Právo na odměnu v souvislosti s rozmnožováním díla pro osobní potřebu ve světle judikatury ESD

Právní ochrana autorského práva a práv s ním souvisejících v rámci vnitřního trhu je mimo jiné regulována směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001, o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti. Na základě předmětné směrnice byly členské státy povinny provést právní úpravu v ní obsaženou do 22. prosince 2002. Prakticky to znamená, že nejpozději do 22. prosince 2002 měl zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen „autorský zákon“) reflektovat cíle právní úpravy obsažené ve směrnici č. 2001/29/ES.

Směrnice sama stanovila pro členské státy povinnost stanovit pro vyjmenované subjekty (např. pro autory v případě jejich děl; pro výkonné umělce v případě záznamů jejich výkonů; pro výrobce zvukových záznamů v případě jejich zvukových záznamů; pro výrobce prvotních záznamů filmů ve vztahu k originálům a rozmnoženinám jejich filmů; pro vysílací organizace v případě záznamu jejich vysílání) výlučné právo udělit svolení nebo zakázat přímé nebo nepřímé, dočasné nebo trvalé rozmnožování autorských děl jakýmikoli prostředky a v jakékoliv formě, vcelku nebo po částech. Zároveň ovšem stanovila, ve svém článku 5 odst. 2 písm. b), fakultativní možnost, aby členské státy umožnily v případech jakýchkoli rozmnoženin na jakémkoli nosiči vytvořených fyzickou osobou pro soukromé užití a pro účely, které nejsou přímo ani nepřímo komerční, a to za podmínky, že nositelé práv získají v takovém případě tzv. spravedlivou odměnu.

Zákonodárce promítl výše nastíněnou právní úpravu v § 30 odst. 1 autorského zákona, na jehož základě není za užití díla dle autorského zákona považováno užití díla pro osobní potřebu fyzické osoby, jehož účelem není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu a v souladu s ustanovením § 30 odst. 2 autorského zákona tak do práva autorského nezasahuje ten, kdo pro svou osobní potřebu zhotoví záznam, rozmnoženinu nebo napodobeninu díla. „Spravedlivá odměna“ byla ovšem doposud koncipována velmi extenzivně, když zákonodárce uvalil povinnost platit tuto „odměnu“ obecně při dovozu, přijetí nebo při prvním prodeji přístroje určeného k zhotovování rozmnoženin záznamů, přístroje určeného k zhotovování tiskových rozmnoženin, jakož i nenahraných nosičů záznamů, bez ohledu na to, za jakým účelem byly takové přístroje či nosiče záznamů pořízeny.

Ve světle rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 21. října 2010 ve věci C-467/08 se dosavadní praxe zakotvená autorským zákonem a prováděcími předpisy jeví jako nelegální.

Evropský soudní dvůr předně uzavřel, že „členské státy jsou pro účely financování spravedlivé odměny (viz. výše) oprávněny zavést „poplatek za soukromé rozmnožování“ nikoli k tíži dotyčných soukromých osob, nýbrž k tíži osob, jež disponují vybavením, přístroji a nosiči pro digitální rozmnožování a které z tohoto důvodu právně nebo fakticky dávají toto vybavení k dispozici soukromým osobám nebo jim poskytují rozmnožovací služby.“ Takovou praxi shledává Evropský soudní dvůr jako souladnou s principem „přiměřené rovnováhy práv a zájmů“ mezi na jedné straně právy a zájmy autorů, majícími nárok na spravedlivou odměnu (představující protiplnění za možnou újmu vzniklou v souvislosti s tímto rozmnožením), a na straně druhé právy a zájmy uživatelů předmětů ochrany, zakotveným v třicátém prvním bodě odůvodnění směrnice 2001/29/ES, to vše za podmínky, že osoby, jež disponují vybavením, přístroji a nosiči pro digitální rozmnožování a které z tohoto důvodu právně nebo fakticky dávají toto vybavení k dispozici soukromým osobám nebo jim poskytují rozmnožovací služby, mají možnost přenést skutečnou zátěž spojenou s tímto financováním („poplatkem za soukromé rozmnožování“) na soukromé uživatele.

Vždy však musí „existovat spojitost mezi uplatněním poplatku určeného k financování spravedlivé odměny na vybavení, přístroje a nosiče pro digitální rozmnožování a jejich předpokládaným používáním pro účely soukromého rozmnožování.“ Za podmínky, že předmětné vybavení, přístroje a nosiče pro digitální rozmnožování jsou poskytovány fyzickým osobám jakožto soukromým uživatelům a zároveň jsou způsobilé pořizovat rozmnoženiny autorských děl, nastoluje Evropský soudní dvůr automaticky domněnku takovéto spojitosti, neboť k uplatněním poplatku určeného k financování spravedlivé odměny postačí v souladu s třicátým pátým bodem odůvodnění směrnice 2001/29/ES i pouhá hypotetická možnost způsobení újmy autorovi chráněného díla.

Na druhou stranu uplatnění poplatku za „soukromé rozmnožování“ bez rozdílu, zejména na vybavení, přístroje a nosiče pro digitální rozmnožování, jež nebyly poskytnuty soukromým uživatelům a jsou zjevně vyhrazeny k jiným účelům než pro pořizování rozmnoženin k soukromému užití, neshledal Evropský soudní dvůr souladným se směrnicí 2001/29/ES.