Ota Vohryzek: Vynálezce? Zahrádkář? Podivín?

Ota podle přání rodičů nastoupil na místní gymnázium, kam ho ostatně později následovala i sestra Anna.  Měl poté studovat lékařskou fakultu, aby rozšířil množství lékařů v rodině.  Ota poměrně brzy začal polevovat ve studiu a propadl vášni ke všemu technickému. A tedy přešel na strojní průmyslovou školu v Pardubicích. Pokud to bylo jen trochu možné, aby se udržel v centru informací, byl zaměstnám i při studiu na vysoké škole. Stal se provozním vedoucím továrny a brzy se stal technickým poradcem plzeňských Škodových závodů. Zároveň stále pomáhá rodičům v hospodářství a po smrti tatínka v roce 1941 se ujímá hospodářství.  Tatínek Max byl pohřben v Pardubicích na tamním židovském hřbitově. I Ota Vohryzek byl Žid a následující roky si prošel peklem. Předvolání do transportu obdržel na začátku prosince 1942, s ním nastoupila maminka Hermína. Sestra Anna byla již tehdy provdána za filmového kritika Karla Smrže a smíšené manželství ji i dcerku Haničku chránilo.

Maminka zůstala po celou válku v Terezíně. Z pobytu v tomto strastiplném místě se potomkům rodiny dochovala drobná neoficiální korespondence – motáky psané česky. Zprávy, které nezachytilo síto cenzury. Tyto zprávy měly především uklidnit rodinu doma, neobsahují znepokojivé informace. Občas tu probleskne prosba o sirky, teplé starší oblečení, či zpráva o odchodu někoho z Terezína.

Ota musel maminku v Terezíně zanechat. Tohle místo bylo totiž pro většinu osob jen přestupnou stanicí. Vlaky s Židy z našeho kraje odsud odjížděly dál na východ, většinou od Osvětimi. Otu čekala v září 1944 cesta do Osvětimi, a v listopadu stejného roku do Buchenwaldu. Měl štěstí a osvobození se dočkal na pochodu smrti.

Rodina se tedy po válce šťastně shledala. Maminka Hermína bydlela s dcerou v Praze a s láskou pečovala o vnučku. Stejnou měrou se o neteř staral strýc Ota. Vrátil se s podlomeným zdravím, dál bádal a objevoval. Získal několik státem uznaných technických patentů. Neustále se zdokonaloval ve světové literatuře, působí jako vědecký pracovník, píše odborné články.

Hanička vyrostla, stala se z ní velmi uznávaná kapacita v oboru psychologie. I o její děti se Ota staral, provázel je po Praze. Zůstává dodnes ve vzpomínkách i dalších generací.  Do rodného města se Hermína i Ota s Annou a rodinou rádi vraceli. Ota byl vášnivý zahrádkář a dokázal poradit při obtížích ostatním. K zahradě se více uchýlil po smrti maminky a sestry. Zajímal se o přírodopisné a cestopisné filmy i literaturu. Sousedi z města v něm viděli trochu podivína. Rád si chodil posedět na lavičku na náměstí uprostřed Vysokého Mýta, chodil středem silnice. Prý se mu nemůže už nic stát, když přežil koncentrační tábor… O hrůzách války nemluvil. A protože se považoval za patriota svého rodného města, přál si tu být i pohřben. A přání se mu splnilo. Zemřel v únoru roce 1980.

Vysokomýtský dům rodina navštěvovala celá léta, až do doby, kdy byl chátrající objekt zbořen. Zůstala jen část zahrady a na ní jediný starý strom. Jabloň, která každý rok dává úrodu červených plodů se zvláštní chutí. Je to stará americká odrůda matčino jablko. Prasynovci a praneteř Oty si z toho posledního stromku vzali rouby a ty se ujaly. Nejen strom, poslední pozůstatek zahrady, domu i příběhu, ale i strýc Ota stále žijí ve vzpomínkách.

Vizitka

Soňa Krátká (autorka textu) je kurátorkou sbírek v Regionálním muzeu ve Vysokém Mýtě, kde se specializuje na tradiční lidovou kulturu. Intenzivně se také věnuje dokumentování příběhů židovských rodin z Vysokého Mýta. Její zásluhou bylo odhaleno i několik „kamenů zmizelých“ na Pardubicku. Nejnověji nastudovala se studenty vysokomýtského gymnázia představení o tragických osudech židovských občanů, kteří na počátku prosince 1942 museli opustit své město a nastoupit do transportu směr Pardubice, Terezín, Osvětim. Jen několika z nich se podařilo přežít…