbu), navíc takové, které se na území českého jazyka různí, a budou tedy vytvářet dobrý základ pro pozdější kartografování. Počet těchto jevů musel být redukován natolik, aby připravovaný dotazník měl rozsah zajišťující dobrou práci výzkumníků v terénu. Na základě těchto náročných kritérií byla v roce 1965 sestavena konečná podoba Dotazníku pro výzkum českých nářečí, určená pro Český jazykový atlas (dále ČJA). Tento Dotazník byl jednotný pro celé jazykové území i pro české jazykové ostrovy v Polsku, Rumunsku i bývalé Jugoslávii a umožňoval tak potřebné srovnávání a vyhodnocování získaných dat.
Výzkum s Dotazníkem probíhal přibližně do roku 1976, zprvu ve vesnických lokalitách (výzkumnou síť tvořilo 420 obcí) v oblasti tradičního osídlení a později i v 57 městech, z nichž 20 leželo v pohraničí. Prováděli ho školení dialektologové a za informátory si vybírali vesnické starousedlíky, obvykle ve věku nad sedmdesát let s cílem zachytit nejstarší zjistitelný stav tradičního teritoriálního dialektu. Následný výzkum ve městech zahrnoval pak kromě nejstarších mluvčích i mluvu mládeže, aby bylo možno postihnout určité vývojové tendence. Z toho to hlediska byl přínosný zejména výzkum v pohraničí, které bylo po 2. světové válce dosídleno obyvatelstvem nářečně různorodým. V průběhu výzkumu byly podle možností pořizovány i magnetofonové nahrávky souvislých vyprávění vybraných nářečních mluvčích. Ty byly později převedeny na kompaktní disky a staly se základem archivu nářeční mluvy. Výběrem reprezentativních autentických ukázek českých nářečí ze základních nářečních oblastí vznikl kompaktní disk Jak se mluví v Čechách (Academia 1999) a z promluv českých obyvatel v zahraničí CD Jak se mluvilo v českých vesnicích v cizině (Academia 2002).
Po dokončení náročného terénního výzkumu pro ČJA bylo třeba shromážděný materiál vyhodnotit a posléze vybrané nářeční jevy namapovat, tedy na mapách zachytit, jak se na území českého národního jazyka různí. V této fázi práce se ukázala jako neobyčejně výhodná skutečnost, že ČJA vznikal mezi atlasy ostatních slovanských zemí jako poslední. Jeho zpracovatelé tak mohli zúročit četné zkušenosti svých kolegů. Mapy byly původně připravovány jako značkové, tj. každý sledovaný jev byl na mapě vyznačován určitou značkou. Metoda značkového kartografování byla v té době v naší dialektologii detailně propracována – byly tak např. zpracovány už rukopisné mapy někdejších korespondenčních anket. Připravovaný ČJA však měl splňovat několik základních požadavků, pro něž značkové kartografování (jak dokládaly jiné slovanské atlasy) nevyhovovalo. Od počátku bylo totiž jasné, že mapy musejí být pouze dvoubarevné (v konečné podobě jsou do červené podkladové mapy jazyková data zakreslena černě), přehledné a obsahově srozumitelné nejen pro dialektology, a navíc z praktického hlediska se musí formát atlasu blížit velikosti běžně užívaných publikací. Proto byla v naší dialektologii vypracována nová zobrazovací metoda – tzv. syntetizující způsob mapování, který spočívá v kombinaci bodových a plošných technik, tj. na mapách se kombinují značky a areály, jež jsou vyznačené šrafováním nebo izoglosami a nápisy. Tento v historii jazykového zeměpisu unikátní způsob kartografování se ukázal jako plně nosný a v roce 1992 byl publikován první díl Českého jazykového atlasu.
ČJA je dílo pětisvazkové (vydávalo ho nakladatelství Academia v rozmezí let 1992-2005), jeho první tři díly jsou věnovány slovní zásobě vybraných věcněvýznamových okruhů (ČJA 1: člověk, domácnost a místní prostředí, ČJA 2: zahrada, živočišstvo, rostlinstvo, krajina, počasí, vesnice dříve a nyní, zábavy a zvyky, ČJA 3: hospodářství, hospodářská usedlost, polní práce, dobytek a drůbež), průběžně je v nich zachycováno i tvoření slov. Čtvrtý díl je zaměřen na tvarosloví a poslední pátý díl na hláskosloví a některé jevy syntaktické. Novem v jazykovězeměpisném zpracování nářečí je jeho závěrečná část představující mapy izoglosových svazků, které přinášejí nový pohled na příčiny vzniku nářečních hranic.
Jazykové mapy jsou v ČJA doplněny komentáři vypracovanými podle jednotných pravidel. V nich najdeme mimo jiné soupis zachycených podob, charakteristiku jazykovězeměpisné situace a charakteristiku mapovaných výrazů, doklady ze zahraničních obcí a odkazy na jiné slovanské atlasy. V současné době byl předán do nakladatelství rukopis Dodatků k ČJA obsahující svodné rejstříky a ostatní doprovodný aparát ke všem pěti dílům. Součástí Dodatků jsou i dva kompaktní disky s ukázkami vyprávění nářečních mluvčích nazvané Nářečí v Čechách a Nářečí na Moravě a ve Slezsku.
Bez nadsázky lze tvrdit, že Český jazykový atlas, který je výsledkem badatelských snah několika generací našich dialektologů, je vrcholným dílem tohoto druhu nejen u nás, ale i v širším mezinárodním kontextu. Přináší detailní pohled na územní rozrůznění našich nářečí i běžné mluvy a postihuje jejich hlavní vývojové tendence. Představuje zároveň nenahraditelnou kulturněhistorickou hodnotu, protože zachycuje naše nářečí v jejich poslední vývojové fázi. Je významnou pomůckou nejen pro studium českého národního jazyka, ale i pro další oblasti společenských věd, je vysoce oceňován lingvistickými pracovišti v zahraničí. Jak jsme si objasnili, nářečí českého národního jazyka odborníci podrobně zkoumali. Výsledky výzkumu byly zpracovány jazykovězeměpisnou metodou v Českém jazykovém atlase, lexikální položky obohatily nářeční kartotéky, z původních magnetofonových nahrávek vznikla moderně archivovaná fonotéka nářečních promluv. Na zpracování dosud čeká plánovaný slovník českých nářečí. Je tedy možno konstatovat, že archaický stav našich nářečí je v maximální možné míře zachycen a průběžně popisován. Domnívám se, že tím se naše dialektologie se ctí vyrovnává s požadavky Úmluvy o zachování nemateriálního kulturního dědictví.
Jarmila Bachmannová, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
"
["post_title"]=>
string(65) "Nářečí českého národního jazyka jako kulturní dědictví"
["post_excerpt"]=>
string(0) ""
["post_status"]=>
string(7) "publish"
["comment_status"]=>
string(6) "closed"
["ping_status"]=>
string(4) "open"
["post_password"]=>
string(0) ""
["post_name"]=>
string(54) "nareci-ceskeho-narodniho-jazyka-jako-kulturni-dedictvi"
["to_ping"]=>
string(0) ""
["pinged"]=>
string(0) ""
["post_modified"]=>
string(19) "2023-10-31 22:35:20"
["post_modified_gmt"]=>
string(19) "2023-10-31 21:35:20"
["post_content_filtered"]=>
string(0) ""
["post_parent"]=>
int(0)
["guid"]=>
string(80) "https://test2.boostit.cz/nareci-ceskeho-narodniho-jazyka-jako-kulturni-dedictvi/"
["menu_order"]=>
int(0)
["post_type"]=>
string(4) "post"
["post_mime_type"]=>
string(0) ""
["comment_count"]=>
string(1) "0"
["filter"]=>
string(3) "raw"
["post_views"]=>
string(5) "24049"
}
}
