Filmařská parta Srdcaři.cz se věnuje natáčení cestopisných seriálů a dokumentů. Po osmidílných cyklech Srdcaři v Africe a Srdcaři na severu odvysílaných na TV kanálu Prima ZOOM, pro tentokrát opustili svůj offroadový kamion MANka a vyrazili vstříc novému dobrodružství s dvacetimetrovou říční jachtou. Plavba z Prahy do Černého moře trvala 138 dní – propluli 13 států, 9 hlavních měst, 351 plavebních komor a celkem urazili 6 519 km.
Proč z Prahy?
V době vlády Karla IV. patřila Praha k největším městům Evropy. „Otec vlasti“ nechal ve 14. století opravit Pražský hrad, založil univerzitu, vyprojektoval Nové město pražské, postavil kamenný most přes Vltavu a – nařídil vybudovat loděnici. Korunovaný vizionář přikládal lodní dopravě mimořádný význam, v tomhle ohledu předběhl svou dobu o staletí. Věkem rozvoje říční plavby se ale stalo teprve 19. století, kdy se zrodila paroplavba. Postupným splavněním řek a budováním kanálů začala vznikat síť vodních dálnic, až se nakonec podařilo evropská rozvodí propojit. Z Prahy tak lze doplout až do Černého moře.
Labsko-vltavská vodní cesta je bohužel jedinou spojnicí mezi Českou republikou a světovými přístavy, a po nedávném zrušení projektu průplavu Dunaj – Odra – Labe už ani jiná nebude. Pokud se někomu zdá, že plout do Černého moře přes Berlín, Amsterdam, Brusel a Paříž byla oklika, tak má pravdu. Šlo by to rozhodně rychleji, ale plavba by nebyla tak pestrá a zajímavá.
Kapitán a expediční loď
Srdcařskou partu, tedy producenta Honzu Tutokyho, kameramana Ondru Hoška, dronaře Marka Jehličku, scénáristu a režiséra Miroslava Náplavu, doplnil pátý člen –kapitán Stanislav Hampala. Znali se z moravského Baťova kanálu a dokonce na menších lodích společně propluli kus Evropy.
Loď holandského typu Luxemotor, pokřtěná M. I. Twins, filmařům velkoryse zapůjčil majitel Miroslav Valenta. Ve svém podpalubí skrývá dokonalé zázemí jak pro posádku, tak pro hromadu filmové techniky. Má výtlak 53tun a šestiválcový motor Jonh Deer s nádrží na 4tisíce litrů nafty. Jednoduše jachtařský sen.
Vyplouváme!
„Jistým bodem počínaje není již návratu. Toho bodu je třeba dosáhnout,“ napsal spisovatel a pražský rodák Franz Kafka. Onoho bodu jsme dosáhli vyplutím na státní svátek 28. října, kdy už nebylo cesty zpět. Černé moře byl náš cíl!
Datum nemělo žádnou „státně-svátkovou“ symboliku, dříve jsme pro náročnou přípravu zkrátka vyplout nestihli. Ani slavní cestovatelé Miroslav Zikmund s Jiřím Hanzelkou, když vyjížděli s Tatrami na své cesty v roce 1947 a 1959 vždy 22. dubna, tento termín neplánovali. Vyšlo jim to tak.
Pomalost je přednost
Vyráželi jsme dávno po sezoně, kdy se dny krátily a teplota klesala. V době, kdy i v Nizozemsku, království jachtařů, symbolicky uzamykají kanály a jachtaři zahajují zimní spánek. Přestože jsme v lodi měli topení, bylo jasné, že zimu budeme muset přečkat někde v přístavu – mlhy, sněžení a tma totiž nejsou nejlepšími přáteli bezpečné plavby. Nakonec jsme ty zimy zažili dvě.
Do Černého moře jsme totiž pluli v několika etapách a oněch výsledných 138 dní je součet dní strávených na palubě. Také jsme nepluli jen v pěti. Do posádky během jednotlivých etap přibyli kamarádi, kteří nám s logistikou plavby pomáhali. Cestou jsme na palubu pozvali i zajímavé hosty: slavného mořeplavce Richarda Konkolského, saxofonistu Joe Kučeru, francouzského historika Oliviera Chalina nebo rakouského architekta Petera Pelikana, spolupracovníka extravagantního rakouského umělce, malíře a ekologa Friedensreicha Hundertwassera.
Někdo říční plavbě vyčítá, že je příliš pomalá. My jsme pomalost brali jako přednost, ale abychom mohli natočit „pomalý seriál do rychlé doby“, museli jsme nejprve sami sebe naladit na tempo plynoucí vody, pomalu ubíhající krajiny kolem a taky na zdlouhavý proces proplouvání komorami. Nebylo to jednoduché. Aniž si to uvědomuje, ať chceme nebo nechceme, tempo doby nás ovládá. Stále něco nestíháme a pořád by se nám hodil alespoň týden navíc.
Technické divy
V seriálu nám šlo především o to, co nejvíc ukázat úžasné propojení našeho kontinentu vodními cestami, někdy doslova dálnicemi. Od velkých řek (pluli jsme po Vltavě, Labi, Emži, Šeldě, Seině, Marně, Mosele, Rýnu, Mohanu i Dunaji), mořských i vnitrozemských kanálů, až po kanály, do kterých jsme se s naší lodí sotva vešli. Cílem je diváky provést světem lodní vnitrozemské dopravy, ukázat technické divy v podobě lodních zdvihadel, plavebních komor, tunelů nebo vodních křižovatek.
Za všechny zmíním alespoň dva výtahy v Belgii.
V březnu 1957 belgická vláda odsouhlasila plán modernizace svých hlavních vodních cest. Mezi vesnicí Ronquieres v provincii Henegavsko a kopcem u města Seneffe je téměř 70ti metrový výškový rozdíl. Překonat ho lodí znamenalo proplout 14ti plavebními komorami na dvoukilometrovém úseku, což trvalo až dva dny – a jak se říká, čas jsou peníze. A tak inženýři dali hlavy dohromady a po šesti letech vyprojektovali doposud nevídané zdvihadlo. Dráha nakloněného výtahu Ronquieres je dlouhá 1432 metrů a překonává spád 68 metrů se sklonem téměř 5 %. Dvě ocelové kádě nebo vany, chcete-li, naplněné 5000 tunami vody, jezdí jako vagony po kolejích.
Druhým zázrakem je vertikální lanový lodní výtah Strépy – Thieu. Z dálky vypadá jako velký hřib, což ho pro nás Čechy – příslušníky národa houbařů a současně jachtaře – činí přitažlivým i v druhém plánu. Po dvaceti letech výstavby byl roku 2002 uveden do provozu jako největší lodní výtah na světě. Je 117 metrů vysoký, překonává najednou výškový rozdíl 73,15 metrů a umožňuje zvedat lodě až do výtlaku 1350 tun. Čtyři elektromotory pohánějí osm navijáků na jednu vanu prostřednictvím převodovek s redukcí rychlosti a celkový třiasedmdesáti metrový zdvih je dokončen za neuvěřitelných sedm minut! Po stavbě obřího výtahu v Číně, zdvihadlu Strépy – Thieu náleží už jen evropské prvenství. Ale pořád jde o jeden z největších technologických počinů moderního evropského vodního stavitelství.
Kousek poezie a „dveře“ na palubu
Netvrdíme, že tuto trasu před námi ještě žádný jachtař neproplul. Ale víme jistě, že o plavbě z Prahy do Černého moře doposud nikdo nenatočil seriál.
Doplutí do cíle a odevzdání lodi v Bratislavě ale ještě zdaleka neznamenalo konec – následovala několikaměsíční práce ve střižně. Dotáhnout dílo do konce umí hodně potrápit a občas jsme si říkali, že je to naposled. Ale stejně nám to příště nedá! Tímhle procesem si zkrátka musí procházet každý tvůrce.
Srdcaři na vodě ale nejsou jenom o řekách a lodích. V jednotlivých epizodách jsme se nevyhýbali historii ani památkám a byli otevření všemu, co nám cestou vstoupilo před objektivy kamer. Dostalo se i na Popelku v literatuře – poezii – která má s podceňovanou a opomíjenou vnitrozemskou plavbou tolik společného. Snad i proto, že se načtení komentáře ujal herec, spisovatel, cimrmanolog a básník Miloň Čepelka.
Byl bych nerad, aby to znělo neskromně, ale naše srdcařská parta vnímá tohle seriálové vyprávění o putování po evropských vodních cestách jako dveře, kterými můžete přistoupit na palubu. A kromě všech krás okolo s námi prožívat příběhy, kterými cesta nešetřila.
Obzvláště závěrečná plavba po Dunaji posádku překvapila. S blížícím se mořem se řeka změnila v majestátný veletok, jehož průlom přes Železná vrata na hranicích Rumunska a Srbska nemá v Evropě obdoby. Závěrečné vplutí do mořských vln bylo euforickým zážitkem pro každého z nás.
Samozřejmě, že nejdůležitějším úkolem plavby bylo ukázat neuvěřitelné propojení Evropy skrze vodní cesty, a to jak z pohledu nákladní lodní dopravy, tak čistě sportovní a rekreační. Pokud ale vstoupíte do našich seriálových dveří, zjistíte také, že svět vnímáme jako dobré místo k žití, a plavbu, jako oázu zpomaleného bezčasí v rychlém světě…
Premiéra 8 epizod seriálu Srdcaři na vodě od 2. února 2025 na TV kanále Prima ZOOM.
