Podnikavky na mateřské: s Michaelou Myshou Gautam

Vaše kniha se jmenuje „Mé nepálské lásky“. O jakých láskách tu mluvíme? A stále trvají?

Stálá zůstala láska k Nepálu. Sice se nepovažuji za jeho milovnici ve smyslu, že bych Nepál měla raději než ostatní země nebo že bych ho nějak nadsazovala a byla z něj ohromená. Tím, že jsem tam strávila velkou část života, podobně jako v Česku, mám k němu silný vztah. Láskami byly myšleny děti a muž, díky kterému jsem tam začala pomáhat.

Ve své knize jste velmi upřímná.

Jsem obecně upřímná. Lhát neumím. Myslím, že neříkám ani takové ty malé lži. Spíš něco neřeknu nebo řeknu něco tak, že se to dá vyložit i jinak.

Nelitovala jste někdy své upřímnosti, která mohla vzbuzovat rozporuplné názory na vás i na knihu?

Myslím si, že nepříjemné reakce na knihu mají především lidi, kteří ji nečetli. Lidé odsuzující, kteří mají názor, že kdo je třeba jen trochu jiný, měl by jít do plynu. Úplně jim to také nezazlívám. Kultura v Česku tak byla nastavená. Byli jsme odtržení od světa, xenofobie tady je a předává se z generace na generaci. Nutně neberu, že jsou tito lidé zlí. Spíše nejsou informovaní. Tvrzení, že vše cizí je nebezpečné, umocňují navíc i média. Když něco ukradne Rom, zmiňují se o tom, že to byl Rom, když to ukradne bílý, nenapíší, že to spáchal běžný bílý český občan. Proto tento názor lidem nezazlívám. Naopak lidé, kteří knihu četli, na ni reagují naprosto úžasně. Dostávám spousty krásných emailů. Má upřímnost se mi vrací. Popisují mi své osobní příběhy. Řada lidí mi píše, že je pro ně kniha inspirací. Tím, že sdílím své neúspěchy a zvraty, odhaluji, že vše nejde samo od sebe. To vyvolává v lidech soucit a ztotožnění. Otevřou se a vrací se mi to zpět. Sdílení a otevření je dobré. I já jsem byla dřív přesvědčená, že lidé, kteří něco dokázali, jsou jacísi nadlidé, kteří žádné problémy neměli. Neříkám, že jsem bez chyby, spoustu chyb jsem udělala, ale to každý člověk. A chyby, které jsem udělala, se snažím vždy napravit, proto nemám problém s otevřeností. Občas se stane, že se někdo ptá, proč nepomáhám i dětem v Česku. Já pomáhám, ale doteď jsem se tím nechlubila. Takže vidím, že je na čase začít i toto téma marketingově využívat. Dávat o tom vědět, aby se podobné komentáře stále neopakovaly.

Opakovaně popisujete ve své knize silné zklamání ze strany Nepálců, co se týče komplikovanosti komunikace a nespolehlivost. Touhu stále pomáhat vám to ale nesebralo. Čím to bylo? Co Vás lákalo stále zpět do Nepálu, po tolika zklamáních?

Vzhledem k tomu, že jsem si prošla spoustou zklamání i v České republice, tak je můj současný pohled na svět takový, že nespolehlivost není speciální vada Nepálců. Obecně jsme jako lidé nespolehliví. Nejsme schopní splnit elementární věci, například být někde včas nebo být na správném místě. Pak jsme ale schopni slíbit druhému, že jej budeme navěky milovat. To nám přijde zcela normální. Člověk, který dokáže splnit slib, že jeho láska bude věčná, už musí být na opravdu hodně vysoké duchovní úrovni. A to většina lidstva není. A to, že taková láska opravdu bude, neznamená, že se nebude vyvíjet a nebude jiná.

Zpočátku jsem měla pocit, že zmiňovaná neschopnost je kulturou Nepálců, v mé knize je to i vidět. Jejich přístup je určitě více flegmatický typu: „nějak to dopadne“, mnoha věcem nechávají volný průběh a aktivně se neangažují. Přesto kolikrát, když se angažujeme my, dopadá to jinak, než jsme si představovali. Je otázka, jaké má pak člověk možnosti. Zahořknout, zapšknout, věřit jen sám sobě a chamtit jen sám pro sebe. I kdybych to zkoušela, neudělalo by mě to šťastnou. Prošla jsem si tím, kdy jsem vydělávala opravdu hodně peněz, přetékaly mi účty a fakt jsem se dostala do situace, kdy jsem nevěděla, co s penězi, takže jsme všude možně cestovali a utrácela jsem, ale paradoxně je to jedno z nejnešťastnějších životních období. Myslím si, že mi klidně Vesmír chtěl ukázat, že toto cesta není. Proto cítím, že nemám jinou možnost, než pomáhat a jít současnou cestou. Snažím se nemít žádná očekávání, protože pak se nemůžete zklamat.

Čím to bylo, že se jednalo o nejmíň šťastné období?

Jednalo se o vztahové problémy.

Takže to nebyla reflexe na přebytek peněz?

Ne. Za mlada jsem si vždy myslela, že s penězi se pojí i jakási váženost, že je potřeba šetřit, že mít peníze znamená hodně. Obdivovala jsem lidi, o kterých se psalo ve Forbesu. Četla jsem jejich příběhy a chtěla takové úspěšnosti dosáhnout. Tehdy šlo vyloženě o osobní zájem. Myslela jsem si, že jakmile budu mít peníze, bude to ke štěstí stačit. Později jsem zjistila, že to zdaleka nestačí. Mnoho lidí říká, že jejich prioritou jsou děti, ale pak se podle toho nechovají. Jsou například stále v práci, pak dvě hodiny u televize, pak uloží děti a tím to končí.

Přiblížila byste situaci v Nepálu s výchovou a vzděláváním dětí? Jaké procento dětí potřebuje podporu?  Kde jsou „vaše“ nepálské děti teď a kde by byly, kdybyste nezafinancovala jejich vzdělávání?

Nepál je rozvojová země, kde nefungují komunikace, nedostanete se do nemocnice, chybí základní ošetření, lidé zde umírají na banální jednoduché infekce, chybí očkování, neexistuje žádné pojištění, takže i kdyby byla například k dispozici antibiotika, ti lidé na ně finančně nedosáhnou. Není překvapení, když se všechny děti nedožijí dospělosti. Děti jsou navíc z velké části pracovní síla a jsou brány jako jakési zabezpečení na stáří. U nás jsou děti životním smyslem, každý se u nás snaží dát dítěti to nejlepší. V Nepálu je dítě bráno jako součást domácnosti – podojí buvola, vyvede kozy, půjde na dřevo. Na druhou stranu je běžné, že Nepálci mají televize, takže žijí v jakémsi paradoxu. Uvědomují si, že se mají špatně v rámci světa. Často to řeší alkoholem a určitou rezignací. Když jsem tam žila, potkala jsem děti, které opravdu toužily po změně. Hodně se učily, chtěly se mnou trávit čas. A já jsem jim opravdu chtěla pomoct. Rozvinulo se to ale tak, že jsem začala pomáhat obecně. Jejich státní školy jsou na špatné úrovni. Ředitelé jsou opilí, učitelé nedojedou do škol, což v soukromých školách samozřejmě není možné.

Co konkrétně se za ta léta změnilo, co jste změnila Vy?

Děti, o které se staráme, mají od začátku úplně jiné možnosti než ostatní děti. V současné době se už nejedná pouze o děti, o kterých jsem psala v knížce (děti ze školy, kde jsem učila), ale i děti, kterým po zemětřesení zemřeli rodiče a nemají nikoho, kdo by se o ně zajímal. Pro ně se změnilo opravdu hodně. Místo toho, aby byly dětmi ulice, mají normální domov a kolem sebe lidi, kteří se o ně starají. Permanentně je tam rodina manžela. Tak to vlastně začalo, manžel začal pomáhat, pak se připojila maminka, jeho sourozenci a děti je normálně oslovují babi a strejdo. Mají rodinu, školu, jídlo a pití, prostě domov.

Na začátku Vašeho podnikání, které ale nutno dodat, nemělo ambici vydělávat na Vás, ale na dětský domov a školné pro nepálské děti, jste ve svých čtyřiadvaceti otěhotněla.  Právě po synovi jste svůj obchod pojmenovala. Tím celý kolotoč kolem vašeho podnikání nabral ještě další směr. Co to pro vás v ten daný okamžik znamenalo?

Po návratu z Nepálu jsem založila neziskovku a udělala stránky. Do toho jsem pracovala, byla jsem zaměstnaná a po asi třech měsících jsem otěhotněla. To jsem ještě nepodnikala. V průběhu těhotenství jsem zkusila prodat nějaké věci, to bylo na Vánoce, ale zpočátku jsem se tomu až tak nevěnovala. Když se Theo narodil, nastoupila jsem na mateřskou, měla jsem v hlavě jen neurčitý plán, jak by to mělo být a jak by to mělo vypadat. Toto období jsem v knížce moc nerozváděla. Mnoho čtenářů spíš zajímalo, jak to bylo v Nepálu, převážně je bavily exotické pasáže. Mým cílem nebylo napsat deník den po dni. Když bylo Theovi přibližně půl roku, ucítila jsem, že je čas to více rozjet.

Ve své knize mluvíte o obrovském pocitu viny, že nejste s děťátkem.

Pamatuju si to, že jsem opravdu cítila velkou vinu, protože všichni kolem to dělali jinak. Já jsem naopak měla pocit, že se potřebuji seberealizovat, zároveň mám být matka, takže svému dítěti mohu strašně uškodit. Podvědomě jsem cítila, že to tak nejspíš není. Celý život jsem žila hodně jinak, než jak se očekávalo. Na gymplu jsem dělala časopis, kterému jsem se věnovala více než škole. Přitom vydávání časopisu (to bylo tenkrát pro všechna gymnázia v Brně), mě naučilo mnohem víc než celá škola. V šestnácti letech jsem se naučila první podnikatelské základy. Pak jsem měla jít na výšku, protože se to ode mě očekávalo, ale já šla místo toho pracovat, takže jsem si musela poslechnout, jak jsem si zkazila život. Skončilo to tak, že mě mamka nacpala do soukromé vysoké školy, s kterou jsem také chtěla skončit, ale v okamžiku, kdy mi řekla, ať jí tedy splatím všechny peníze, které mi na studium dala, usoudila jsem, že pro mě bude jednodušší dostudovat.  U svého syna jsem ale měla strašný pocit viny nebo strachu, protože pokud mají všichni lidi kolem mě pravdu, tak nezkazím život sobě, ale svému synovi. Pokud je v potenciálním „ohrožení“ vaše dítě, cítíte se jinak, než když jste v ohrožení sama. Nakonec jsem se rozhodla podle sebe a jasně si pamatuji, jak jsem se snažila najít nějaké články o pracujících maminkách. Bylo toho ale hrozně málo. Když už to byly pracující mamky, tak se jednalo o články ve smyslu: najděte si na sebe čas aspoň hodinku dvakrát týdně. Pamatuju si, jak jsem si říkala: „Jak dvakrát týdně?  Já nemůžu za dvě hodiny týdně rozjet firmu. Já potřebuji pár hodin denně.“ Dneska už znám pracující matky podnikatelky, které kojí, a přitom chodí normálně do práce, protože se mi změnil okruh lidí. Ony existují, ale není jich zřejmě tolik a není o nich tolik slyšet.

Pamatuju si, že jsem si slíbila, že pokud to dopadne dobře a Theo nebude nijak traumatizován, tak to musím dát vědět světu, protože jsem živoucí důkaz toho, že to může fungovat. Dneska je synovi osm let a máme perfektní vztah. Opravdu si nemůžu stěžovat. Mluví plynně anglicky. Je ke mně upřímný. Jsem ráda, že jsem to udělala tak, jak jsem to udělala.

Když jste doma celou dobu sama s dítětem, tak se vám sociální interakce scvrkne na rok do „paci paci“. Pokud to někomu vyhovuje, tak je to v pořádku. Já mám jen pocit, že vím o spoustě lidech, kterým to zkrátka nevyhovuje. Dělají to pouze proto, že je do toho společnost nutí, jejich chlap to bere jako samozřejmost. V Praze třeba už ne, ale na menších vesnicích pořád ano. V konečném výsledku tím trpí nejen matka, ale i dítě, které ji vidí nespokojenou, věčně vystresovanou. Což je samozřejmé. Pokud se celý den staráte o malé mimčo nebo batole, tak hladina trpělivosti přeteče. Stačí málo a vyjedete, což pro dítě taky není dobré.

Právě pro takové maminky rozjíždíte projekt Sama sebou v mateřství. O co se jedná?

Je to projekt pro maminky na mateřské, které se odhodlávají něco změnit. Nebo to může být maminka, která už svůj čas má nějak zorganizovaný a má projekty, ale nefunguje jí to tak, jak by si představovala. Sdílím zde své zkušenosti za posledních deset let, i déle, protože některé strategie jsem se naučila už v těch šestnácti, kdy jsme vyrobili velké množství časopisů, které pak nešlo prodat. Zjistila jsem, že prodej je důležitější než výroba. Toto spousta lidí neví. Začnou řešit eshop, jak jej vyrobit a nakonec zjistí, že jim tam nikdo nechodí. To samo od sebe nezačne fungovat. Když někdy poslouchám businessové plány, chybí tam zásadní myšlenka. Vše je perfektně vymyšlené, ale proč by to měl někdo kupovat, na to už dotyčný nedokáže odpovědět. Nechci ale říct, že je to jenom o podnikání. Je to také o organizaci času, organizaci práce, chce to svou vizi, životní poslání.

Jaké je Vaše současná vize neziskovky Thaa? Dá se jít dál? A chcete to vůbec?

Co se týče Nepálu, chceme tam založit školu. Rozhodla jsem se dělat, co mě baví, vydělávat tím peníze a věnovat se charitám, které mi dávají smysl. Budu se podílet na projektu 1000 statečných, který pomáhá v České republice onkologicky nemocným dětem s leukémií, budu přispívat a propagovat tento projekt prostřednictvím Thaa. Dál budeme podporovat projekt přes Člověka v tísni Lepší škola pro všechny. Vizi mám i pomáhat starým lidem, protože v Česku se jedná o dost zásadní téma. Do budoucna bych se také ráda angažovala v boji proti velkochovům. Zatím nevím jak, ale jsem v zásadě proti nim.

Thao bude fungovat dál, přičemž bych ráda rozšířila nabídku i o další sortiment z jiných částí světa.

Také vyjde tento rok série dalších knih na nepálské téma, a navíc mám už v hlavě další knihy. Baví mě to, takže psát budu. A propagovat ostatní charitativní projekty, které mi dávají smysl.