Nikdy mne nenapadlo, že něco takového uslyším. Vybavila jsem si setkání s nezapomenutelným textařem a muzikantem Jaroslavem Jakoubkem. Rád si zpíval své písničky sám, jen tak u klavíru, a tvrdil, že jsou to takové „plísničky“. Hojivé písně pro duši, které léčí jako penicilin.
V jednom rozhlasovém pořadu ho textařka Jiřina Fikejzová představila posluchačům jako otce českého šansonu. „No jo, ale kdo je v tom případě matka?“ zareagoval pohotově Jaroslav Jakoubek. Samozřejmě měl na mysli svou skvělou kolegyni. Jiřina Fikejzová psala texty na tělo nejen Haně Hegerové, Juditě Čeřovské, Marii Rottrové, ale i mužským interpretům jako Milan Chladil, Rudolf Cortéz, Waldemar Matuška, Václav Neckář, Karel Gott i Miloš Kopecký. Největším uznáním pro ni bylo, že mnohé její písně obstály ve zkoušce času.
Někdy mám pocit, že lidé odcházejí na prahu událostí, kterých už nechtějí být účastni. Jiřina Fikejzová zemřela 2. září letošního roku ve věku 93 let.
Bylo mi velkou ctí, že jsem s ní řadu let směla spolupracovat jako publicistka i jako dramaturgyně (pro Český rozhlas Dvojku psala báječné fejetony). Měla šarm, byla inteligentní a přátelská. Setkání s ní bylo zážitkem pro každého gurmána českého jazyka. Češtinu milovala a hluboce si jí vážila, neboť, jak říkala, je tak chytrá a vtipná. Žena, která nepustila text písničky z ruky, dokud si nebyla naprosto jista, o ní uvedla i toto:
„A co ještě navíc – z takového morálního hlediska – v češtině jsou ty nejošklivější lidské vlastnosti, které ovlivňují vztahy mezi lidmi, jako třeba závist, záludnost, zášť, zloba, zlomyslnost, zákeřnost, až na konci abecedy. Není to fascinující? Klidně by se to všechno mohlo škrtnout, vždyť je to až na okraji.“
