Sonda do kulturního života Velvar – se starostou Radimem Wolákem
Ó, Velvary, ó, Velvary, kde jsou mé tolary? Jed jsem, pil jsem, hodoval jsem, hezké…
Kdyby nebylo dětí a mateřských dovolených, tento podnikatelský příběh by možná nikdy nezačal… Souhlasíte, Lado?
Určitě ne, nebýt dětí, pořád bydlím v Praze, dělám svoji předchozí práci, po práci si chodím někam posedět s kamarády a mám těžkou pohodu… (smích)
Na jaké téma vlastně měla být vaše doktorandská práce? A jak to vypadá s vaší knihou, která při příležitosti 150. výročí založení čáslavského Dusíkova divadla (založeno 1869 – pozn. red.) měla mapovat historii divadelního života v Čáslavi. Už vyšla?
Disertaci jsem psala o hospodských divadelních sálech na přelomu v 19. a 20. století. S vydáním knihy o divadle čekáme, až bude dokončena celá rekonstrukce budovy, abychom měli zaznamenáno vše až do současnosti, včetně fotodokumentace… Textová část publikace je v podstatě hotová.
Jaké byly vaše podnikatelské začátky jako vystudované divadelní historičky? Měla jste nějaké zkušenosti s obchodem? Stačí jen nadšení pro věc bez vzdělání v oboru?
Už od patnácti let jsem pracovala v antikvariátě a ve starožitnostech a v podstatě jsem tam strávila dohromady asi patnáct let. Byla jsem zvyklá pracovat s lidmi, prodávat, mít odpovědnost a být mezi starými věcmi. Mám to ráda. Měla jsem už tenkrát spousty přátel, kteří podnikali, a myslela jsem si, že si celkem dovedu představit, co to obnáší, ale skutečnost tedy překonala veškerá očekávání… zákony, papíry, povinnosti, kontroly… začátky byly náročné. Když jste ale zatvrzelí, pracovití a urputní a máte kliku, tak to asi jde.
Do jaké míry vám při rozjezdu muzea a později čokoládovny pomohl kvetoucí turistický ruch Kutné Hory, unescového města, a vaše záliba v historii první republiky?
Turistický ruch nám rozhodně v začátcích pomohl, ale my už jsme se od počátku zaměřovali spíš na české turisty a zákazníky, což se nám v covidové době mnohonásobně vrátilo. Kutná Hora je nádherné město, podle mě nejhezčí minimálně v ČR, ale svou blízkostí Praze je pro zahraniční turisty spíš jednodenním výletem. My díky tomu, že jsme se dostali do několika velice sledovaných zahraničních blogů (resp. Foodblogů) a časopisů, jsme získali své specifické zahraniční turisty, kteří do Kutné Hory (mnohdy dokonce i do ČR) jeli hlavně za námi a pak teprve na památky. Takže příjem z turismu super, ale nejsme na něm závislí, spíš to byl vždy příjemný bonus, díky němuž jsme mohli více a rychle investovat třeba do výroby, aniž bychom se museli zaúvěrovat…
A první republika a láska k ní? To mám odjakživa a vůbec v České republice to téma rezonuje hodně – první republika, tradice, obnova řemesel. Mně první republika hlavně pomohla v tom, že jsem si vytvořila místo, kde mi je dobře, má své zvláštní kouzlo, jež dýchne na všechny příchozí… to mi určitě dosvědčí všichni, kteří už u nás v čokoládovně někdy byli.
Je stále co v souvislosti s historií čokoládovny objevovat?
Ano, velká spousta věcí je pořád skrytá. Neustále nacházíme nové informace a stopy, je to vlastně hrozně vzrušující. Miluju, když se ozve nějaký pamětník a vzpomíná, jak pracoval v čokoládovně, nebo jak tam chodil za maminkou a ujídal mandle. Většina dokumentů po r. 1948 bohužel zmizela v propadlišti dějin, takže historii skládáme jako takovou čokoládovou mozaiku.
Kdy jste začali s vlastní výrobou čokolády a jakou roli v tomto rozhodnutí povznést podnikání o kousek výš sehrál váš manžel?
Manželova role je celkem zásadní pro všechno, ale do rozhodování o tom, co a jak budeme dělat, do čeho investovat peníze a čas, nikdy nemluvil, má v moje rozhodnutí důvěru. Veškerý rozvoj podnikání a práce ale závisí na tom, že se na něj můžu stoprocentně spolehnout, nejen pracovně, ale i doma. Jinak by nešlo nic z toho, co teď činím, dělat pořádně. Čokoládu jsme začali vyrábět v r. 2018, takže jsme produkci obnovili přesně 100 let od založení původní továrny na čokoládu. Manžel v té době pracoval ještě v Automotiv, já měla děti a muzeum a k tomu výroba… Přes rok jsme to nějak plácali po nocích, pak manžel vyměnil auta za čokoládu a myslím, že je maximálně spokojený.
Jak máte rozdělené role?
Máme různé fáze, kdy si ty role střídáme, na jaře jsem byla doma s dětmi více já, na podzim a v zimě komplet Pavel. Nehrajeme si moc na role, každý dělá všechno, co je zrovna třeba. Ale musím přiznat, že od té doby, co jsem v divadle, už doma třeba ani nevařím. Na Nový rok jsem hned po půlnoci začala kuchtit čočkovou polévku a říkala si, že bych měla tohle trochu upgradovat a vařit častěji, ale prostě nezbývá čas….
Jak jste se jako muzeum a malý rodinný podnik vyrovnali s vládními opatřeními proti šíření covidu? Museli jste zavřít? Čerpali jste nějaké dotace nebo příspěvky?
Ano, jako muzeum jsme měli zavřeno na jaře více než dva měsíce, teď jsme zavřeni zase. Na jaře jsme také čerpali slavnou „pětadvacítku“, která víc než podporou je spíš dobrým marketingovým produktem vlády, jinak jsme žádali jen ošetřovné na děti. Na podzim a zimu nic. Nějak tomuhle státu přestávám věřit a nemám důvěru v to, že někdo časem nepřijde a neřekne: „Žádala jsi z nějakého důvodu neoprávněně – vrať to“, raději všechno zvládnu z vlastních rezerv. Co nám pomohlo provoz udržet? Podpora našich zákazníků, kteří byli neskuteční – nejen tím, že nakupovali pravidelně na eshopu, ale častými vzkazy, milými úsměvy v ulicích…
Zažila jste i chvíle, kdy jste si říkala, že podnikat přestanete?
Přepadl mě obří splín loni na jaře, když nám den ze dne zavřeli muzeum a já najednou propadla takovému pocitu beznaděje, že všechny ty uplynulé roky, které jsem firmě věnovala, přijdou vniveč… vážně jsem přemýšlela, že to zabalím dřív, než budeme mít finanční problémy. Stala se ale zvláštní věc, začali nám psát a volat naši zákazníci, přát nám, ať se udržíme, ve velkém nakupovat čokoládu… téměř u každé objednávky byl nějaký velice osobní vzkaz s jasným poselstvím: Jsme s vámi, držte se. Za to všem ještě jednou patří ohromné díky, protože to ve mně cosi zlomilo… vnitřně jsme se rozhodla, že to prostě dáme, i kdyby cokoliv. Od té doby, co jsem se rozhodla, to vnitřně fakt dáváme. Půlka úspěchu je vždycky v naší vlastní hlavě.
Vyplynulo nakonec z těchto omezení pro vás také něco dobrého?
Pro nás velké pozitivum celého covidu bylo, že jsme měli čas dotáhnout věci, na které v běžném provozu nezbývala rezerva. Třeba jsme od jara ladili eshop, v čemž budeme i nadále pokračovat. No a taky nám to umožnilo užít si víc společných chvil doma s dětmi, udělat zkoušky na International Institut of Chocolate Tasting a přečíst pár knížek, jinak jsme zrovna moc nezaháleli. No a na podzim a v zimě mi ani nepřišlo, že bych měla práce míň. I když muzeum bylo zavřené, výroba jela neustále, do toho práce v divadle… je to celkem veletoč.
Patříte k regionálním výrobcům, kteří nabízejí čokoládu z kakaových bobů z určité pěstitelské oblasti – tzv. bean-to-bar. Počtem bean-to-bar výrobců se Česká republika pomalu stává velmocí a navazuje tak na svou prvorepublikovou tradici. Narážíte na tvrdé podnikatelské prostředí v tomto oboru?
Vůbec ne, naopak. S většinou výrobců se přátelíme, máme víc než nadstandardní vztahy. My jsme dokonce jediný specializovaný obchod s českou čokoládou v republice – neprodáváme jen naši vlastní, ale obvykle u nás najdete dalších šest českých výrobců. Nevím, jestli je to tím, že všichni výrobci čokolády jedí hodně čokolády, a jsou proto v pohodě, ale mezi námi opravdu žádné konkurenční třenice nejsou, naopak si pomáháme. Je to výborná komunita.
Řešíte tedy, jak se alespoň odlišit od ostatních chocolatiérů?
My se spíš snažíme sledovat trendy a novinky ve světě a inspirovat se tam… naopak děláme vše proto, abychom našimi výrobky nelezli do zelí jiným českým manufakturám.
Co říkáte jedné z posledních novinek, čokoládě z růžových bobů?
Nemám moc ráda dětské mýdlo (úsměv). Ruby chocolate je spíš zajímavá pro pralinkáře než pro nás řemeslné výrobce.
Vnímáte jako výhodu, že nejste vlastně start-up?
Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela, naší největší výhodou je, že kolem sebe máme silnou komunitu, která nás podporuje – až už návštěvníky, zákazníky a vůbec milovníky čokolády nebo čokoládové výrobce.
Kdy jste začali s výrobou Lidky a připravujete ji podle původní receptury?
Její historie je opravdu nadmíru zajímavá, stejně jako samotný osud ochranné známky… O výrobu čokolády jsme se pokoušeli už někdy ke konci r. 2016, jen doma, doslova na koleni, první „ofiko“ Lidky šly do prodeje v říjnu 2018. Byla to limitovaná série 100% čokolády, jmenovala se 100% sto let, bylo jí 100 číslovaných kusů a do prodeje šly na 100. výročí založení republiky. Vyprodané byly obratem. Původní receptury bohužel nemáme, je sice hezká představa otevřít knihu, píchnout na str. 32 a dělat čokoládu…, ale takhle to u nás nebylo. Dnešní receptury jsou kombinací našich pokusů, nalezených dokumentů a vzpomínek pamětníků. Značka Lidka má počátky v r. 1918, v Kutné Hoře se vyráběla do r. 1958, pak ještě v jiných čokoládovnách, např. v Dianě Děčín. Po revoluci ochrannou známku získalo Nestlé, pak nějaká zámořská firma a posledních pár let jsem jejím majitelem já.
V čem spočíval úspěch firmy Koukol a Michera, původních majitelů čokoládovny? Dá se na podnikatelskou filozofii továrníka Koukola navázat v dnešní době a ve vašich podmínkách? V čem vás inspiruje?
Koukol a Michera dokázali velice rychle z malého byznysu udělat velký, měli kontakty na české politické scéně i v zahraničí. Uměli inovovat a sledovali nejnovější trendy, nebáli se a šli si za svým. Navíc se dokázali vždy přizpůsobit okolnostem a poradit si – např. za války postavili budovy na zpracování brambor, kde navíc zaměstnávali spoustu Kutnohoráků, kteří by jinak byli třeba odvlečeni gestapem…
No a pan továrník Koukol, to byla neskutečná osobnost i po lidské stránce… Většinu peněz, které vydělal čokoládou, investoval zpět do výroby a dával na dobročinné účely… jeho peníze pomáhaly např. při výstavbě modlitebny Církve bratrské v Kutné Hoře, chudým studujícím, ale také třeba při budovaní československého opevnění na hranicích… o svém přístupu k penězům, firmě a zaměstnancům píše p. Koukol i v knize – jmenuje se Zlatá pravidla a povinně by si ji měli přečíst všichni podnikatelé (úsměv). Ve zkratce: dělej svoji práci rád, poctivě, jen z kvalitních surovin a važ si lidí, kteří pro Tebe a s Tebou pracují. Myslím, že to je skvělý univerzální návod na to, jak být slušný a úspěšný.
Ve 20. letech získala čokoládovna dvakrát zlatou medaili na celosvětových soutěžích ve Philadelphii a Paříži. Vy také přivážíte ze zahraničí krásné výsledky… Co to bylo v poslední době jaké ocenění je pro vás tím nej?
Loni jsme nasbírali celkem sedm medailí na dvou soutěžích, a to Academy of Chocolate v Londýně a International Chocolate Awards. Nejlépe jsme zatím získali stříbrnou, ale nevadí… Pokud chceme zopakovat historii původní čokoládovny, máme ještě čas trénovat. Koukol s Micherou první zlatou vyhráli po osmi letech… takže ještě jsou rezervy… Pro mě osobně byla a je nejdůležitější medaile první, kterou jsme obdrželi už v r. 2019 v Londýně. Tenkrát jsme čokoládu vyráběli slabého půl roku a já jsem ten typ člověka, který o sobě neustále pochybuje, a musím přiznat, že až s tou první medailí jsem tak nějak vnitřně uvěřila, že to opravdu děláme dobře a čokoláda je dobrá… takže pro mě ta první, jednoznačně, i když je to „jen“ bronz…
Za pět let jste toho stihli opravdu hodně… Co vás přimělo přibrat si ještě divadlo? Máte divadelní krev v rodině?
Ano, přidala jsem si divadlo a je to dost náročné. Dokonce než jsem si v práci (jedné i druhé) vytvořila nějaký společný pracovní systém, stávalo se mi, že jsem na nějaké věci zapomínala (a to se mně fakt nikdy dřív nestávalo). Teď už jsem se srovnala a jde to, i když obtížně. Mám ale to štěstí, že jak v čokoládovně, tak v divadle jsem obklopena fajn kolegy, kteří rádi pracují a nad tím, co dělají, přemýšlejí – což dnes není rozhodně standard – a já jsem za to moc vděčná, bez nich bych to určitě nezvládla. Divadelní krev? Tak trošku, moje maminka je produkční, ale popravdě, kdybych dostala nabídku na práci v kterémkoliv jiném divadle, určitě bych ji nikdy nepřijala. Dusíkovo divadlo, nejkrásnější a nejstarší divadlo v Čechách, je moje srdeční záležitost, vyrostla jsem tu a mám to zde moc ráda. A nabídku na práci v něm jsem dostala od člověka, kterého jsem si vždycky moc vážila. I tak rozhodování nebylo lehké, nicméně volba padla a teď už můžu s odstupem času říct, že toho nelituju, naopak.
Budete mít čas na provoz muzea a čokoládovny?
Čas mít budu, já jsem velký nespavec a veliký dříč, nevadí mi pracovat šestnáct i víc hodin denně. Navíc jsem se v posledních měsících velmi zdokonalila v tom, co jsem nikdy neuměla – v delegování práce (hlavně té, která mě nenaplňuje a nebaví). Došlo mi, že spoustu věcí můžou dělat jiní a že jim pořád nemusím koukat přes rameno a kontrolovat je. Naučila jsem se mít ve svém okolí lidi, na které se můžu stoprocentně spolehnout a můžu jim důvěřovat, že svou práci odvedou stejně, ne-li líp než já sama. V tomhle to cítím podobně jako pan továrník za první republiky. Máš-li výborné zaměstnance, oceň je a chovej se k nim tak. Myslím, že s čistým svědomím můžu o všech v divadle i v čokoládovně říct, že jsou pro mě spíš rodina nebo přátelé než zaměstnanci, ale samozřejmě že to tak nebylo vždy… i mně chvilku trvalo, než jsem se naučila si vybírat správné lidi a rozpoznat ty, se kterými dělat nechci. Chybami se člověk učí… a já už jsem z minulých let poučena a na ty správné lidi mám prostě čich.
Loňský rok výrazně ovlivnil covid-19 i v divadle, výpadek příjmů ze vstupného kvůli zrušenému programu je jistě výrazný. Nedojde na příští rok ke zkrácení rozpočtu?
Dusíkovo divadlo je vůbec ještě ve velmi specifické situaci, nyní slaví 152. divadelní sezónu a téměř vůbec se u nás nehrálo. Osobně už přestávám věřit, že otevřeme dřív než v květnu a na konci června má začít poslední etapa rekonstrukce divadelní budovy, takže to vypadá na extrémně krátkou sezónu… Jako naplavenina do Čáslavi, která místní poměry vůbec neznala, jsem velice mile překvapena politickou kulturou ve městě. Schválený rozpočet, myslím, je odpovídající a jsme schopni s ním vyjít. I když jestli dojde na vracení všech lístků z tohoto pololetí, čeká nás znatelná rána pro naše finance. Ale i na to jsme připraveni. Pro mě je důležité, že podpora z města je roky konstantní. Víme co od radnice čekat, a když nás překvapí, tak jen pozitivně, což není rozhodně standard a já jsem za to moc ráda.
Co jste ve vedení divadla už dokázala? Jaká je vaše vize do budoucna?
Na to se taky občas v téhle šílené době ptám (úsměv). Vize jsem měla a velké, ale okolnosti tomu vůbec nepřejí. V době mého působení se v divadle hrálo živě jen jednou, podařilo se nám ale spustit on-line živé streamy nedělních pohádek pro děti, např. bylo možné sledovat z Dusíkova divadla Maxipsa Fíka. Máme připravenou celou sezónu, jestli z ní ale něco odehrajeme, netušíme. Spolu se spolkem Formanova Čáslav chystáme na začátek září třídenní akci čáslavské Dvorky, která se odehrává na různých místech ve městě i v okolí a je založena na setkávání přátel a sousedů, plná workshopů, divadla, hudby, čtení…
Jinak jsem vlastně klasický úředník – upravila jsem určité smlouvy, aby byly pro divadlo výhodnější a ušetřily se nějaké peníze, využila jsem zavřené kino a všechno, co šlo, jsme tam opravili, vymalovali, vypulírovali. Papíruju a občas se snažím do toho vymyslet něco smysluplného, co by udělalo radost mně i místním – např. jsem vymyslela výtvarnou soutěž pro děti „Zaplňte s námi divadlo“, při které se nám i v době pandemie a zavřených divadel podařilo přivést do hlediště diváky (i když ne živé, ale jen papírové), a Čáslavákům můžu slíbit nové letní kino. Na to se těším moc.
Dále, co bych si přála, je naučit chodit děti a vůbec mladé diváky do divadla jako domů, aby si ho vzali za své a rádi se tam vraceli i v dospělosti, s tím mám smělé plány. Také bych chtěla naše nejstarší české divadlo technologií (jak vybavením sálu, tak novým webem a pokladním systémem a komunikací na sociálních sítích) vzít do 21. století…
Jak se vám daří práci kloubit s mateřskými povinnostmi? Nemělo na vás někdy okolí narážky, že jako pracující matka se svým dětem málo věnujete? Mají vaše děti ještě stále rády čokoládu?
Upřímně, jak kdy. Asi nejsem taková ta matka, co se o děti strachuje a všude je vodí… Myslím, že děti vedeme dost k samostatnosti. Už v první třídě chodily samy nakupovat, vědí kolik je 20 dkg, umí si spočítat peníze, koupit bezlepkovou šunku a anglicky vysvětlit cestu k chrámu sv. Barbory. Starší syn (3. třída) vyzvedává tu mladší a společně spolu chodí na kroužky (když zrovna nejsou zakázané). Jsou skvělí, oba moc chytří, pracovití, znají hodnotu práce i peněz, myslím, že se v životě neztratí. Ráda říkám na přilepšenou historku z auta asi dva roky starou, kdy ta mladší říká: „Mami, až budeš stará, tak Ti budu pomáhat v čokoládovně.“ a ten starší dodal: „A až umřeš, tak já tam budu šéfovat.“. Myslím, že když budou chtít, máme komu firmu za pár let předat. Vyrostou z nich správní dospěláci, jen doufám, že to ještě chvíli potrvá. Někdy mám pocit, že to letí moc rychle, nestíhám si to užít. A to, že máme děti ulice, jsem už taky slyšela, ne že ne. Ale naše děti ulice čtou pod peřinou Foglara, lezou po stromech, hrají na klavír a kytaru, milují středověk a umějí celého Hrdého Budžese nazpaměť (úsměv). Jsou samostatní, žádní mamánci. A čokoládu? Jasně, jedí, pořád a každý má svou oblíbenou. Jako rodiče jsme opravdu hodně zaměstnaní, ale ten čas, který společně s dětmi trávíme, pak stojí za to, umíme si ho pořádně užít.
Co je u vás k vidění, ochutnání a zakoupení nyní? Co pořádáte? Na co byste naše čtenáře pozvala, až to bude možné? Ať už do čokoládovny, nebo do divadla…
V čokoládovně je k vidění a hlavně tedy k snězení spousty skvělé čokolády (jak jinak), mimo to pořádáme různé degustace (čokoládové, párování rumů a čokolády) a prvorepublikové procházky městem s panem továrníkem. Všechno jsou to moc příjemné komorní záležitosti. V divadle, pokud to klapne, bych všechny chtěla pozvat na výstavu Jana Pištěka ve foyer a hlavně na představení a za kulturou obecně, aby se lidi nebáli si svůj život užít. Já osobně se po tom osobnostním covidovém blázinci těším nejvíc na čáslavské Dvorky. Loňský ročník byl úžasný a se skvělou atmosférou. Jedna z akcí, kterou musíte zažít, hrozně nabíjející pozitivní energií. Myslím, že jako většina lidí, už prostě potřebuju žít, bavit se a potkávat se s těmi, které mám ráda. Kéž by to bylo už brzy!
