Ruka vítěze varšavské Chopinovy soutěže čaruje, až posluchačům učaruje

Celý večer otevřel Chopinovým Nokturnem Des dur, op. 27 č. 2, kterým nejen že navodil atmosféru romantismu, ale především představil posluchačům své pojetí Chopinovy hudby i osobnosti autora. Velmi lákavé pojetí, nutno dodat. Nádherně vedené dynamické oblouky okořenil sladkým melancholickým tónem i naprosto dokonalým pianissimem. To zvládl bezchybně udržet i v těch nejsložitějších fioriturách. Z levé strany hlediště pak mohla návštěvníky upoutat velikost klavíristovy ruky a jeho zdánlivá nemotornost. Tuto nemotornost však nelze poznat jinak, než pohledem, neboť zvuk vycházející z útrob koncertního křídla nebyl tímto faktem poznamenán.

Barkarola Fis dur op. 60 se nesla ve znamení poetismu, v interpretaci Kennera působila jako povídka, jako živé vyprávění, které posluchače nesmírně silně vtahuje do děje. Lehkost, s jakou skladbou Kenner proplouval, je obdivuhodná. Ještě zajímavější však je, s jakým nadhledem skladbu hrál. Zatímco mnoho klavíristů se zaměří na fráze, které vyšperkují, Kenner již takto dokonalé fráze spojí do větších celků. Tímto nabídne kýženou celistvost, díky které je skladba sluchově velmi srozumitelná. Škoda jen, že místní klavír již není ve svém vrcholném stavu a neumožňuje líbivější pedalizaci.

Jedna z Chopinových nejproslulejších skladeb je Scherzo cis moll, op. 39, které oplývá velkou dramatičností i velkou technickou náročností. Kenner se však této skladby zhostil velmi dobře, brilantní oktávy v pravé ruce předvedl ve velmi svižném tempu, se kterým to však nepřehnal, a to vše doplnil krásně plynulými přechody do piana a zpět do fortissima. Za zmínku stojí také velmi zajímavá agogika, vnímání hudby jako celku, nebo skvělé přírazy či výborně zpracovaná rytmika frází. I v této skladbě pak posluchače potěšil svým zasněným, melancholickým i hebkým pianissimem.

Chopinova folklórní tvorba především ve formě mazurek je velmi ceněná nejen během sólových recitálů, ale také na soutěžích a přehlídkách. Kenner do svého programu zařadil Chopinovy Mazurky op. 56. Tato trojice skladeb, ve které jsou jednotlivé části nápsány v B dur, C dur a c moll, působila velmi svěže a přinejmenším ozvláštnila večerní recitál. Mazurky, ba tance obecně, jsou vděčné skladby především díky své rytmice, která dodržuje charakter tance, ale neměla by zůstávat stereotypní. Právě naopak, v některých částech tanec zrychluje, v jiných zpomaluje. Kenner pak předvedl velmi plynulá acceleranda a ritardanda, která rozvrhnul velmi logicky a tudíž dobře.

V baladě g moll, op. 23 si Kenner vychutnával zpomalení a pauzy, kterými krásně rozfrázoval celou skladbu. Ta s nadhledem působila kompaktně, jako by Kenner vyprávěl. Jediný šrám pak skladbě způsobil méně vydařeným koncem. Nocturno E dur, op. 62 č. 2 představil velmi citlivě a s až nadpozemsky krásnými tóny, které právě v Chopinově hudbě mají své exkluzivní místo. Sonátou h moll op. 58 pak zakončil oficiální program, který byl celkově velmi kompatní a šikovně složený. Sonáta v podání Kennera nabídla nejen nádherné pasáže s pianissimy, fioriturami i krásnými melodiemi, ale také ohromující techniku v kombinaci s úžasnou barvou tónu, kterou Kenner dokázal na tomto klavíru vytvořit. Výrazná agogika především ve třetí větě sonáty pak publiku výrazně učarovala, vždyť Kenner se zdá být kouzelníkem, který z klavíru dovede dostat maximum jeho současných možností.