Podnikavky na mateřské: s Terezou Janišovou

Absolvovala jste výtvarně zaměřené gymnázium. Co vás přivedlo ke psaní?

Od dětství mě bavilo představovat si a vymýšlet věci. V předškolním věku jsem si je kreslila, vystřihovala z papíru nebo patlala z hlíny. Když jsem se naučila psát, došlo mi, že je to mnohem pohodlnější způsob záznamu myšlenek a nápadů. Dalo by se tedy říct, že k psaní mě přivedla moje vlastní lenost. Pokud bych měla být méně cynická, asi bych řekla, že to byla moje celkově literárně laděná rodina a taky dva kantoři češtiny (jmenovitě paní učitelka Tučková na základce a pan profesor Štor na gymplu). Záliba ve výtvarném umění se mě ale nepustila a zůstala se mnou (spolu se zálibou psací) až dodnes.

V roce 2015 jste promovala na Fakultě architektury ČVUT v Praze. O Erilianu jste tehdy mluvila jako o terapii proti stresu během náročného studia na VŠ. Jak a za jakých životních okolností vznikala Lvářka?

Terapií proti stresu byl v pravém slova smyslu asi jen první díl erilianské trilogie. Ten jsem psala bez jakékoli ambice na publikování a byla to jen ryzí zábava. Odreagování se ve volných chvílích mezi rýsováním deskriptivy a neobratnými pokusy o první architektonické návrhy. Byl to pro mě úplně nový vesmír. Zážitky a dojmy z nástupu na vysokou školu jsem zasazovala do svého fantasy světa, kde i hlavní hrdinka nastoupila do prvního ročníku (čarodějné) univerzity. Další dva díly Erilianu jsem psala už poté, co jsem měla za sebou největší vyhazovací strašáky (deskriptivu a matiku) a vysokoškolský vesmír už pro mě nebyl až tak nový a šokující. Lvářku jsem napsala až pět let po posledním dílu Erilianu. Životní okolnosti byly úplně jiné, nové, proto vznikla i úplně jiná, nová kniha. Měla jsem dostudováno, vrátila jsem se do Prahy z pracovní stáže v Londýně, začala pracovat v redakci architektonického časopisu, hodně cestovala a postupně si zařizovala život podle svých představ.

Název románu je neobvyklý, svádí ke čtení „lhářka“. Můžete prozradit, aniž bychom odtajnili nějakou důležitou zápletku příběhu, proč to nezvyklé pojmenování?

Slovo lvářka jsem si nevymyslela. V rudolfínské době, do které je příběh částečně zasazený, se tak říkalo ošetřovatelkám císařových šelem. Jedna z nich hraje v mojí nové knize důležitou roli. Když jsem zmínku o lvářkách objevila, velmi mě to téma zaujalo. To, že tak důležitou funkci zastávaly v šestnáctém století ženy, mi přišlo na tu dobu pokrokové a sympatické. Začala jsem se pak o chov šelem a exotických zvířat na dvoře Rudolfa II. zajímat více do hloubky a po spojení s dalšími inspiračními střípky se vyloupl námět na příběh.

Lvářka je zasazená do našeho světa i do historického kontextu Prahy v době vlády Rudolfa II. Čerpala jste tentokrát ze skutečné historie opravdového místa, a nemohla se tudíž spolehnout jenom na svou fantazii, co vás k tomu vedlo?

V prostředí historické Prahy jsem vyrostla a strávila tam prvních dvacet let svého života. Když si jako dítě místo na hřišti uprostřed paneláků hrajete mezi hradčanskými paláci, lezete po stromech na Petříně nebo běháte uličkami Nového Světa, dostane se vám tohle prostředí pod kůži. Čarodějné město Erilian jsem si sice vymyslela, ale stejně se v něm do značné míry odráží kouzlo staré Prahy. U Lvářky pak asi nějak dozrál čas na zasazení příběhu do skutečného místa a skutečné doby. Bylo to právě prostředí, historický kontext a staré pražské legendy, z jejichž podhoubí příběh Lvářky víceméně samovolně a organicky vyrostl.

U Lvářky dozrál čas na změnu? Souvisí to nějak s menší potřebou úniku od reálného světa, které fantasy nabízí? Jinými slovy, cítíte, že jste se posunula dál a už tolik utíkat nepotřebujete?

Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Píšu to, co mě zrovna nejvíc baví, z čeho mám radost a při čem se dostávám do takzvaného stavu „Flow“. Nikdy jsem navíc nepotřebovala z reálného světa doopravdy unikat. Psaní prvního Erilianu jsem sice brala jako jistou formu „terapie“ před školním zápřahem, ale když nad tím tak přemýšlím, slovo terapie je možná v tomto kontextu trochu přepálené. Kdo někdy neměl trochu toho vysokoškolského stresu? Spíš než terapie to byl odpočinek, změna činnosti, příjemná prokrastinace. Někdo si jde zaběhat nebo kouká na film, já psala knížku. I po deseti letech od napsání mé první knihy se do žánru fantastiky ráda vracím. Čarodějného vesmíru jsem si užila dosyta ve třech svých předešlých knihách, teď jsem si chtěla vyzkoušet něco nového.

Fantasy je literární žánr s širokou čtenářskou oblibou, ovšem jeho díla jsou často terčem kritiky pro opakující se schémata a ohraná klišé. Máte recept na to, jak nepodlehnout vlivu svých literárních vzorů?

Vliv literárních vzorů nemusí být sám o sobě nutně špatný. Důležité je pouze nekopírovat, ale brát si od oblíbených autorů kvalitní prvky jejich tvorby, ty pak zkombinovat se svou vlastní invencí a nápady. Vytvoříte tak mozaiku poskládanou ze střípků různorodých vlivů našich (takzvaných) vzorů doplněnou o naši vlastní kreativitu. Pak může (ale taky nemusí) vzniknout nová a kvalitní záležitost.

Do jaké míry musí mít spisovatel i obchodního ducha a marketingové myšlení, aby se prosadil v konkurenci? Zabýváte se tím, nebo necháváte propagaci na nakladateli?

Obchodní duch a marketingové myšlení je autorovi jistě ku prospěchu. Můžete napsat skvělou knihu, když se ale o ní její potenciální čtenáři nedozvědí, a tudíž se k nim nedostane, je to škoda. Bohužel často nastává i opačná situace, kdy je marketing a PR zvládnutý perfektně, propaguje ovšem literaturu, jejíž kvalita je přinejmenším diskutabilní. Věnovat se propagaci svých knih mě baví, proto mi není proti srsti věnovat jí svůj čas a energii. Když si v tomto ohledu s nakladatelem sednete (v mém případě tomu tak je, za což jsem moc ráda), může to být dobrá kooperace.

Vaše knihy Vám pomáhají propagovat i veřejně známé osobnosti – Barbora Hrzánová, Jiří Lábus, Miloň Čepelka a objevila jste se také ve Všechnopárty Karla Šípa. Jak k takové spolupráci došlo? Máte svého píáristu, nebo je oslovujete sama?

Říká se, že přes šest lidí se znáte se všemi lidmi na planetě. Bráno v tomto měřítku, je Praha docela malý plácek, kde se zná skoro každý s každým. O lidech od kumštu to platí dvojnásob. S Jiřím Lábusem a Miloněm Čepelkou mě seznámili naši společní známí (z literární a divadelní branže), s Bárou Hrzánovou se znám díky naší společné lásce ke zvířatům. A protože byly dotyčným mé knížky snad alespoň trochu sympatické, byli tak milí a trochu pomohli s jejich propagací. Bára Hrzánová je patronkou knihy Lvářka. Nedávno ji také načetla a letos v srpnu vyjde jako audiokniha u vydavatelství Supraphon, z čehož mám velkou radost.

Myslíte při psaní na své čtenáře?

Nesnažím se být poplatná nějaké skupině lidí, takzvané cílovce. Píšu to, co mě baví, těší a naplňuje. Snad je to na textu poznat. Občas si při psaní vzpomenu na některé budoucí čtenáře z řad mých známých a kamarádů. Při psaní Lvářky jsem si například jednou mimoděk pomyslela, že ta a ta známá by asi preferovala spíše jednu z vedlejších postav místo hlavního hrdiny. Jindy jsem si zase vzpomněla na známého, který jistě ocení filmové a jiné popkulturní odkazy, které jsem do Lvářky zakomponovala.

Je v kategorii young adult literatury nebo fantasy literatury pro mladé velká konkurence?

Autorů píšících fantasy pro mladší věkovou kategorii určitě není málo. Myslím ale, že tady nefunguje konkurence v pravém slova smyslu. Když koupíte auto nebo lednici, s největší pravděpodobností další hned tak kupovat nebudete. Výrobci a značky se tudíž o vás budou prát a navzájem si budou konkurencí. Když si koupíte knihu, jistě nezůstanete jen u jedné. Přečtete nějakou tu postapo sci-fi /postapokalyptická sci-fi – pozn. red./ a druhý den už máte nos zabořený v elfí romantice nebo steampunkové detektivce. Jména rozličných autorů se v klidu vyjímají na hřbetech knih vedle sebe v jednom regálu, aniž by se (většinou) měla tendenci poprat.

Jaká architektura je vám bližší – moderní, nebo spíše starobylá? Může být i moderní architektura magická?

Existuje tolik různorodých architektonických slohů a směrů, že rozhodně nemůžu říct pouze „nová architektura ne, stará ano“ nebo naopak. Některá období jsou mi sympatičtější než jiná, ale své architektonické oblíbence mám jak v dávné historii, tak v historii novodobější i v současné době. Určitě nepatřím k architektům vehementně prohlašujícím, že „ornament je zločin“ /studie architekta Adolfa Loose: Ornament je zločin – pozn. red./. Díky své zálibě ve fantastických světech je mi hodně blízká secese. Tu většina současných architektů příliš neopěvuje, naopak filmová architektura (především sci-fi, fantasy a historická) z ní čerpá do značné míry (například elfí stavby v Pánovi prstenů jsou velmi secesní). Mám ale velmi ráda i promyšlenou a precizní práci dnešních dánských a holandských architektů. Architektura může (a měla by!) být magická v každé její době a podobě.

Jak vypadá váš proces psaní? Dá se s nadsázkou říci, že stavíte své příběhy jako architekt domy?

Snažím se o to. Vlastně to ani jinak neumím. Někteří autoři sednou a začnou spontánně psát. Mají jen hrubou představu o ději, ale v zásadě se nechávají překvapit, kam je příběh, který si tak trochu žije vlastním životem, zavede. To není můj případ. Nápady a náměty se mi sice v hlavě líhnou většinou samovolně a živelně. Pokud ale některý z nich dospěje do fáze, že se rozhodnu ho sepsat, chopím se ho zcela pragmaticky a konstruktivně. Podobně jako při návrhu domu. Od prvních poznámek, přes hrubou a následně detailně rozpracovanou kostru, až po finální text. Musím dopředu přesně vědět, co se kdy, jak a v jaké části knihy odehraje. Pokud tomu tak není (taky už jsem takový způsob párkrát zkoušela), většinou mě poměrně rychle opustí motivace v psaní pokračovat.

Svět čar, kouzel a magie vás evidentně přitahuje. Nyní jste na mateřské dovolené. Je toto období pro vás magické a spíše inspirující, nebo omezující? Povedete jednou i svou ratolest do světa fantasy literatury?

Na začátku mateřské jsem byla ráda, když jsem dokázala obstarat základní životní funkce toho zbrusu nového tvora, který s námi jednoho dne začal bydlet a nikdo mi k němu nedal návod k obsluze. Po několikaměsíční pauze se ale opět začalo ozývat mé literární nutkání a líhnout nové nápady. Mateřství je jistě velmi inspirujícím obdobím, ovšem svým osobitým způsobem. Syn byl do fantasy literatury zavlečen ještě v prenatálním stavu, protože román Lvářka jsem mu věnovala. Pokud na něj bude mít naše knihami přeplněná domácnost podobný vliv, jaký měla sbírka sci-fi a fantasy literatury mých rodičů na mě, budu samozřejmě ráda. Rozhodně mu ale nechci nic vnucovat. Svou vášeň, ať už to je cokoli, musí každý objevit sám.

Vaše příběhy jsou plné silných ženských osobností. Máte vy sama nějaký velký ženský vzor, třeba literární?

Pro mě je jednou z nejsilnějších a zároveň paradoxně nejkřehčích ženských osobností moje babička. Nebyla to spisovatelka, ale knihovnice a lásku k literatuře mám určitě do značné míry i od ní. Ona sama dávala přednost spíše literatuře faktu, ovšem člověk, který v mládí zažil to, co ona, sci-fi ani fantasy literaturu nepotřebuje. Za války přežila pobyt v několika koncentračních táborech, včetně Osvětimi. Vždy mi o svých tehdejších zážitcích vyprávěla věcně, bez ostychu, někdy i se špetkou humoru. Když jsem se jí později ptala, jak je možné, že to všechno bere tak lehce a s nadsázkou, řekla: „Pokud se z toho nechci zbláznit, jinak než lehce a s nadsázkou to brát ani nemůžu. A koneckonců, jsem tady, živá a stará. Mám velký štěstí.“

Máte nějaký sen, který byste si ve svém profesním životě chtěla splnit?

Vydání mých knížek v zahraničí a jejich zfilmování. Už jsem si v životě párkrát vyzkoušela, že sny mají sklon plnit se. Snad si tuhle jejich vlastnost budu na vlastní kůži ověřovat i nadále.

Tereza Janišová se narodila v roce 1989 v Praze. Hradčany, Petřín a křivolaké uličky Malé Strany byla místa, kde prožila dětství, a dodnes jsou pro ni velkým zdrojem inspirace. Po výtvarném gymnáziu vystudovala Fakultu architektury ČVUT, poté strávila nějaký čas v Londýně, kde pracovala v místním architektonickém ateliéru. Největší radostí ale pro ni vždy bylo psaní. Je autorkou čarodějné trilogie Erilian a historického fantasy románu Lvářka. Kromě psaní knih se Tereza věnuje architektonické žurnalistice, miluje tanec, kočky a cestování.

Web www.terezajanisova.cz , Facebook www.facebook.com/terezajanis , Instagram www.instagram.com/terezajanisova

Trailer k románu Lvářka – https://youtu.be/8iS_BbzlNt8