SRDCAŘI / Malé velké příběhy lidí kolem nás

František Bárta

Můj tip na srdcaře? Muž, jehož znám vlastně jen krátce, přesněji pár let. Přesto jsem o něm už hodně slyšela. František Bárta. Muž, který byl a je zapojen do celé řady společenských a kulturních akcí, a nepochybně, jak mu to jen zdraví dovolí, v tom hodlá pokračovat. A není na to sám. Stojí při něm i jeho rodina, manželka a děti. V mnoha akcích zkrátka „mají prsty“ společnou měrou.

Dětství, mládí, rodina

František Bárta se narodil v domě, kde dodnes bydlí, v maličké východočeské vesničce Doly nedaleko Luže. Hned mi ukazoval místo, kde dříve stával gauč – přesné místo jeho příchodu na svět. 10. červenec 1953. Do školy chodil v nedalekém Brdě, a když končil pátou třídu a odcházel na druhý stupeň, byla škola s konečnou platností uzavřena. Vyučil se soustružníkem kovů na učilišti ve Vysokém Mýtě. Jak už to tak v životě občas bývá, tomuto povolání se věnoval v podstatě jen pár let, do nástupu výkonu vojenské služby. Po návratu z vojny nastoupil do Skutče do cejchovny elektroměrů a tam zůstal až do svatby. Oženil se v roce 1976 a jeho celoživotní družkou se stala Ludmila, děvče z města Ústí nad Orlicí. Manželka je katolického vyznání, a tak František v rámci příprav na svatbu přijal víru také. Po svatbě začal pracovat v ČSAD Skuteč, ačkoli mohl nastoupit do Karosy ve Vysokém Mýtě, kde se v té době vyráběly autobusy. V jeho rozhodování hrálo roli jedno důležité ALE.

„V žádném případě jsem nesouhlasil s okupací sovětských vojsk v roce 1968, těžko jsem to nesl a ta současná situace je vyvrcholení toho všeho. Nesouhlasil jsem s okupací tehdy, stejně jako dnes tvrdě odmítám okupaci Ukrajiny.“

Od roku 2013 si František užívá důchodu. Vychoval s manželkou sedm dětí a teď se raduje z dvanácti vnoučat.

František Bárta a znovuobnovení skautingu v Luži

Na samotném počátku roku 1990 proběhlo v kostele sv. Bartoloměje setkání zájemců o obnovení činnosti Junáka v Luži. Zde bylo vzápětí ustaveno první vedení střediska. Vůdkyní byla zvolena Ludmila Bártová. Úkolu zajistit tee-pee pro samostatný tábor skautů se ujal František Bárta a sám jich dokonce sedm ušil. Iniciátorkou zapojení do skautingu byla Ludmila, ta totiž zažila v rodném městě krátké období povolení činnosti organizace v roce 1968. Manželé ruku v ruce realizovali putovní tábory podél hranic a dodnes vzpomínají na přátelskou atmosféru a otevřené dveře příbytků zcela neznámých lidí. Ekonomická situace rodiny se sedmi dětmi nebyla lehká, a tak pobyt na táboře brali jako společnou dovolenou. František si nikdy nepotrpěl na funkce, prostě dělal vše, co bylo potřeba. Dodnes činnost skautů s manželkou podporují.

Kostel Zvěstování Panně Marii v Janovičkách u Luže

Také prvotní impuls k postupným opravám kostela v Janovičkách nedaleko Dolů vznesla opět Ludmila. Jezdila kolem chátrající ruiny dvakrát za den do práce a zpět domů a vůbec netušila, co je to za kostelík. Ale pohled na chátrající ruinu ji skličoval a doma o tom stále mluvila. Kostel byl sice zamčený, ale ve zdi sakristie zela obrovská díra, kterou se bez problémů dalo projít dovnitř. V podlaze chyběly dlaždice, snad tam někdo něco hledal. A tak se František domluvil s panem farářem a díru vlastnoručně zazdil. Ve svatostánku tou dobou už nebyl téměř žádný mobiliář, střechou zatékalo a strop se propadl. Není bez zajímavosti, že na opravách kostela se v rámci družby podíleli vysokomýtští vojáci ze sovětské posádky, k tomu došlo těsně po roce 1968. Tehdy navezený materiál a veškeré opravy ale dlouhých třicet let čekaly opět na Františka a také jeho kamaráda Pavla Vodvárku z Luže. Přidali se další a v rámci brigád postupně vyklidili kostel. Jejich hlavní motivací bylo pokusit se vrátit chátrající budově její původní funkci a obnovit alespoň konání pouti (první neděli po Velikonocích) a posvícení (první neděli v listopadu). Tehdejší kněz ve Skutči, pod kterou patřil i kostelík v Dolích, byl nadšen z myšlenky revitalizace místa. Kostel byl ale v havarijním stavu. A tehdy sehrál důležitou roli jeden z pěti synů manželů Bártových – Jan. Podařilo se mu zajistit dotace a v letech 2010–2015 proběhla v několika etapách rozsáhlá oprava. František s partou brigádníků stále pracoval, pomáhal, dělal vícepráce. Za ušetřené peníze se postupně dařilo opravit okna, dveře, položit podlahu v sakristii nebo realizovat omítky. A pomocníků přibývalo. Přidali se i místní hasiči.

Kostel se podařilo zachránit a dnes svítí novotou do širokého okolí. Slavnostní otevření proběhlo 8. listopadu 2015 při příležitosti posvícenské mše svaté.

Nešťastný úraz

V červenci 2015 se v rodině připravovala svatba. Jeden z Bártových synů se chystal ženit právě v kostelíku Zvěstování Panně Marii. František měl napilno. Ještě poslední rychlé dodělávky, když v tom se s ním převrhly štafle a následoval pád. Po nárazu na vchodové dveře si zlomil nohu a ruku. A přece si svatbu ujít nenechal. O tři týdny později ho do kostela vezla rodina na invalidním vozíku. Ludmila se při vzpomínce na Františkovu rekonvalescenci rozesměje a tvrdí, že má železného muže, protože končetiny bylo nezbytné sešroubovat.

Prvotní záměr znovuobnovení kostela se nepochybně zdařil. Spolek Janovičky tu každoročně organizuje kulturní akce, probíhají zde svatby, křtiny i pohřby. Přicházejí noví mladí lidé, kteří se na místo nabalují a zázračně se sem vrací. Není se čemu divit, protože kostel s nedalekým malebným hřbitůvkem má své kouzlo, čemuž napomáhají i půvabné místní pověsti. Kdo jednou zavítá, rád se vrací. Návštěvníka sem dovede silnice, lesní pěšina a třeba i znovuobnovená úvozová cesta, i u obnovy pěšiny v lukách stál František s nápadem pojmout ji po vzoru poutní cesty, která přivede chodce k nápravě.

Jak říká František: „Nejsou to jen zdi a kamení a střecha, je to místo, které někdo někdy postavil, protože věřil. To místo je pro nás poslání a v tom duchu by se mělo dál pokračovat.“

Současnost – 2022

František Bárta je člověk velmi citlivý a vnímavý. Aktuální situace na Ukrajině ho tvrdě zasáhla. V současné době se vzpamatovává z mozkové příhody a manželka je přesvědčená, že válečný konflikt má výrazný podíl na jeho zdravotním stavu.

Když ve vsi slaví sto let sbor dobrovolných hasičů, pomáhá František Bárta. Když se na návsi staví tradiční májka, opět je u toho on. A jinak tomu nemůže být ani na konci května, právě během našeho vyprávění. František se synem Janem a ženou Ludmilou májku pokácí. A na kácení si připraví drobný vinš. Dokonce zapojí i mě, abych ho přečetla. Odjíždím z našeho setkání a těším se, až se s ním, a mnoha dalšími místními nadšenci opět setkám. Už bzry – během Noci kostelů.

Pokud hledáte typ na poetickou štědrovečerní cestu pro betlémské světlo, pak jeďte do Janoviček u Luže. Tady nejsou jen zdi a kamení, ale místo, kam se člověk musí vracet.