Podnikavky na mateřské: Kateřina Piliarik, autorka projektu Ani-Muk

Jak vznikl projekt vzdělávacích krabic pro děti Ani-Muk? S vámi vystudovaným oborem produkce na DAMU projekt moc společného nemá. Proč jste se rozhodla dát přednost vlastnímu podnikání? Co byl ten hlavní důvod?

Projekt Ani-Muk začal v době, kdy jsme bydleli v Německu, manžel tam získal práci. Já jsem čekala své první dítě, Emu, a do toho jsem studovala DAMU v Praze. Divadelní produkce je ale hodně časově náročná a už z toho, co jsme probírali ve škole jsem zjistila, že s malými dětmi nepůjde skloubit. Přemýšlela jsem, co bych mohla dělat a zjistila, že v Německu tenkrát fungoval projekt, ve kterém posílali dětem co měsíc novou krabici s vyráběním na určité téma. To mě zaujalo. Zjistila jsem, že u nás nic takového není a tak jsem spojila síly se sestrou mojí spolužačky z DAMU, která tou dobou studovala ilustraci. Nejprve jsme vyrobily pilotní krabice pro děti s Downovým syndromem v komunitním centru Ovečka v Českých Budějovicích. Hned poté jsme šly do ostrého provozu Ani-Muku.

Co je hlavní myšlenkou vašeho projektu vzdělávacích krabic pro zvídavé děti? Změnila se od začátku projektu?

Od začátku se hodně vyvíjí. Nejdříve jsme chtěly krabice dělat tak, aby to byla spíše tvořivá krabice. Kladly jsme důraz na to, aby rodič do tvořivého procesu dítěti nevstupoval, aby mělo svobodu v tom, jak bude krabice poté vypadat a vyhrálo si s ní samo. To považujeme stále za důležité, ale posunuly jsme se více k tomu, aby témata krabic byla jak tvořivá, tak ale i více vzdělávací. Kvůli tomu jsme rozšířily cílovou skupinu i na menší děti, rodiče nám často psali, že mají děti od tří let a chtěli s nimi krabice zkoušet. Od začátku také tvoříme krabice na principu, že vše, co je potřeba k vyrábění, je v krabici již přítomno a rodiče se tak nemusí starat o nic dalšího. K některým krabicím přibalujeme i hlínu, pokud je k vyrábění potřeba. Ne každý má doma zahradu.

Jak krabice Ani-Muk pro děti vypadá a jak dlouho trvá ji vymyslet?

Některé nápady na krabici přicházejí samy, s jinými se dlouho lopotíme. Nápad na krabici intenzivně ladíme dva až tři týdny, poté sháníme materiál a dodavatele pro obsah. Krabice má vždy jedno téma a obsahuje tři sady. Trvá tak měsíc, měsíc a půl, než dáme celou krabici dohromady. Snažíme se, aby byla v krabici vždy jedna aktivita s hrou, kterou si děti mohou zahrát samy nebo s rodičem, další činnosti jsou více vyráběcí. Každá krabice se něčím odlišuje. Některé jsou spojeny s tím, aby je dítě mohlo prozkoumat venku, jiné jsou více na doma.

Kolik dětí si v Česku hraje se vzdělávacími krabicemi Ani-Muk?

Fungujeme pátým rokem a první krabici jsme posílaly asi deseti dětem, z toho polovina byla děti kamarádů. Pak přicházely další a další, celkově jsme krabice doručily do více jak tří tisíc dětských rukou.

Kdybyste měla projekt porovnat v jeho začátcích a teď, co všechno se změnilo?

Ze začátku to byl „punk“ v celém podnikání. Byl to zcela jiný svět oficiálních záležitostí a formalit. Hodně jsme zápasily s hledáním dodavatelů, abychom mohly vyzkoušet materiály, které jsme potřebovaly. Potřebovaly jsme také odhadnout, kolik nám vše zabere času. Vše teď zvládáme lépe a efektivněji. Dříve jsme dělaly také tvořivé dílny, kde bylo často na rodičích vidět, jak jsou zvyklí na to, že dostali pro dítě šablonku, jak má výtvor vypadat nebo návod říkající: „Tohle dělej.“ My k tomu přistupujeme obráceně. Náš přístup k podnikání se od začátku celkově změnil. Nechceme „tlačit na pilu.“ Vybudovaly jsme si určitou komunitu zákazníků, které za Ani-Muk krabice chce danou částku dát a přijde jim to smysluplné.

Jak ovlivnily projekt Ani-Muk vaše tři děti, Ema (7), Oleg (4) a Cyril (2)?

Celý projekt se snažíme uzpůsobovat tomu, že mám děti. Dáváme si pomalé cíle. Na práci mám tolik času, kolik děti dovolí. Je pro mě důležité, aby obojí bylo udržitelné ve vzájemné harmonii, aby podnikání fungovalo s ohledem na děti.

Jak zvládáte podnikání a rodinu zároveň?

Ze začátku jsem hodně pracovala po večerech a po nocích. To už teď nedělám, nebo se snažím to omezit, protože už to prostě nejde a ani nic takového už dělat nechci. Ema už je ve škole, Oleg je tři dny v týdnu ve školce a pro dvouletého Cyrila mám dvakrát týdně na pár hodin hlídání. Pracuji tak v tímto vymezenou dobu. Člověk se naučí dělat věci mnohem efektivněji a rychleji, protože prostě musí.

Poskytují vám vaše děti inspiraci pro další tvoření?

Nápadů máme hodně, ale podněty mi dává i moje dcera. Poslední dva, tři roky s Emou také krabice testuji.  Je to přirozená věc, že člověk s vlastními dětmi přichází snadněji na to, co by zajímalo i ostatní děti. Ema nám dává dobrou zpětnou vazbu v tom, zda jsou instrukce nebo pravidla krabice pochopitelná. Je hodně těžké uzpůsobovat je tomu, aby byly pochopitelné pro děti ve věku 6 až 10 let.

Řídíte se ve vašem podnikání spíše rozumem nebo srdcem? Myslíte si, že je to tak správně a proč?

Řídila jsem se ze začátku pouze intuicí, rozum jsem do podnikání vůbec nezapojovala, ale určitě by se rozum do podnikání měl zapojovat hned na začátku (smích). Vůbec jsme si nespočítaly náklady, abychom věděly, kolik by krabice měly stát. Myslím, že se člověk takto hrozně rychle vyčerpá. I když vás podnikání baví, potřebujete vidět, že dává smysl a uživí vás.

Existuje v tomto druhu podnikání v Česku konkurence či případně vás vnímají jako konkurenta jiní autoři podobných „hravých“ projektů pro děti?

Za tu dobu, co projekt Ani-Muk existuje, vznikly v Česku tři projekty na stejném principu, ale všechny zanikly. Nesetkala jsem se s tím, že bychom vnímali jeden druhého jako konkurenci. Existuje americká firma podobná našemu projektu, která doručuje i k nám. I ty tři podobné projekty dělaly maminky s dětmi na rodičovské, a to se do podnikání myslím i promítá. Nikdo nezakládá podobný projekt s tím, že je to zlatý důl, který ponese spoustu peněz.

V týmu projektu Ani-Muk jste celkem 4 ženy. Jak máte rozdělené jednotlivé role?

S Emmou jsme nejužší tým, vymýšlíme nápady pro nové krabice. Emma dělá grafiku a ilustrace, Lucka pomáhá v dílně balit krabice. Instagramový svět spravuje Gábi.  A já se navíc starám o provoz a zákazníky.

Zažila jste nějaké vyloženě špatné období ve vašem podnikání?

Z poslední doby takový nejšílenější zážitek byl, kdy jsem náhodou zjistila, že jiný web zcela opsal naše vlastní texty. Překvapilo mě, že někdo nemá zábrany něco podobného udělat. Hned, jak jsem to zjistila, ohradila jsem se a text z webu stáhli.

O čem je váš nový projekt online/offline hry Podivousy?

Rodiče dostanou každý den na email tajná čísla, která znamenají různé suroviny v plánku. Ze surovin staví poté děti svou vesnici, budovy. Pravidla nejsou nijak náročná, stavby papírových domečků jsme dětem poslaly, je zde tak propojení virtuální a rukodělné hry, kdy děti něco reálně vyrábí. Podivousy se hrají deset dní, mají deset kol.

Trochu mi pointa vaší online-offline hry pro děti, navrácení života do vsi, který se najednou vytratil, připomíná nynější stav v Česku vyvolaný pandemií koronaviru Covid-19. Je to jen náhoda?

Není to náhoda. Podivousy nás napadly poté, co bylo nařízeno plošné omezení pohybu a zavřely se školy a školky. Děti jsou tak každý den doma nám přišlo jako dobrý nápad je každý den něčím rozptýlit. Chtěly jsme, aby rodiče s dětmi dělali něco jiného, než jenom povinné úkoly a vyrušily bychom tak denní stereotyp, který musí děti hrozně ubíjet. Podivousy jim mají pomoci alespoň na chvíli vypnout a na něco se těšit. Děti hra hrozně baví, posílají nám fotky, jaké budovy postavily, z toho jsme nadšené. Píší nám, že hrají s kamarády ze školy, a že jsou moc rádi, že v této chvíli, kdy nás zasáhla karanténa, mohou mít nějakou společnou aktivitu, když se nemohou sejít.

A jak vaše podnikání ovlivnila současná situace spojená s novým koronavirem?

Když začalo omezení pohybu a zavřela se většina obchodů, myslela jsem si, že nikdo nebude nic objednávat, protože lidé budou zvažovat každou korunu. Pak objednávky hrozně vzrostly, po chvíli se usadily do lepšího průměru. Lidé musí zůstat doma s dětmi a snaží se je zabavit, zároveň je ale jasné, že naše produkty nejsou nezbytné. Jsem tedy zvědavá, jak to bude dál. Tato situace nás hodně nutí vymýšlet právě různé online/offline hry. Kdybychom teď nebyli všichni zavřeni doma, nevyšly by ani Podivousy. Snažíme se hodně našich produktů přesouvat, aby byly dostupné online. V tomhle na nás má nastalá situace dobrý dopad. Rodiče nám teď dokonce píší, že mají konečně na naše krabice čas.

Zažila jste někdy chvíle, kdy jste si říkala, že podnikat přestanete?

Takové chvíle mám poměrně často, když se dostaneme do časové tísně a podobně, ale nikdy to nemyslím úplně vážně. Za dva, tři dny se vrátím zpátky k tomu, že projekt má smysl a pokračuji dál. Nikdy jsme neměly nějaký zásadní moment, že bychom si řekly: „Teď je to poslední krabice a konec.“ Podle mě jsou takové vlny normální, vzhledem k tomu, že podnikáme už pátým rokem.

Nemělo na vás někdy okolí narážky, že jako pracující matka se vaším třem dětem málo věnujete?

Ano, třeba moji blízcí mají tenhle pocit od začátku.  Myslím, že moc nerozumí tomu, proč mám potřebu mít svou vlastní práci, když mám vlastně dost práce s dětmi. Z okolí nebo od kamarádů podobné názory nezaznívají. Když jsem začínala, měla jsem jenom Emu. Potom už bylo podnikání natolik rozjeté, že mi nedávalo smysl ho najednou ukončovat jen proto, že děti u nás doma přibývaly.

Naopak, kombinace vlastního podnikání se mi dost osvědčuje. Mohu zůstat s dětmi doma, když jsou nemocné a ano, pak naskakuje ta práce po večerech. Nemusím se ale stresovat, že za chvíli zavírá školka a já jsem teprve na cestě z práce. Jsem moc ráda, že práci mohu přizpůsobit dětem a nečekaným situacím, které do života přináší.

Kam projekt Ani-Muk směřuje do budoucna? Chystáte nějaké přelomové novinky nebo byste chtěly expandovat do jiné země?

Expandovat chceme již delší čas, ale nějak se pořád zasekáváme. Některá témata vycházejí z českých reálií a nevíme přesně, jak je uchopit pro zahraniční děti. Potřebujeme také přeložit návody a další tištěné materiály. Nic z toho nejsou věci, co by se nedaly zvládnout, jen zatím nebyl čas je udělat. Chtěly bychom také navázat spolupráci s institucemi nebo se školami. Nedávno jsme měly schůzku v Národním muzeu, chtěly bychom vytvořit krabici přímo pro muzeum. V minulosti jsme již zkoušely krabici na téma Galerie, to bylo s brněnskou galerií. Člověk tak dostane jiné nápady od lidí kolem sebe, kteří se v daném prostředí reálně pohybují, krabice pak má úplně jiný rozměr. Také bychom chtěly rozšířit cílovou věkovou skupinu, která momentálně zahrnuje děti do deseti let, a zpracovávat tak témata, o kterých se běžně nemluví, a která přitom v dětech vzbuzují otázky – i rodiče sami tápou, jak s dětmi taková témata otevírat. Jednou z takových oblastí by mohlo být i to, jak se vyrovnávat s odchodem blízkého člověka. Doufáme, že i rodičům by mohlo pomoci, kdyby se děti mohly ze smutné události a pocitů třeba vypsat a tak je zpracovat.