<p>JÍLOVÉ U PRAHY: Zatímco železnice v podobě Posázavského Pacifiku vstoupila na Jílovsko začátkem minulého století a ze Žampašského viaduktu se naskytl poprvé pohled 1. května 1900 také na přívoz, řeka se tudy prodírala možná o několik tisíciletí dřív. Suchou nohou se ale na druhou stranu bylo možno dostat až kolem roku 1615. Pro zřízení přívozu se rozhodla svatovítská kapitula z Pražského hradu. Samozřejmě nikoliv kvůli turistickému ruchu.</p> <p>Až do roku 1848 se převáželo zadarmo. Pak se služby ujala rodina v chaloupce na levé straně řeky. Do Plívovy rodiny se přiženil Vladimír Brabec. Převoznictví pod stejným jménem se zachovalo do současnosti, i když jednou, a to zhruba na tři roky převážel někdo jiný. Stalo se tak v době, kdy území na druhém břehu bylo prohlášeno za SS-Truppenübungsplatz. Vstup podléhal zvláštním předpisům německé okupace. Už 12. května 1945 se však vrátil nuceně vystěhovaný Antonín Brabec, jehož předkové zde působili už necelých sto let. Brabcovo jméno se vrátilo k převoznickému řemeslu a udrželo se dodnes.</p> <p>Pár vzpomínek převozníka</p> <p> Více jak šedesátiletý Vladimír Brabec se vyučil truhlářem, ale s hrdostí o sobě tvrdí, že je nejstarším potomkem převoznického řemesla nejen na řece Sázavě. Každoročně se převozníci scházejí, takže tvrzení má doloženo. Převáží v laminátové lodi pro pět lidí. Zásluhou osobních aut sice poklesl zájem o tuto službu, ale na Posázavskou stezku se musí pěšky.<br />
Ještě nechodil do školy, když převážel první zákazníky. Statečně a možná i důležitě se chopil vesel, ale maminka za ním stála, pomáhala a hlavně bděla, protože voda je nevyzpytatelný živel, a pod hladinou jsou ukryty kameny. Najet na ně může hlavně při nižším stavu způsobit problém. Vzor měl ve svém otci. Ten poháněl pramici bidlem. Věděl, kde se má odrazit, aby plavba byla klidná. Jenomže i na dně dochází k pohybu. Snad nejhorší okamžiky nastanou, kdy se bidlo zapříčí. Pak záleží na duchapřítomnosti, a také zachování klidu. Asi největší ostudou je, když se převozník „udělá“ a spadne do vody. To jsou však vzácné případy.<br />
Tvrdí se, že převozník musí ovládat svůj hlas. Jinými slovy – musí umět zařvat. Třeba v okamžicích, kdyby vznikla z nejrůznějších důvodů panika. Pohotově musí uklidnit převážející a právě svým hlasem dát najevo, kdo je tady pánem, případně zachráncem. S tím souvisí také respekt z vody. Zná ji sice velmi dobře, ale nadarmo se neříká, že je občas špatný živel. A zejména v letošním roce trpěla nedostatkem, který se podepsal také na Sázavě. V souvislosti s Festivalem mezi řekami 2015 na počest spisovatele Jana Morávka se mělo převážet v Kamenném Přívoze. Ale zkušený převozník Vladimír Brabec vyrazil jen jednou. Důvodem se staly kameny deroucí se na hladinu. Své rozhodnutí zdůvodnil Převoznickým desaterem.</p> <p>Převozníkův úsměv</p> <p>Vyvolá třeba dotaz na jízdní řád převážení. Nebo pozapomenutá vzpomínka, kdy se vracel z práce v tehdejším JZD a sám si musel hlasitě zavolat PŘÍVOZ, aby se dostal domů. Nikdo z rodinných známých nereagoval. Rozhodl se pro cestu přes nedaleký jez. Uklouzl a „nastojato“ sjel i s brašnou nářadí. Skončil bez úrazu v prohlubni. Nářadí zachránil, ale sám se pěkně vymáchal, převoznickou hantýrkou „udělal“. </p> <p>Zajímavé okolí</p> <p>Protilehlý železniční viadukt vstoupil do dějin odvážných staveb. Spolu s našimi ho stavěli Taliáni, a to doslova ručně. Opracované žulové kvádry dopravovaly z nedalekých lomů a do výšky 42 metrů. Jeřáby nebyly. Pomáhalo jim dřevěné lešení a jednoduchá kamenická drážka postavená ve stráni nad bývalou puchýrnou. Dodnes se odborníci sklánějí nad dokonalostí několikaobloukové stavby, která více jak sto let nemusela být opravována.<br />
Kvůli požadavkům zlatohorního Jílového rozhodlo c.k. Rakousko-Uhersko o přiblížení „pokud možno“. Pro stavitele to znamenalo prorazit několik tunelů, zpevnit některou stráň kameny, které svou hladkou plochou namodralé barvy jsou obdivovány z Posázavské stezky. Vstup umožňuje Brabcův přívoz. Nikoliv poslední pozoruhodností se stala struha, která v polovině předminulého století měla pohánět takzvané Wangovo kolo k odčerpávání vody ze zatopených dolů.</p>
