Křížová cesta Vladimíra Preclíka
KUKS: Vříjnu letošního roku uplyne 10 let od otevření křížové cesty ve Stanovicích u Kuksu.…
Když mě Vladimír Preclík jednoho podzimního dne roku 2003 pozval na návštěvu mezi sochy na vrch sv. Gotharda v Hořicích, netušila jsem, že v tamní galerii pod širým nebem, kde jsou k vidění sochařské objekty z dnes už slavného mezinárodního sympozia, jsou také díla jeho žáků – Daniela Klose a Jiřího Marka. Oba jsem poznala osobně až o pár let později, v době, kdy jsme spolu s Vladimírem Preclíkem připravovali novodobou křížovou cestu na Kuksu.
Ale zpět k tomu podzimnímu odpoledni. Už ani nevím proč, najednou ze mne vypadla otázka: „Proč vlastně nemáte děti?“ Snad se mi zdálo nespravedlivé, že člověk tak tvořivý, obdařený úžasnou trpělivostí a pedagogickými vlohami, nemá, komu by předal svůj talent. Moje zvědavost ho nezaskočila. Neurazil se, právě naopak. Vyprávěl o existenčních strastech začínajícího sochaře, o posedlosti uměním, o chorobách, které jen tak tak přežil, a také o čase. O čase, který prošel kolem něj a jeho ženy, sochařky Zdeny Fibichové, tak rychle, že už ho nešlo vrátit. Pak se na chvíli odmlčel a dodal: „Ale já přece děti mám! Jsou to moje sochy!“
Kdo z umělců by si v koutku duše nepřál, aby jej dílo přežilo? Jenže… byla to skutečně vyčerpávající odpověď? Každý student, který prošel jeho ateliérem, byl jeho osobností zasažen. Stejně jako kdysi Vladimíra Preclíka šťastně ovlivnil Josef Wagner, profesor na pražské UMPRUM, tak se i on trvale zapsal do paměti svých žáků.
Byl přísný i laskavý, náročný v profesi, ale i s citem a pochopením pro jejich životní trable. Těšil ho upřímný zájem mladých lidí a na jejich dychtivé otázky reagoval svou typickou větou: „Hned vysvětlím…“ Vladimír Preclík měl všechny vlastnosti dobrého pedagoga – i dobrého otce. Zapaloval, budil důvěru i respekt. Nechyběla mu moudrost venkovského filozofa, ani skepse náročného intelektuála. I proto ho studenti milovali.
Pravdivost těchto slov potvrdil mimo jiné soubor plastik „Památník Vladimíru Preclíkovi“, který v roce 2009 během 8. ročníku Mezinárodního sochařského sympozia Hany Wichterlové v Prostějově z úcty ke svému profesorovi vytvořili jeho studenti, mezi nimi také akad. sochař Jiří Marek:
“Jeho mimořádnost spočívala i v tom, že respektoval individuálnost každého z nás, což je zřejmé i z výsledku sympozia. Vzniklé sochy jeho žáků jsou hodně rozdílné, protože každý z nás šel a jde svou cestou. ´Precla´ tomu říkal barva talentu a nesnažil se z nás udělat ´malé Preclíky´, což není zcela obvyklé. My jsme s ním na škole prožili šest let, většina z nás mnohem víc, ať již dříve, či později. Věřím, že v každém z nás se nějak podepsal a prostějovské sympozium bylo mimořádnou příležitostí setkat se po dlouhé době se spolužáky a opět (jako ve škole) pracovat společně.“
Říká se, že existuje dvojí nesmrtelnost. Ta jedna, obsažená v samotném díle umělce, ta druhá – a možná stejně podstatná – v srdcích těch, které dotyčný ovlivnil a kteří ho milovali. Je-li tomu tak, pak byly Vladimíru Preclíkovi dopřány obě.
Lenka Jaklová (autorka knižního rozhovoru s Vladimírem Preclíkem „Sochařům se netleská“, Gallery 2006)