SRDCAŘI – 25 let Nadace Via

Nadace Via se zrodila 4. září 1997. Od té doby ušla dlouhou cestu a v mnohém se proměnila, ale její základní myšlenky a cíle – podpora komunitního života, aktivit lidí „zespoda“– živých sousedství, dárcovství, filantropie, demokracie – zůstaly stejné. Je těch 25 let důvod k oslavám, nebo obavám?

Určitě k oslavám. Lidi berou věci do svých rukou, tento trend v ČR neobyčejně narostl. Poznáme to na množství neziskových organizací, spolků, iniciativ, dárců. Stoupá počet velkých filantropů, mecenášů, byznysmenů. Jako v anglosaském světě to zatím sice není, ale trend je jasný. Nicméně i přesto obavy zůstávají. Demokracie je křehká vždy. Nebezpečí vidím především v jednoduchých řešení, která jdou proti těžce a dlouhodobě budovanému společenskému ekosystému, zkrátka že to někdo po několika dekádách rozbije, tato obava bohužel sílí.

Co se změnilo za těch pětadvacet let? Je už na čem stavět?

Ze začátku tu existovalo pár jednotlivců, bláznů, co se vymykají, šťouchali do pasivního okolí, které bylo přirozeně nečinné po předchozích dekádách. Pak přibyli lidé, co se vraceli ze světa, z ERASMU atd., kde nabrali rozhled a zkušenosti a vrátili se do svého rodného města a začali si klást otázku, jak tady žít, když se tu nic neděje. Postupně vznikaly spolky i v Sudetech a pohraničí. Spolky už netvoří pár jednotlivců, bláznů, ale staly se dobrým mainstreamem. Takto vzniklé party lidí pak jdou do komunální politiky a velmi často uspějí.

Velkou výzvou pro nás je propojovat jednotlivé skupiny, iniciovat spolupráci spolků, municipalit, ministerstev, církve, byznysu. Zatím to u nás moc není. Chceme být tmelem společnosti.

Existují nástroje, jak přibližovat jednotlivé sektory?

Ano, otevřená radnice, participativní nástroje, komunitní setkávání a plánování. V nadaci poskytneme konzultanta ke zprostředkování dohody. Klasický příklad – místní chtějí oživit prostranství uprostřed vsi, musí se dohodnout, co tam bude stát. Na vybudování pódia jim poskytneme grant, oni přiloží ruce k dílu, starají se pak také o údržbu lépe, než kdyby vše bylo zaplaceno pouze z evropských grantů. Dobrovolnická práce je pak i pro obec levnější a funguje to dlouhodobě.

V Sudetech a odlehlých regionech poptávka po společných aktivitách ale zrovna velká není…

Sounáležitost lidí na jižní Moravě se budovala po generace a je značná, ukázalo to i tornádo. V Sudetech vznikly příkopy mnohem větší. Kolem velkých měst, hlavně ve Středočeském kraji, funguje občanská společnost velmi dobře, těch spolků, dobrovolnických organizací a malých institucí existuje hodně, takže se chceme více zaměřovat na periferie. Známe ale i místa, kde to žije – Jeseník, Broumov, která jsou už i zdrojem nějaké energie. Jedná se ale spíše o výjimky. Jako rodák z Jeseníků vím, že stačí třeba deset lidí, kteří zvládnou úplně změnit atmosféru daného místa, je to až neuvěřitelné. Nabalí se na ně další, pořádají festivaly, vznikne škola, stěhují se noví lidé a dobře se tam žije. 

Loňský rok byl pro nadaci Via mimořádně úspěšný hlavně díky humanitárním aktivitám – Moravou se prohnalo tornádo, covid, probíhající válka na Ukrajině – lidé jsou během katastrof štědřejší, a své také dělá snadno dostupná možnost pomoci na stále populárnějším portálu Darujme.cz. Jaký je pro vás ten rok letošní? Jste i v těchto těžkých časech optimista, co se týče filantropie, dárcovství, ochoty pomáhat nejen v krizových situacích, a nejen v oblastech, jako je pomoc nemocným, sociálně vyloučeným nebo handicapovaným, ale také třeba kultury, umění, památek?

Letošní rok je v číslech ještě úspěšnější než loňský. Teď zase přichází energetická krize. Když dárcovství poklesne, tak zkušenost říká, že už to nebude na tu úroveň, která byla před krizí. Lidem přináší umění darovat pocit štěstí a naplnění a jsou rádi součástí většího celku.

Dárcovství na kulturu a umění patří stále k oblastem spíše podfinancovaným. Důvod tkví v tom, že jde o sféru méně atraktivní vyžadující už dobře prosperující společnost. Chceme ukazovat témata, která nejsou tolik podporovaná a nasvícená, mezi ně například umění patří, ale také třeba otázka drogově závislých, která je nyní na okraji zájmu, zatímco v devadesátých letech to bylo velké téma.

Humanitární aktivity Nadace Via nikdy nebyly hlavní náplní činnosti. Tou je podpora dárcovství a demokracie odspodu. Pokud ale přijde krize, chceme reagovat na aktuální výzvu – covid, tornádo, Ukrajina. Plníme ovšem roli propojovatelů, koordinujeme aktivity, dopomáháme svými zdroji humanitárním organizacím.

Prostřednictvím Ceny Via Bona jste oceňovali inspirativní filantropické počiny. Celkem bylo v historii Ceny nominováno přes 1 000 příběhů a za své aktivity bylo oceněno 140 jednotlivců, kolektivů i firem. Název Srdcaři jsme si vypůjčili právě od vás – dvě kategorie ocenění Srdcař a Mladý srdcař se udělovaly v rámci Ceny Via Bona až do roku 2020. Nyní už je tu nenajdeme. Kam se ztratily? Všimla jsem si, že se pozměnila celá struktura programů… Jaká jsou nová témata, která především je třeba ve společnosti podpořit?

Cena Via Bona vznikla v 90. letech, aby ukázala první vlaštovky – dárce, aktivní lidi, kteří něco změnili. Dnes už bychom nevěděli, koho oceňovat dříve. Vzniká spousta jiných cen. Společnost se posunula, už i média chápou, že pozitivní příběh má svou roli. Dává nám teď větší smysl pracovat na propojování sektorů, jak jsem o tom mluvil výše. Dárce máme, organizace na místní úrovni také, schopné radnice s dobrými starosty… Posunuli jsme se. Plánujeme proto filantropickou konferenci na příští rok, kde by se setkávali dárci s organizacemi, státní správou. Umění se dohodnout a dělat věci v konsensu, to je základ demokracie. Spolupráce napříč.

Všichni tito lidé, které podporujeme, jsou srdcaři, dělají to ve svém volném čase, nemusejí, nikdo je nenutí, nemají z toho peníze, jenom nervy, ale je v nich nějaká energie, že by měli dělat něco víc, nejen pečovat o svůj život osobní a svou rodinu, to je dělá Srdcaři. Touha změnit místo, kde žijí a zlepšit o kousek život lidem ve svém okolí.

Je to ale nevděčná práce, která si vybere svou daň. Často ztrácejí sílu, vyhoří. Chceme přijít s podporou, aby dlouhodobě vydrželi, pracovali efektivněji a dokázali přilákat další, musí si umět rozdělit role – někdo dělá fundraising, někdo komunikaci, plánovat. Nejdřív jejich činnost všichni kritizují a pak, když skončí, jim řeknou, jak to, že to není, my si už zvykli…

Součástí vaší práce je fundraising a péče o dárce. Nadace Via totiž čerpá peníze výhradně od dárců, firem a z výnosů nadačního jmění, čímž udržuje svou nezávislost. Je to ta část ředitelských povinností, která vás nejvíce baví?

Když jsem před covidem zvažoval, zda nastoupit do funkce ředitele, tak fundraising bylo něco, co mě od toho odrazovalo. Chodit za bohatými lidmi a žádat je o peníze jsem si neuměl představit. Postupem času jsem ale zjistil, že to tak není, fundraising spočívá v něčem jiném – budování vztahu důvěry mezi dárcem a organizací. Nejde o to říct si o peníze, to je až sekundární věc, primárně se soustředíme na diskusi s dárcem, jak on by chtěl změnit svět, v němž žijeme, jaké on má vnitřní představy, co ho trápí tady v Čechách, co ho štve, každý to vidí jinak. Komunikace s dárcem ukáže, jestli to, co nadace dělá, mu dává smysl. Třeba to není jeho téma. Snažíme se trpělivou, spolehlivou prací ukázat, že se dá nadaci věřit, dělá reálnou práci, má dopad, který se dá i změřit, což je pro byznysmeny, vědce, investory důležité − mít data, a že nadace má nějakou kontinuitu. Trvá dlouho, než se odhodláme říci si o dar. Fundraising má zkrátka své profesní standardy. Značná část mého pracovního času jsou schůzky s dárci. Spolupracujeme s firmami, nadacemi, filantropy, se zahraničními nadacemi. Budujeme dárcovské vztahy. Dary musí pokrýt rozpočet vyšších desítek milionů korun ročně, tyto peníze je třeba získat.

Zaměříme se na programy, které nejvíce souvisejí se zacílením Místní kultury, tedy Místo, kde žijeme a Dobro-druzi.

Programy dělíme do jednotlivých okruhů: pro mladé lidi do 26 let jsou tu Dobro-druzi: pro ty, co chtějí být aktivní a měnit místo, kde žijí. Program pro dospělé Místo, kde žijeme: velký balík různé podpory. Pro ty, co vstupují do komunální politiky, máme ještě speciální vzdělávací program. Často překvapivě uspějí díky svým komunitním aktivitám a najednou musí vládnout. Chceme jim v začátcích pomoci.

Kolik žádostí o podporu v rámci programu Místo, kde žijeme ročně přijmete a kolik peněz na granty vyplatíte? Určitě je řada projektů, které jste se rozhodli nepodpořit. Co bývá nejčastějším důvodem, že žádosti nemůžete vyhovět? Vidíte v těch žádostech postupem času nějaký posun?

Místo, kde žijeme – obsahuje velký balík podpory pro spolky, dobrovolnické organizace – desítky tisíc korun dostanou na realizaci svých plánů, propojíme je s dalšími organizacemi, dostanou základní vzdělávání, ukážeme jim, kde získat další zdroje. Na portálu Darujme.cz jim založíme sbírku a dvojnásobíme do dvaceti tisíc její výtěžek. Chceme je přimět, aby se naučili v místě, kde žijí získat si vlastní zdroje od sousedů, místních firem. Příště to mohou udělat bez nás.

Každoročně lidé vyplní přes 400 vstupních dotazníků, jak chtějí změnit místo, kde žijí a my se jim ozveme zpátky a prodiskutujeme to společně. Letos jsme podpořili přes 200 projektů. U Dobro-druhů je to méně.

Často se stává, že jdeme se stejnými lidmi delší cestu. Začnou jako mladí v jednom programu, pak dostanou větší grant, pečují o krajinu, dělají něco většího a vstoupí do komunální politiky. Krásným příkladem je Petra Soukupová, zakladatelka Police Symphony Orchestra, mladého symfonického orchestru z Police nad Metují, která získala jednu z cen Via Bona. Dnes má orchestr evropské ambice. Z dobrovolnické aktivity přesahující už dnes hranice regionu může vzniknout něco velkého. Drobnými granty je stále podporujeme.

Kolik peněz na granty vyplatíme za rok? Složitá otázka, protože takový standard je 30 mil. Kč ročně, ale tím, jak bylo tornádo a krize, tak rozpočet stoupl. Zahrnout musíme i spolupráci s firmami a podporu místních uskupení i mimo ČR. Do budoucna chceme být alespoň v omezené míře aktivní i směrem na Západ. Geograficky jsme ve středu Evropy a pro všechny blízko, tak proč toho nevyužít.

A proč jsme některý projekt nepodpořili? Většinou kvůli nízké míře spolupráce. Nechceme podporovat uskupení, které vyvolává ve vesnici velké tenze. Musí docházet ke konsensu, součinnosti, zapojit různorodé skupiny, žijeme v době sociálních bublin a právě tyto komunitní projekty mají moc, že se spolu začnou bavit lidé, kteří by se jinak nepotkali – lidé různých profesí, názorů, věku, a to chceme. Samozřejmě hlídáme také dopad a rozpočet – efektivitu projektu.

Chcete lidem pomoci vytvářet místa, kde je radost žít. Jak takové místo vypadá? Mluví z toho i vaše vlastní zkušenost z rodného Bruntálska? Říkáte, že ubývá míst, kde „chcípl pes“. Když se dnes rozjedete na Jesenicko, došlo tu k výrazné proměně také díky vaší pomoci? Je nějaký z regionů v ČR výrazně aktivnější co do počtu žádostí o podporu? Litovali jste někdy nějaké uskutečněné pomoci?

Je to místo, kde se dobře žije v mnoha ohledech. Ekonomické aspekty, solidní životní prostředí a infrastruktura, kde někoho znáte, je energie, bezpečí, kde se člověk necítí izolován a osamocen, kde je otevřená radnice, dobrá škola, můžete se zapojit do něčeho, funguje kulturní život, je kam jít s rodinou, dobře se najíst. Dobrý starosta, který ví, co dělá. Pak se nechcete stěhovat pryč. Je tu spolkový život, sousedi, vztahy, řada důvodů, proč neodejít, vytvoří se identita místa.

Pocházím z jedné vesničky na Bruntálsku. Před dvaceti lety tam měla nadace svůj projekt a ten dokázal spojit lidi a dát jim prostor, aby se líp seznámili, budovat historii místa a vztah k místu, dát jim pocit, že tam patří, což je důležité právě v Sudetech, kde zakořenění není tak silné.

Příkladem pozitivní proměny na Jesenicku je Tančírna v Račím údolí, zrenovovaná secesní restaurace s tanečním sálem, jejíž majitelé chtějí, aby to tu žilo koncerty a tanečními lekcemi, nebo obec Bílá Voda, která se stala všeobecně známou díky úspěšném románu Kateřiny Tučkové, unikátní místo s dobrou komunitou lidí. Nadace oba projekty před časem podpořila. Je to region specifický a vlastně těžký na život.

Aktivnějšími regiony jsou městečka okolo Prahy – Mníšek pod Brdy, Říčany, ale také třeba Liberec, Velvary, Mnichovo Hradiště. Méně žádostí chodí z Moravskoslezského kraje. Občanská pasivita je tu větší.

Ne vše je vždy snadné. Když intervenujete ve společnosti, může se stát, že někomu dáte peníze a tím si znepřátelíte jiné a vyvoláte konflikt. Stalo se to. 1−2 projekty ze 300 za rok jsou problémové. Patří to ale k naší práci. Je třeba si připustit, že když dáme peníze jednomu spolku, můžeme zapříčinit v komunitě problémy. Samozřejmě existují metody, jak tomu předejít, např. si komunitu předem zmapovat. Pokud se jedná o větší projekt, jede tam konzultant, protože čím je podpora vyšší, tím stoupá i riziko, že nebude po chuti všem.

Vedete zejména mladé lidi k tomu, že je dobré dávat, je-li člověk o to požádán, ale mnohem lépe je pochopit a dávat (darovat a pomoci) bez požádání?

Je to jedna z cest. Ideální stav vypadá asi takto: každý z nás má trvalý platební příkaz na podporu organizace, která mu dává smysl. Nemusí to být velká organizace, stačí klub, místní školka, které dáváme něco navíc. Drobný příspěvek místnímu spolku, divadlu. Darování se stane běžnou součástí životů, protože to ve finále pomůže všem. Občanská společnost pak není závislá na státu, na dotacích. S pravidelným příspěvkem pak mohou nevládní organizace počítat. Prospěch plyne i pro darujícího, je prokázané, že člověk má touhu dělat něco více, podělit se o to, co mu společnost dala a darování mu přinese pocit naplnění. Společnost jako celek bohatne, stále více lidí si darování může dovolit a doplnit svým darem potřeby v oblastech, kam stát nedosáhne. Srdce je ale nejdůležitější, kdyby nebylo, zbyde pouhá technokracie.

www.nadacevia.cz