Sonda do života uměleckých spolků v obcích do 3 tis. obyvatel – Štítinská akademie múzických umění

Štítinská akademie múzických umění – ŠAMU: ochotnický divadelní spolek obce Štítina, Štítina, okres Opava, Moravskoslezský kraj, 1 200 obyvatel

Na anketní otázky odpovídá Ing. Václav Benda, zakladatel divadelního souboru, herec, režisér, organizátor

Ochotnické divadlo má ve Štítině více než osmdesátiletou tradici. Novodobá historie štítinských ochotníků se ale začala znovu psát v roce 2001, kdy se tu zformoval nový amatérský soubor nazvaný ŠAMU – Štítinská akademie múzických umění.

Principál se představuje…

Když jsem se dozvěděl o požadavku z Vysokého nad Jizerou (město, kde se koná celostátní přehlídka venkovských ochotnických souborů Krakonošův divadelní podzim), že máme poslat článek o režisérovi a o souboru ŠAMU, bylo mi hned jasné, že oba články budu muset napsat sám. Ten o souboru, protože jsem nejstarší pamětník, který byl u všeho divadelního dění od obnovení činnosti v r. 2000, a ten o režisérovi, aby se do Větrníku dostala jen samá pozitiva o mé osobě. Jinak by tam herci napsali, že na zkoušky chodím pozdě, že všechno dělám na poslední chvílí a že jedinou spolehlivou jistotu mají v tom, že jsem často nespolehlivý.

Tudíž začínám aspoň něco málo. Narodil jsem se v roce 1954 v Opavě a žiju ve Štítině. V 70. letech jsem byl činný v místním divadelním ochotnickém souboru, v pěveckém souboru, aktivní ve skupině mládenců – podíl na programech štítinské Mládenecké (pozn. red.: slavnost přijímání do Cechu svobodných mládenců tu probíhá každoročně již od roku 1850), v národopisném souboru Bejatka, … Zkrátka kde se ve Štítině dělalo něco s kulturou, tam jsem nechyběl.

Myslím si, že lépe než pouhý výčet rolí a režií mě charakterizují následující řádky, ve kterých jsem se představil v srpnu 2008 v našich okresních novinách:

 „Co mě vždy silně popudí, je tvrzení některých polistopadových ͵cestovatelůʹ, že u nás je všechno špatné, že by se už nikdy nevrátili, že tady doma zůstali jen… tvrzení těch, kteří se k Čechům hlásí pouze tehdy, když hokejisté vyhrají olympiádu nebo Šebrle udělá světový rekord v desetiboji. Na rozdíl od nich jsem já patriot. Především patriot Štítiny, pak Severní Moravy a nakonec i Česka. Jsem hrdý na to, že jsem Štítiňák, že jsme byli v roce 2004 vesnicí Moravskoslezského kraje a třetí v republice, že máme ve Štítině Mládeneckou s dlouholetou tradicí, že zvyky našich dědečků a babiček oživují Bejatky – národopisný soubor, … a že ke všem úspěchům jsem mohl tou svojí troškou přispět. Těší mě, že jsem součástí obce, která podporuje společenský život, a kromě jiného poskytuje svým občanům i plné vyžití v oblasti kultury.“

A navíc bych chtěl dodat, že Štítina je rodiště generála Heliodora Píky, nevelká obec s cca 1200 obyvateli, a že v této malé vesnici jsem v r. 2001 založil a pomohl udržet tradici oblastní licencované přehlídky venkovských ochotnických souborů Štivadlo, která už letos oslaví 20té výročí svého založení.

Kdy a za jakých okolností vznikla ŠAMU?

V roce 2000 se slavila 150. mládenecká. V té době byla víceúčelová sportovní hala před dokončením. Stará tělocvična měla být přebudována na sál s jevištěm. A právě program 150. mládenecké, ve kterém se objevily po dlouhé době scénky s charakterem režírovaného programu, byl tou iniciační událostí ke znovuobnovení ochotnické činnosti. Především na základě podnětu p. Karla Ulricha jsem vybral hru bulharského autora Georgie Danailova Neseriózní komedie. První čtená zkouška se uskutečnila v září 2000 a premiéra byla odehrána 6. 1. 2001, v měsíc zpřístupněném novém sále staré tělocvičny. V režii Ing. Václava Benda a Mgr. Marie Dominikové vystoupilo 12 herců, z nichž dvě třetiny nikdy divadlo nehrály. Neseriózní komedie měla premiéru a 4 reprízy ve Štítině a 4krát byla sehrána v okolních vesnicích. Kolem divadla se kromě herců znovu utvořil kolektiv nadšených lidí. Maximální pomoc byla ochotníkům poskytována i Obecním úřadem ve Štítině, pod jehož hlavičkou ochotníci vystupují.

Pro vysvětlení, Štítinská Mládenecká je akce, která nemá nejenom v okolí, ale ani v republice obdobu. V letošním roce oslavila svých 171 let a já tvrdím, že je to unikát. Něco jako jízda králů na jižní Moravě.

Štítinská akademie múzických umění? Na první pohled příliš troufalé označení pro venkovský ochotnický soubor… Co vás k tomu vedlo?

S hrou „S tvojí dcerou ne“ jsme v r. 2002 objížděli okolní vesnice. Místní uváděč nám vždycky položil otázku, koho má představit nebo jak se jmenuje náš soubor. To, co dostává každé malé dítě hned po narození – jméno, nám ale chybělo. Hledal jsem pár písmen spojených v jedno slovo, ve kterých by byla a nebyla Štítina, do nichž by byl schován divadelní kumšt a která by všechny přesvědčila o smyslu pro humor těch, jež divadelní spolek tvoří. Odmítal jsem pokusy několikaslovných spojení, v nichž bylo jméno významného českého divadelníka, místního rodáka nebo „zpatvařené“ jméno Štítiny (např. „Soubor Štítiňan“). Jméno hledali všichni, až se konečně našlo. Z poznámek našich hereček nad návrhy diplomů, připravované pro Štivadlo 2002 (kdo že ty diplomy uděluje?, která akademie?), složila Ing. Dana Bendová jméno souboru ŠAMU – Štítinská Akademie Múzických Umění.

Bezejmenný soubor dostal jméno, vyhrál první ročník přehlídky Štivadlo 2002 a s hrou „S tvojí dcerou ne“ se poprvé zúčastnil 33. ročníku Krakonošova divadelního podzimu, kde odborná porota (předsedou byl p. Císař) čestným uznáním ocenila režii (Václav Benda a Marie Dominíková)  a cenou mužský herecký výkon (Jaromír Glabazňa). Hra „S tvojí dcerou ne“ měla nakonec 39 repríz a vidělo ji více než 6000 diváků.

Jako dovětek a vysvětlení, Dana Bendová je moje manželka, takže zřetelnou stopu ve štítinském divadelním dění vyšlápla celá rodina.

Jak jste se k ochotničení vlastně dostal?

Jako žák základní školy jsem přednášel na různých akcích. Můj strýc byl jednou z hlavních postav štítinského divadla a ten mě jako studenta obsadil do hry „Noci na Zvíkově“, kterou režíroval. Pak to bylo ještě několik rolí, jež jsem si zahrál jako student. Po svatbě jsem stavěl dům, takže ochotničení muselo jít stranou. V době, kdy všechny moje děti, jak nejstarší dcera, tak i oba synové dorostli do věku, kdy byli dítky školou povinné, řekl jsem si, že s nimi nacvičím divadlo. Našel jsem si hru „Z pekla štěstí“ a kromě vlastních dětí jsem obsadil i jejich spolužáky. Manželka dělala nápovědu, já jsem režíroval a ve hře jsem si zahrál i krále.

Pak ale přišla sametová revoluce a s ní i možnost podnikání. Takže ochotničení bylo odsunuto na druhou kolej. Po roce 2000 jsem zase začal ochotničit, k čemuž přispěla 150. mládenecká. Ale to už jsem popsal výše.

Vy i syn působíte v roli režisérů. Jak řešíte divadelní neshody, pokud se objeví?

Neshod je minimum a pokud nějaké jsou, pak rozumnější vždycky ustoupí. A pokud se ptáte, kdo je rozumnější, pak jednou TEN a příště zase ONEN. Jinými slovy, neshody téměř nemáme, což je hlavně asi tím, že drobnosti neřešíme a podstatné věci jsme si schopni „vyargumentovat“.

Co vás na ochotničení těší a co vám práci naopak komplikuje?

Těší mě všechno, co k ochotničení patří:

• ochotní a tvořiví herci, se kterými je radost spolupracovat,
• vlastní vytváření inscenace,
• nadšení lidé, kteří nám hercům tvoří zázemí,
• vlastní způsob fungování „ochotnického spolku“. Do uvozovek jsem uvedl „spolek“ z toho důvodu, že jsme organizační složkou obce a ne spolkem. To má pro ochotníky ve Štítině mnoho výhod a řekl bych, že zatím jsem nenašel ani jednu nevýhodu.

Druhá část otázky, týkající se komplikací:

• spolupráce s obecním úřadem – výborná,
• spolupráce se základní školou, kde zkoušíme a hrajeme, a především s ředitelem – nadstandardní,
• spolupráce s ostatními kulturními spolky ve Štítině – oboustranně vstřícná.

Snad jednu komplikaci bych mohl jmenovat, a tou je problém s obsazováním rolí štítinskými občany. Jelikož je kulturní život ve Štítině velmi bohatý (národopisná skupina Bejatka, skupina country tanců Stopaři, SSM – Spolek Skvělých Mužů, Mládenci, Zumba, …) většině „kulturníků“ schází volný čas, který by mohli ještě věnovat divadlu. A navíc, ve Štítině vědí, jak náročné je připravit inscenaci, která může vyhrát oblastní přehlídku Štivadlo, postoupit na celostátní přehlídku Krakonošův divadelní podzim a z ní se nominovat nebo získat doporučení na Jiráskův Hronov. Takže výsledkem je hledání lidí i v okolních obcích, což nám pak ale někteří Štítiňáci vyčítají.

Jak byste hodnotil uplynulých deset let ve vedení spolku? Co se podařilo a co ne?

Shnuji ve výčtu:

• V souboru nejsou významově důležité konflikty. Samozřejmě se někdy objeví drobný mráček, ale blesky z něho nelítají a to je to podstatné. Herci by nebyli osobnostmi, kdyby se vším souhlasili a tomu bohudík tak není. Jinak bychom totiž nebyli schopni společně tvořit a vymýšlet nová inscenační řešení, drobné fórky a především situační i slovní humor, kterými se nejprve bavíme sami a pak jimi úspěšně pobavíme i naše diváky.
• Podařilo se připravit několik inscenací, které snesly porovnání na republikové úrovni.
• Pořádání oblastní přehlídky Štivadlo, která umožnila ostatním souborům z naší oblasti předvést před odbornou porotou své umění, a především vyslechnout si postřehy a náměty divadelních profesionálů a posunout se v ochotničení o stupeň výš. Důkazem tohoto tvrzení je skutečnost, že účast souborů z Moravskoslezského kraje na Krakonošově divadelním podzimu se postupně zvyšuje.
• Ve spolupráci s SČDO MSO (Svaz českých divadelních ochotníků – Moravskoslezská oblast), jehož je ŠAMU členem, jsme uspořádali ve Štítině několik divadelních seminářů.
• Přispěli jsme ke zvýšení divadelní kultury v obci a především i k divadelní výchově štítinského diváka. Příkladem budiž to, že součástí přehlídky Štivadlo je i Slunečník – bulletin, který je vydáván v průběhu přehlídky každý den. Kromě odborného posouzení inscenace jsou součástí i postřehy diváků, které se každým rokem stávají poučenějšími. Objevuje se divácká kritika kostýmů, jevištní řeči, scény a jiných inscenačních prvků, které jsme v začátcích Štivadla nezaznamenávali. Tehdy to byly pouze poznámky týkající se textu hry, text pobavil/nepobavil. Zajímavý posun je možno vidět i v kuličkiádě. To je divácké hodnocení, kdy divák při odchodu ze sálu vloží kuličku do jednoho ze tří otvorů – Velmi spokojen, Spokojen, Nespokojen. Stanoveným algoritmem se vypočítá divácká spokojenost s představením, která se s přibývajícími ročníky Štivadla stále přibližuje hodnocení odborné poroty.   

ŠAMU se vypracovala mezi respektované neprofesionální divadelní scény. Jak se vám daří na přehlídkách? Probojovali jste se už na Jiráskův Hronov? Kudy vedla podle vás cesta k úspěchu?

Dá se říct, že teď už se na přehlídkách daří. Lépe řečeno, už neděláme inscenace, které by byly na přehlídkách propadákem.

Na Jiráskově Hronově jsme byli třikrát, z toho dvakrát jsme postoupili z Krakonošova divadelního podzimu jako absolutní vítězové.

A cesta k úspěchu? Ta vede přes pokoru a uvědomění si toho, že profesionál má větší zkušenosti a znalosti než já, laik. Jsem domácí kutil, takže trošku umím se dřevem, trošku s masem, trošku se železem, trošku práci zednickou, trošku klempířskou a zemědělskou. Ale uvědomuji si, že nikdy nemám šanci dosáhnout na umění profíka, který to dělá každý den.

Opět příklad z vlastní zkušenosti. S jednou hrou jsme postoupili na Krakonošův divadelní podzim, získali doporučení na Jiráskův Hronov a náš hlavní herec získal Cenu odborné poroty za mužský herecký výkon. Zkrátka bomba. Před termínem Jiráskova Hronova onemocněl a my hledali záskok. Oslovili jsme v té době „neznámého“ herce Plzeňského divadla Marka Adamczyka, který tu roli hrál v Plzni. Nabídku přijal. Jedna zkouška a jeli jsme na Hronov. A tehdy jsme si všichni uvědomili, jak se může lišit výkon profesionála a našeho výborného amatéra. Ještě jednou musím Markovi poděkovat za jeho vstřícnost a ochotu a klobouk dolů před jeho výkonem. Teď když je Marek v televizi, tak všichni divadelníci ve Štítině se chválí, že „toho herce znají“ a ti co s ním hráli, tak ho berou jako svého hereckého kolegu.

Proto ve světle výše uvedeného obracím oči v sloup, když vidím podrážděnou reakci začínajícího ochotnického režiséra nebo herce na kritiku odborné poroty. Jak mohou mít něco proti jeho výkonu nebo celé inscenaci ti „chytrolíni“, když u nich doma publikum „řvalo“ smíchy?

Zkrátka, mnohým chybí pokora, a to je myslím to hlavní, co nás posouvá dál. Recept je jednoduchý. Pokud už mám možnost si vyslechnout názor odborníka, pak ho nesmím umlčet podrážděnou reakcí, ale v klidu ho vyslechnout. Všechny jeho připomínky zvážit a z 10 si třeba vybrat jen polovinu. Ta zbylá polovina může být pro nás nepoužitelná, např. nemáme dostatek financí na realizaci historických kostýmů, případně technické vybavení je pro „tuto“ inscenaci nedostatečné, nesehnali jsme typově odpovídajícího herce, … Pokud ale některý z herců „ukončí“ kritické postřehy poroty svou reakcí, pak je to vždycky na škodu pro celý soubor. Měli jsem takové osoby v souboru, ale ty jsem s patřičným důrazem na další hodnocení a rozbor už nepustil.

V roce 2002 jste založili krajskou postupovou přehlídku vesnických ochotnických souborů – ŠTIVADLO. Ze ŠTIVADLA je přímý postup na celostátní přehlídku vesnických ochotnických souborů KDP – Krakonošův divadelní podzim. Co vás k tomu přimělo?

V roce 2002 jsme byli už velcí „umělci“ a s hrou Antonína Procházky „S tvojí dcero ne“ jsme sklízeli potlesky publika v okolních obcích. „Byli jsme tak dobří“, že jsem si řekl, že se „musíme předvést na Hronově“. Zavolal jsem tam a dozvěděl se, že nejprve musíme vyhrát nějakou postupovou soutěž. „No, tak ji vyhrajeme“. Ale všude už měli plno a nikde za hranicemi okresu „nevěděli, jak jsme vynikající“, takže nás nevzali. „Když nás nechtějí, tak si uděláme vlastní postupovku“ a založili jsme Štivadlo.

Uvozovkami jsem označil všechny své naivní představy, se kterými jsem Štivadlo zakládal. Naštěstí jsem narazil na Vaška Mȕllera, nadšeného ochotníka, čímž mu posílám vzpomínku do hereckého nebe, který nás provedl prvním a pak následujícími x-ročníky Štivadla.

Štivadlo se musí řídit pravidly pro postupové přehlídky, tzn. soubory z vesnic – sídel do 6000 obyvatel, minimálně pět soutěžních souborů, aby mohla porota udělit nominaci (nominovaný soubor musí být zařazen do programu Krakonošova divadelního podzimu, z doporučených souborů programová rada doplňuje soubory do programu), minimálně tříčlenná porota, z níž jeden porotce musí být na seznamu porotců, kteří znají podmínky Krakonošova divadelního podzimu.

Jak to bylo letos?

Letos Štivadlo nebylo, protože soubory nenacvičily.

Covid si v roce 2020 vybral krutou daň v podobě nejenom zrušeného Krakonošova divadelního podzimu, kdy několik herců covid „jenom upostelil“, ale co bylo horší, pár z ochotníků už díky covidu na jeviště nevystoupí vůbec.

Naštěstí se letos konal Krakonošův divadelní podzim, na kterém se mohly předvést soubory, kterým to covid v r. 2020 nedovolil. Tady musím pochválit organizátory letošního Krakonošova divadelního podzimu (KDP) a doporučit je jako poradce ministru zdravotnictví. Jasnozřivě předpokládali letošní podzimní covidovou situaci a termín konání celostátní přehlídky posunuli o měsíc dopředu. V opačném případě si myslím, že by KDP nebyl ani letos. Vždyť i tak jedno soutěžní představení covid zablokoval.

Do jaké míry je pro vás inspirativní stanovisko poroty (lektorů) na Krakonošově divadelním podzimu? Jak moc vás stanoviska poroty posouvají vpřed?

Jednoznačně posouvají.

A hlavně, na KDP se vždy na večer koná rozborový seminář shlédnuté inscenace pod vedením zkušeného profesionálního divadelníka. Tomu setkání se říká Půdička podle místa jeho konání. Většinou rozbor začíná známkováním inscenace od 1 do 5, jako ve škole, kdy známkujeme my, ochotničtí herci a režiséři. Pak musíme svou známku zdůvodnit. A nakonec nás lektor vede, dává nám za pravdu, nebo naopak s námi nesouhlasí. Na konec Půdičky mnozí odcházejí s pocitem, že jsme mohli tak špatně známkovat, a to buď v pozitivním nebo negativním slova smyslu. Ráno čekáme na rozbor, který provádí odborná porota a jen ve výjimečných případech nebo spíš v detailech se Půdičkáři s porotou rozcházejí.  

Nestává se často, aby ochotníci několikrát vyprodali hlediště opavského Slezského divadla. Jak velký především finanční risk to byl pronajmout si divadlo, do kterého se vejde přes 350 lidí? Jak vás to vůbec napadlo?

Risk bych ani neřekl. Spíše jsme měli jistotu, že to finančně ustojíme, protože v pokladně jsme měli dost na to, abychom pokryli případnou ztrátu. A hlavně jsem si chtěl zahrát v nádherném divadelním prostředí a vyzkoušet si profesionální možnosti. Úmyslně zdůrazním, že já jsem si chtěl se ŠAMU zahrát v nádherném divadelním prostředí, protože někteří herci takovou „odpovědnost a stres“ nemají rádi. Už jenom to prostředí – obrovské jeviště, samet a zlato v hledišti, vnitřní pocit odpovědnosti před diváky, kteří jsou zvyklí na „profíky“, to všechno přispívá k jejich vnitřní nervozitě, takže raději hrají na vesnických scénách, kde mají pocit, že jim divák mnohou nedokonalost omluví.

Pro mě, a myslím si, že nejenom pro mě, to byl jistý typ adrenalinu, který stál za to.

A když už jsme si to jednou vyzkoušeli a neprodělali, tak jsme to na základě diváckého ohlasu zkusili znovu.  

Co říkáte úsilí o zápis „amatérského divadla (tedy i ochotnického)“ jako kulturního fenoménu na seznam UNESCO? Jaký přínos kromě prestiže by to mohlo mít přímo pro vaše divadlo?

Podporuju všechno, čím se může naše republika ve světě zviditelnit, takže plně podporuji i snahu o zápis amatérského divadla na seznam UNESCO. A jaký to bude mít přínos pro náš soubor? Tak to si zatím neumím představit.

Kde a jak často vůbec hrajete? Kolik vás je? Kde na to berete čas?

Hlavně ve Štítině, kde máme zázemí. Kolem divadla se točí cca 60 lidí. S jednou malou obcí jsme domluvili autobusy s jejich diváky.

Nebráníme se ale ani vystoupením v okolních obcích, protože k ochotnickému divadlu patří sousedská setkání a pulka něčeho dobrého v průběhu přestávky. Pokud někdo v Čechách neví, co je to pulka, pak malá pulka je 0,02 a velká pulka má 0,05. Ve Vysokém nad Jizerou je to šťopička, jinde kelíšek nebo pohárek. Jiní si dají 2 decky bílého a pro děcka nějakou čokoládu. No a přestávka trvá tak dlouho, dokud bufet neprodá.

A počet repríz? Maximálně do 20. Doby, kdy jsme jednu hru zahráli 40krát, jsou už minulostí. Důvodem není málo možností hrát. Důvodem je ta spousta času, které to ochotničení vyžaduje. Málo lidí si uvědomí, že jedno představení je minimálně půlka jednoho víkendového dne. Nejprve zkouška (alespoň mluvená neboli paměťová), pak nakládání kulis, jejich postavení, vlastní hraní a bourání kulis, převoz a uložení kulis na své místo. Na představení, které začíná v 18:00 hodin se scházíme ve 14:00 hod. tak, abychom minimálně dvě hodiny před představením byli na místě, naložíme, převezeme, postavíme, odehrajeme, zbouráme, uložíme a když jsme ve 22:00 hod. v posteli, tak jsme to krásně stihli.

Kolik premiér do roka připravíte? Jak byste charakterizoval současný repertoár?

Nacvičujeme jednu hru ročně a zaměřujeme se hlavně na hry, které lidi pobaví. I když musím říct, že jsme si zahráli i historickou hru nebo detektivku.

Jak vypadá spolupráce s obcí?

Všechno, co potřebujeme k divadelní produkci, využívá celá obec. My se pouze o některé svěřené věci staráme.

Světla, zvuk, zařízení sálu, to všechno využívají nejenom všechny spolky v obci. Zumba se cvičí za moderního rachotu, country tance se napojí na bedny v sále, relaxační cvičení žen dříve narozených doprovází relaxační hudba. Zkrátka stačí si donést flešku, notebook, nebo jiný libovolný přehrávač, rozsvítit v sále a můžete začít.

Já ale jako největší přínos do budoucna vidím v tom, že celou divadelní techniku může především využívat škola, protože divadelní sál je součástí školy. Venku prší, takže družinář udělá odpoledne dětem v sále diskotéku s barevnými světly. Výsledek: nahrazení mobilů a počítačů přirozeným pohybem, poskakováním, nadšením, a nakonec spokojeným úsměvem. Škola pořádá soutěž „Štítina má talent“ a malí umělci berou záři reflektorů jako samozřejmost. Loutkové představení, tma a najednou malý osvětlovač rozsvítí „dělo“ (výkonný reflektor) s blesky a z reproduktorů pustí jiný malý zvukař hromy.

Tady se musím ještě jednou zmínit o podpoře školy, a především o podpoře všech kulturních akcí ředitelem školy. Mgr. Matyášek má velké pochopení jak pro kulturní, společenské, tak ostatní dění ve Štítině.

S jakými dalšími organizacemi spolupracujete? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje? Máte sponzory, nebo se jim stále bráníte?

Podporuje nás obec a jejím prostřednictvím stát. Snažíme se každý rok získat přes obec dotace na přehlídku Štivadlo. V letošním roce jsme získali dotaci na nové ozvučení, díky němuž budeme schopni ozvučit i venkovní prostory.

Jiné sponzory nemáme a nesháníme. Já sponzoring považuju za moderní formu žebrání, a proto ho cíleně nesháním. Samozřejmě se sponzoringu nebráním, a pokud přijde nabídka na podporu ŠAMU, pak ji příjmu. Samozřejmostí je, že pro sponzora a jeho zaměstnance, případně jeho známé zahrajeme nebo mu minimálně poskytneme „volňásky“.

Jak moc vás zasáhla současná mimořádná situace? Mimochodem proč nemáte vlastní web?

Ať už bych uvedl cokoliv k vlastnímu webu, pak by to byly jenom výmluvy. Zkrátka se ještě nenašel ochotný ochotník, který by to udělal. A já, ani můj syn jsme na to zatím netlačili.

A co se týče začátku otázky. Během lockdownu jsme „hibernovali“. Jednou jsme se sešli a udělali si první čtenou zkoušku. Pak se ale zase situace zhoršila, a tudíž jsme scénáře odložili. Máme vybranou další hru, kterou bych chtěl režírovat, ale pro tu platí to, co je uvedeno výše. Navíc je to velké obsazení. Herci jsou vybráni, scénáře namnoženy, ale situace je nadále špatná. A zkoušet něco déle než půl roku, to pak ztrácí „tah“. Většinou připravujeme inscenaci 3-4 měsíce, a to by v dnešní době asi nebylo splnitelné. Takže opět divadelní „hibernace“.

Vaši předchůdci prý chtěli za první republiky inscenovat operu, což svědčí o tom, že nebývalé divadelní nadšení místních obyvatel má v obci velkou tradici. Neuvažujete o dotažení tohoto odvážného plánu? Nepřemýšleli jste o spolupráci s profesionály?

Ta druhá hra, o které jsem výše mluvil, je hra s písničkami. V té hře bych chtěl spolupracovat nejenom se zpěváky profesionály, ale i s choreografy a s muzikanty. Na operu to zatím nevidím, i když Marek Eben jako Jeník v Prodance mě silně nadchl. Takže jak řekl jeden moudrý, nikdy neříkej nikdy.

Na čem právě pracujete?

Na ničem. A někdy je pauza fajn.

https://www.facebook.com/samustitina/