Česká kultura před Sametem a po Sametu / Ivan Ženatý
ČR-ZAHRANIČÍ: Nebylo to naše první setkání. Ale poprvé jsme měli možnost mluvit více do hloubky…
Jak aktuálně žije váš orchestr? Jak často a kde zkoušíte?
Každá sezóna začíná týdenním srpnovým soustředěním, takovou společnou orchestrální dovolenou na nějakém pěkném místě, kde připravíme základ podzimního programu. Ten pak od září pilujeme každý pátek večer a někdy i v sobotu dopoledne v naší zkušebně v sále semilské radnice. Zpravidla v listopadu odehrajeme 3−4 koncerty a od ledna začínáme opět připravovat úplně nový program, s nímž se pak koncertuje v květnu a červnu. Muzikanti se k nám sjíždějí nejen z blízkého okolí, ale i od Vrchlabí, Jičína, Liberce, Mladé Boleslavi nebo Prahy. Velkou část orchestru tvoří i studenti, kteří se vracejí ze škol třeba v Brně, Olomouci nebo Ostravě, takže jsou „srdcaři“ dojíždějící přes půl republiky.
Zaujalo mě, že hrajete pravidelně i v Tatobitech (592 obyvatel) – vesnice Libereckého kraje roku 2018. Proč právě tady, v malé vísce? Koncertovali jste naopak už také v zahraničí?
Důvod pravidelných koncertů v Tatobitech je jednoduchý. Byť jde o menší obec, mají tam docela velký sál se skvělou akustikou. Takových je v regionu pomálu. Koncerty tam mají skvělou atmosféru a je vždy úplně plno.
V zahraničí jsme zatím nehráli, ale moc po tom ani netoužíme. Neříkám, že kdyby přišla nějaká hezká nabídka, odmítli bychom, ale cíl fungování orchestru je především interpretovat klasickou symfonickou hudbu pro naše regionální publikum a také umožnit našim muzikantům zahrát si známé a slavné klasické kusy. A ani k jednomu není cestování do ciziny potřeba. Také výjezdy by pro nás byly organizačně hodně komplikované kvůli naší věkové struktuře. Třeba orchestry složené převážně ze studentů, kteří mají hodně volna a žádné závazky, to v tomto ohledu mají asi jednodušší. Před mnoha lety přišla nabídka, aby jel náš orchestr zahrát Smetanu a Dvořáka do provincie Guangxi v Číně, což se samozřejmě zdálo být nabídkou snů, takže jsme to intenzivně řešili. Ale nedopadlo to, vlastně ani nevíme proč, jen jsem se pak doslechla, že tam místo symfonického orchestru jela nějaká rocková kapela… Takže vše skončilo celkem bizarním vyústěním situace, na které už dnes vzpomínáme s úsměvem.
Co posluchači nejvíce na vašem orchestru oceňují a naopak co na svých posluchačích oceňujete vy?
Myslím, že diváky nejvíc těší to, že si u nás všichni najdou „to své“. Každý náš program je úplně jiný tematicky i žánrově, někdy se i během jednoho večera dostaneme od náročnějších děl Beethovena, Dvořáka nebo Čajkovského až třeba k Ježkovi nebo Hapkovi. Naopak pro nás má obrovskou hodnotu zpětná vazba od publika v tom, že přibývá diváků, kteří na naše koncerty chodí pravidelně. Přijdou s tím, že primárně tolik nezáleží, co je aktuálně na programu, ale chtějí se podívat na orchestr jako takový, a vědí, že předvedeme zase něco jiného než minule a předminule. Také jsem dostala jednu hezkou recenzi od posluchačky, která psala, že si moc váží toho, že si na nic nehrajeme a držíme se přesvědčení, že vrcholem naší prezentace jsou právě živé koncerty, nikoli „navoněná“ prezentace na sociálních sítích, ať už se pak na pódiu nebo v zákulisí děje cokoli. Je skvělé vědět, že to naše publikum cítí podobně jako my a bere nás i se všemi limity, které jako amatérský orchestr máme a o kterých samozřejmě víme.
Jaké limity to jsou?
Je jich hodně a jedná se většinou o věci, které musíte přijmout jako fakt, jinak nemůžete dělat amatérský symfonický orchestr. Samozřejmě naši hráči málokdy dosáhnou technické úrovně hry na nástroj, jakou mají hráči profesionálních orchestrů. Musíme to dohánět zápalem pro věc. Velký problém je také docházka na zkoušky. Lákadel existuje v dnešní době příliš, takže lidé musejí chtít přijet. Musíte je motivovat. Zajímavým repertoárem, skvělým dirigentem, přátelským kolektivem atd. Komplikaci představuje samozřejmě i velká fluktuace hráčů. Muzikanti nám odcházejí za studiem, berou si volno, protože zakládají rodiny, mění zaměstnání, stárnou a už nestačí na svůj nástroj… Důvodů je mnoho, všechny samozřejmě pochopitelné. To k životu patří. Nicméně pro orchestr to představuje neustálé změny, někdy i nestabilitu a nevyváženost v některých nástrojových sekcích, což musíme vždy promítnout třeba i do výběru dalšího repertoáru a podobně. Každého jednotlivého hráče tak vlastně musíte pozorovat a stále reflektovat, zda a jak s ním můžete dál počítat. Je to opravdu náročné. Tohle profesionální orchestry v takové míře určitě nemusejí řešit.
Troufnete si i na náročnější repertoár?
Řekla bych, že se do náročnějšího repertoáru pouštíme pravidelně. Provedli jsme několik symfonií, řadu symfonických básní, koncertních předeher atd. Ale ono dost záleží na tom, jak si definujete ono „náročnější“. Někdo asi náročnost posuzuje podle brilantní hráčské techniky, jiný podle procítěné interpretace nebo délky skladeb, kde pak bojujete s udržením koncentrace orchestru. Mně osobně vlastně jako jedna z nejobtížnějších disciplín přišel paradoxně „pouhý“ doprovod Ivana Ženatého v houslovém koncertu Maxe Brucha, kdy byla od orchestru vyžadována téměř neslyšná pianissima a zároveň brilantní přesnost s přednesem sólisty. Myslím, že jsme tehdy obstáli. A vlastně od té doby všem dirigentům, kteří mají tendenci redukovat naši padesátihlavou smyčcovou sekci, říkám, že když jsme zvládli zahrát potichu a přesně tehdy, zvládneme to už kdykoli.
V rámci vaší dramaturgie zařazujete i populárnější programy se známými osobnostmi. Jak se vám podařilo domluvit spolupráci s Petrem Vydrou, Alenou Zárybnickou nebo Petrem Stachem? Kdo jim napsal scénář k programu?
Spolupráce se známými osobnostmi vzniká stejně jako samotné nápady tematických programů vždy tak nějak spontánně. Třeba pořad „Předpověď počasí“ přišel na světlo světa tak, že jsme seděli s naším tehdejším dirigentem Josefem Kurfiřtem a lámali si hlavu nad „dušičkovým programem“, hudbou, která by se vztahovala ke smrti. Jenže v tu dobu zrovna kulminovala pandemie covidu a nezdálo se vhodné vytahovat toto téma právě tehdy. A u několikátého piva nás napadlo − co je neutrálnější, než počasí, a kdo jiný by ho měl moderovat, než právě naše nejznámější meteoroložka! Paní Zárybnické se tehdy nápad moc líbil, navíc to k nám měla ze Špindlerova Mlýna kousek, takže se všechno podařilo skvěle propojit a vznikla jedna z nejpříjemnějších spoluprací, jež pamatujeme. Podobné to bylo i teď na jaře s programem „Dobrou chuť“ a Petrem Vydrou, který je z Turnova, stejně jako náš dirigent Martin Hybler. Oba jsou místní patrioti, kamarádi a na scénáři spolupracovali s námi. Koncept scénáře vždy vzejde od vedení orchestru, k němuž patří ještě kolegové Petr Holubička (trubka, tympány) a Roman Mlejnek (kontrabas), ale finální verzi už si pak moderátor/host večera dotvoří sám. Vyplatí se nechat si vzájemnou svobodu. Máme s tím jen samé dobré zkušenosti.
Můžete jeden z této kategorie pořadů blíže představit? Půjdete dál cestou populárních témat ve vážné hudbě?
Teď bezprostředně po jarních koncertech mám v paměti právě program „Dobrou chuť“, kterým provázel Petr Vydra. Byl to jedinečný, ale zároveň trochu riskantní projekt, protože se doslova jednalo o spojení stand-up vystoupení a koncertu symfonického orchestru. To je formát, který, alespoň pokud vím, v ČR dosud nikdo neuvedl, takže jsme měli opravdu strach, jak bude publikum reagovat, ale domněnka, že i klasická hudba a humor patří dohromady, se potvrdila a moc jsme si tu uvolněnou atmosféru na koncertech užili. Orchestr divákům dokonce i zazpíval Sbor chasníků z opery Prodaná nevěsta „To pivečko, to věru je nebeský dar“, a také jsme poprvé hráli podle tzv. grafických partitur Martina Hyblera, což jsou obrázky, při jejichž čtení vlastně odhalíte notový zápis a rozezvučíte svůj hudební nástroj. Tematicky jsme hráli hot dog, pizzu, kapra na medu a nudle s mákem. K tomu jsme ale samozřejmě interpretovali i spoustu čistě klasické hudby od Rossiniho, Čajkovského nebo Šostakoviče, která má nějakou (mnohdy překvapivou) souvislost s jídlem a pitím. Petr Vydra se pak v rámci uvádění skladeb od těchto zajímavostí odpíchl a jako excelentní stand-up komik přidal ještě mnoho humoru. S trochou nadsázky by se dalo říci, že to tentokrát byla opravdu show. Všechny koncerty byly víceméně vyprodané, ale kdo nestihl, může se těšit na sestřih na našem youtube kanále. Další populárnější tematické programy máme rozpracované a budeme zařazovat dle situace a prokládat tou „typičtější klasikou“.
Jak se vám jako amatérskému tělesu koncertovalo s hudebními profesionály? Už byla řeč o Ivanu Ženatém…
Právě Ivan Ženatý je, s trochou nadsázky řečeno, asi nejznámějším hudebníkem, který našim orchestrem prošel. Jako dvanáctiletý začínal v původním PSO, s nímž i jako student konzervatoře pravidelně sólově vystupoval. Série koncertů, ve které se na podzim 2022 k orchestru po letech vrátil, pro nás byla mimořádným zážitkem. A věřím, že si koncerty užil i on, a možná spolupráci časem zopakujeme. Nikdy nezapomenu, když přišel na první zkoušku s námi a poprvé zahrál. Všichni jsme měli pocit, že sestoupil „bůh“. Bez nadsázky. Když hudbu posloucháte ze záznamu, je to skvělé. Když jdete na živý koncert, dostanete se v prožitku o úroveň výš a zážitek je o 100 % lepší. Ale když to všechno můžete pozorovat z bezprostřední blízkosti a ještě toho být součástí v rámci orchestru, jde o naprosto nepřenositelnou zkušenost. A bylo to tak nejen s Ivanem Ženatým, Marií Fajtovou nebo Janou Siberou, ale velmi často máme podobné zážitky i s regionálními sólisty, třeba s paní Věrou Poláchovou nebo Jaroslavem Patočkou. Jsme za podobné spolupráce vždycky moc vděční.
Poměrně často měníte dirigenty…
Dirigenty střídáme. Nebylo tomu tak vždy, ale situace nás k tomuto modelu vlastně donutila a nelitujeme. Dáváme už několik let velký pozor, aby od nás pozvání ke spolupráci dostali jen solidní lidé, kterým záleží více na orchestru a výsledcích společné práce, než na osobním prospěchu a obohacení. Navíc určitá obměna a neustrnutí pouze u jednoho způsobu práce bývají většinou ku prospěchu věci. Pomyslného vrcholu orchestr dosáhl pod vedením dvou dirigentů, konkrétně Josefa Kurfiřta, dirigenta spolupracujícího např. s Divadlem F. X. Šaldy v Liberci nebo Divadlem J. K. Tyla v Plzni, a s Martinem Hyblerem, který je mimo postu dirigenta také skvělým skladatelem a aranžérem. Teď v srpnu s sebou na soustředění do Březnice bereme novou posilu mezi naše dirigenty, pana Marka Müllera, a jsme na něj moc zvědaví a těšíme se, že to bude zase jiné a nové.
Váš největší koncert historie se uskutečnil v roce 2019 − Metallica Tribute Show ve Foru Karlín a v brněnském Bobycentru vidělo na 4,5 tis. lidí. Jak na to vzpomínáte? Lákají vás podobné projekty?
Je pravda, že především koncert ve vyprodaném Foru Karlín nám přinesl skvělý zážitek. Hlavní kouzlo té spolupráce ale spočívalo v propojení s kapelou, které byl orchestr díky zajímavým aranžím jednotlivých písní rovnocenným partnerem. Moc jsme si vše tehdy užili a brali jsme to jako věc, kterou jsme si chtěli vyzkoušet, a povedlo se to. Zároveň si ale myslím, že není nutné takový projekt příliš často opakovat. Bylo to velmi náročné i stran organizace a domluvy se zahraniční produkcí, ale za tu zkušenost jsem vděčná. Podobné nabídky sem a tam přijdou, ale vybíráme pečlivě, protože v některých podobných projektech, kdy symfonický orchestr doprovází rockového nebo popového interpreta, to často bývá jen o přidání orchestru v banálních dlouhých plochách, kdy masa hudebníků funguje spíše jako takový „estetický doplněk“, aby se mohlo vybrat vyšší vstupné. Takové koncerty nás moc nelákají, byť jsou někdy finančně zajímavé, musí mít i nějakou hudební nebo jinou nadstavbu. Odmítli jsme tak už například i hraní ve vyprodané O2 aréně…
Opravdu hradíte výdaje na provoz pouze z koncertů? Všechny výdaje za pronájmy sálů, energie atd. platíte ze svého? Máte podporu semilské radnice?
Jsme spolek. Nemáme žádného oficiálního zřizovatele, ani nás neživí granty. Ne, že bychom jejich čerpání mnohokrát nezkoušeli, ale úplně otevřeně to pro nás ve smyslu vložené energie na zpracování grantových žádostí, resp. jejich vyúčtování, versus získané prostředky nevychází dobře. Tu a tam někde požádat zkusíme, ale většinou se jen utvrdíme v tom, že to nemá smysl.
Město Semily nám zdarma poskytuje zkušebnu v sále radnice a zároveň nás podporuje z grantového programu jako jiné kulturní nebo sportovní spolky ve městě. Kdyby toho nebylo – zejména té zkušebny zdarma – museli bychom samozřejmě celé fungování orchestru přehodnotit a změnit. Jsme za tuto podporu moc rádi a stejně tak jsme rádi za několik dalších drobných sponzorů, které máme. Jinak ale dlouhodobě platí, že orchestr si na sebe musí primárně vydělat svou koncertní činností. A to jak na běžné výdaje, jako je honorář dirigenta nebo našich hostů, tak třeba na koupi některých nástrojů nebo drahý notový materiál. Například za zmíněný koncert ve Fóru Karlín jsme si pořídili zvonkohru.
Patříte k deseti tělesům v republice, která jsou sdružena v Asociaci neprofesionálních komorních a symfonických těles. V čem vidíte svá specifika?
V dramaturgické originalitě. Ta u nás nespočívá jen v tematických programech, ale i v uvádění skladeb, které se běžně z jakéhokoli důvodu příliš nehrají. To nám otevírá možnost i k určité edukaci našeho publika. Rádi toho využíváme, byť riskujeme, že neznámá zapadlá skladba nemusí mít posluchačský úspěch. Ale máme štěstí a většinou se to podaří. Například ke 100 letům Československa jsme vedle Ježka nebo Sukova sokolského pochodu V nový život zařadili i finále zřídka uváděné Smetanovy Triumfální symfonie vrcholící císařskou hymnou. Nebo o rok později jsme uvedli Beethovenovu skladbu Wellingtonovo vítězství znázorňující jednu z bitev napoleonských válek – do sálu postupně napochodovaly dvě „armády“ muzikantů, které se mezi sebou hudebně „pobily“ a diváci byli nadšení navzdory tomu, že téměř nikdo z nich tuhle skladbu předtím neznal.
Větší popularitu mezi amatérskými symfonickými orchestry má bezesporu Police Symphony Orchestra z Police nad Metují. Čím to je?
Je pravda, že na Police Symphony Orchestra se nás lidé často ptají, protože používají stejnou zkratku jako my. Myslím ale, že každé z PSO dělá něco úplně jiného. Zatímco u nich filmová a populární hudba představují těžiště jejich činnosti, my je používáme jen jako takové „koření“. Je jasné, že popové písně hrané v nádražních halách s muzikálovým zpěvákem mají určitě větší marketingový i posluchačský potenciál než operní program se sólisty z Národního divadla v městském kulturním domě. Tomáš Klus je také určitě populárnější než Ivan Ženatý. V tom, co dělají, jsou samozřejmě skvělí. Ale my nabízíme něco jiného a srovnávání „PSO“ a „PSO“ tak za mě není na místě. Navíc s nikým nesoutěžíme a na popularitě obecně nám moc nesejde. To by naše sociální sítě vypadaly úplně jinak. Podstatné je jen to, že muzikanti jsou u nás spokojení, na koncertech máme plno a diváci se za námi rádi vracejí.
V čem vidíte výhody amatérského tělesa oproti profesionálům? Co vás posouvá vpřed?
Abych byla upřímná, vnímám v tomto srovnání spíš nevýhody. Co si v amatérském orchestru nevymyslíte a nezařídíte, to nemáte. Když nesežene dost hráčů určité úrovně a nezajistíte, aby pravidelně chodili na zkoušky, nemáte orchestr. Když pořadatele nepřesvědčíte, že zrovna ten který váš program je to, co rozhodně chce uvést, nemáte koncerty. Když si po nocích nevytvoříte plakáty a grafiku, nemáte čím propagovat svou práci… a mohla bych pokračovat. Vše, co je v profesionálním orchestru automatické a nikdo nad tím ani nepřemýšlí, je pro nás de facto luxus.
Výhodu vidím jedinou, a tou je svoboda a volnost. Všechno můžete totiž udělat tak, jak se vám líbí, jak chcete a kdy chcete. Nejsilnějším hnacím motorem je radost našich muzikantů ze společného hraní a zkoušek, nadšení z toho, že si zase zkusí spolupráci s někým novým, nebo zahrají, co ještě nehráli. A pak samozřejmě zpětná vazba od našeho milého a laskavého publika.
Jaké budou nadcházející programy?
Letos na podzim nás čeká spolupráce s novým dirigentem, kterým bude Marek Müller, nově jeden z dirigentů Ústřední hudby Armády ČR, pedagog a sbormistr. Pod jeho vedením provedeme ve spolupráci s pěveckými sbory z Liberce a Děčína monumentální Mši za mír Karla Jenkinse, což je novodobá skladba věnovaná obětem války v Kosovu v roce 1998. Posluchačsky je to velmi přívětivé, hráčsky zajímavé a tematicky – vzhledem k dnešní geopolitické situaci – až nečekaně aktuální dílo. Navíc podobný program jsme dosud nepřipravovali, takže se na něj moc těšíme. Pro rok 2024 chystáme dva programy k oslavám „Roku české hudby“ a zároveň výročí 200 let od narození Bedřicha Smetany. Jak je naším zvykem, k oběma oslavám přistoupíme trochu netradičně, ale více zatím prozrazovat nemohu. Snad jen, že se diváci budou mít opravdu na co těšit – my se těšíme už teď!
