<p>JIHOMORAVSKÝ KRAJ: Kraj uděluje od roku 2012 titul Mistr tradiční lidové výroby. Je určen lidem, kteří ovládají dovednosti tradiční rukodělné výroby a předávají své znalosti příštím generacím. V roce 2013 získala tento prestižní titul Dagmar Čechová z Veselí nad Moravou za tradiční výrobu perníku. Ocenění převzala na Svátku řemesel v Kunštátu.</p> <p>Cesta perníku staletími</p> <p>Pečení perníků má dlouhou historii. Podle archeologických nálezů si na nich pochutnávali staří Egypťané, Řekové i Římani. První písemná zmínka o výrobě perníku ve střední Evropě, konkrétně v Německu a Polsku, pochází ze 13. a 14. století. Do našich zemí se výroba perníků dostala z Německa, především z města Norimberk. První písemná zmínka o perníku u nás pochází z Turnova a je datována rokem 1335. Perník prodávali tehdy „caletníci“ na jarmarku. Na Moravě najdeme v písemnostech první zmínku o perníkářích v roce 1343, v Praze se v roce 1348 mluví o sdružení výrobců perníku a na Starém Městě je podle nich pojmenovaná jedna z ulic – Caletná, nynější Celetná. Perníkářství se soustředilo především do měst a městysů. Pernikářů nebylo mnoho a sdružovali se do cechů – nejprve spolu s pekaři, později šlo o samostatný cech. Moravští perníkáři měli zprvu hlavní cech ve Vídni, od roku 1681 vznikl zemský cech perníkářů v Brně. Na Moravě bylo v tomto období v provozu 64 dílem a tehdy největší města – Brno, Olomouc a Znojmo, měla po čtyřech perníkářích. V 50. letech 18. století vznikl samostatný cech perníkářů také v Olomouci.</p> <p>Perník se těšil velké oblibě</p> <p>Základními surovinami pro výrobu perníku jsou med, mouka a koření – anýz, badyám, fenykl, hřebíček, koriandr, muškátový květ, nové koření, skořice a zázvor, z domácích pak květy černého bezu, mateřídouška, majoránka atd. Dříve se do těsta přidával také pepř, který dal zřejmě perníku název. Protože v dřívějších dobách bylo koření drahé, byl zprvu perník určen jen pro úzký okruh konzumentů. A této klientele odpovídalo i jeho ztvárnění – šlo o šlechtice na koni, kavalíry, dámy v dobovém oblečení nebo galantní a lovecké výjevy. V průběhu 18. a 19. století si perník získal oblibu mezi širokými vrstvami obyvatel a náměty se přizpůsobily lidovému vkusu – jednalo se o výjevy z běžného života např. o husary na koni, postavy v krojích, šašky, srdce, čerty, koně, náboženské motivy. Perník sloužil i jako hračka pro děti – pro chlapce byly určeni koníci, psi, pistole, šavle atd., pro děvčátka kolébky, miminka, selky, vozíčky, pantoflíčky. Perník býval tvarován do podoby písmen a sloužil k učení abecedy u dětí.</p> <p>Zhotovení formy není lehké</p> <p>Původně byly formy na perník z pálené hlíny – tuto skutečnost dokládají archeologické nálezy v Itálii. V 16. století je nahradily formy dřevěné, které byly od následujícího století bohatě vyřezávané. Nejvíce řezbovaných kadlubových forem se zachovalo z let 1734 – 1850. Zpočátku bylo k jejich výrobě používáno dřevo hrušky, později šlo o dřevo švestky, třešně, lípy nebo buku. Formy zprvu vyřezávali sami perníkáři, později je nahradili specializovaní řezbáři, kteří také vytvářeli potiskovací formy, formy na votivní vosky, dřevořezy nebo dřevoryty. </p> <p>Kouzlo tradiční rukodělné výroby</p> <p>Dagmar Čechová pracovala na Vysoké škole veterinární v Brně v oblasti biochemického výzkumu. „Do Brna jsem přesídlila z rodného kraje v blízkosti Bílých Karpat. Je to kraj podobný Vysočině, jen s tím rozdílem, že lidé jsou veselejší a radostnější. Ve volném čase, a zejména po odchodu do důchodu a přestěhování do Veselí nad Moravou, se věnuji různým rukodělným činnostem – paličkování, tkaní, ale zejména vizovickému pečivu a tradičnímu perníku. Zprvu jsem vyráběla perníky zdobené bílou polevou, pak mne však okouzlily tradiční medové perníky z forem“ vypráví D. Čechová. </p> <p>Perníky nejen k dekoraci</p> <p>„Většinou jsou perníky vtlačované do forem používány k dekoraci, moje perníky se dají také jíst a to díky mému receptu na perníkové těsto. Díky velké podpoře mého manžela, který choval na Vysočině včely, jsem nemusela medem šetřit a právě tato surovina je základem dobrého perníku. Zpracovávané těsto musí mít správnou konzistenci, nesmí být ani řídké ani tuhé. Pak se těsto uloží na 6 – 12 měsíců do chladničky. Po této době je těsto tvrdé a pro zvláčnění se musí přidat čerstvý med. Rozválené těsto se vtlačuje do dřevěných forem, které jsou vysypány hrachovou moukou. Po vyklopení perníku z formy na plech se nechá několik hodin schnout. Přes noc se perníky pečou v elektrické troubě a další den se pak zvýší teplota v troubě a asi šestkrát se v intervalu 30 minut perníky potírají karamelem. Časový odstup mezi jednotlivým potíráním je nutný k tomu, aby se dobře zachoval dekor perníku. Poté mají perníky tu správnou medovou barvu a jsou hotové. Svůj recept na perník a celý pracovní postup jsem předala své vnučce, která se již pokusila o jeho pečení,“ říká D. Čechová. </p> <p>Se starými perníkářskými formami se můžeme setkat v řadě našich muzeí </p> <p>D. Čechová se s nimi seznámila při výstavách v muzeích. Před rokem 1990 se daly koupit v Krásné jizbě, ale jejich cena byla vysoká. Proto se rozhodla, že si formy bude sama vyřezávat. Protože však je jejich výroba velice časově náročná a také namáhavá, časem od této činnosti odstoupila a začala si hotové formy kupovat. Nyní jich má před sedmdesát a jsou na nich různé náměty – srdíčka, miminka, zvířátka, (např. koníci), různé postavy (např. čerti, husaři).</p> <p>Vyznání</p> <p>„Lidová tvorba byla, a stále je, mým velkým koníčkem. Ze získaného ocenění mám velkou radost, ale musím říct, že když jsem začínala, tak jsem vše dělala nezištně pro radost dětí, mou a také všech ostatních, kteří mi fandili. Bez jejich pomoci bych možná přešlapovala na místě ještě dnes,“ dodává nositelka ocenění.</p>
