Nebylo by barokního Kuksu, nebýt Šporka – křesťana
„Génius loci“ tam vyzařuje z každého kamene a z každé památky, a těch je tam skutečně mimořádná koncentrace. Snad by si to (kuksáci) k posílení svého sebevědomí mohli častěji připomínat. Skutečně mají být na co hrdí.
Ty památky jsou vlastně téměř všechny křesťanské: především je to samotný kostel Nejsvětější Trojice s kryptou, hospitálem a řadou Braunových soch (osmero Blahoslavenství a po dvanácti sochách Ctností a Neřestí), který tvoří pro diváky z protějšího labského břehu úžasné a neopakovatelné panoráma; dále přiléhající zahrada s grotou sv. Jeronýma, velkým a malým Křesťanským bojovníkem a „andělem Gloria“ (umístěným kdysi v Betlémě nad reliéfem Narození Páně); dále hřbitov s bývalou a dnes už strženou hřbitovní kaplí sv. Jana z Boha a řádovou hrobkou milosrdných bratří (já ji ještě pamatuji) a řada dalších drobných solitérních sakrálních památek na území obce: Braunova socha Davida a Goliáše před konzumem, socha Krista nesoucího kříž u pošty, socha Madony (trochu zastrčená) pod štrekou v lese na hranicích se Stanovicemi, i několik křížů rozesetých po obci. A konečně celý Braunův Betlém je jedním „svatým hájem“, určeným jeho fundátorem Šporkem pro meditaci – zejména o pomíjejícnosti tohoto světa.
Psaní o Františku Antonínu Šporkovi
… měl jsem možnost o hraběti Šporkovi, resp. o jeho právních sporech vydat hned tři monografie: jednu o tom, jak se on – jeden z nejbohatších českých šlechticů – dostal do vězení pro dlužníky do pražské Daliborky, další dvě (ve spoluautorství s kolegyní Hedvikou Kuchařovou z knihovny strahovského kláštera) jednak o kacířském procesu, který byl proti němu veden, jednak o podivných okolnostech, které provázely sňatek jeho mladší dcery Anny Kateřiny s baronem Swéerts-Šporkem v dnes již neexistující kapli Nanebevzetí Panny Marie v Kuksu (stávala nad dnešním konzumem, její oltářní obraz je dnes v kostele v Kohoutově). A díky kolegovi Jindřichu Koldovi z královéhradecké filosofické fakulty, který léta pracoval jako šéf sbírek v kukském hospitálu, pak spatřila světlo světa i naše společná publikace o kukské historické knihovně. Důvodů k vděčnosti mám tedy víc než dost. Když k tomu připočítám články v různých časopisech, představuje kukská tématika skoro polovinu mé odborné produkce.
Psaní jako krásná posedlost
Přiznávám se, že psaní mi přináší jisté uspokojení, ne-li radost: tu větší, tu menší. Prostě platí: littera scripta manet („Napsané slovo zůstává“) – na rozdíl od toho vysloveného, třeba při přednáškách. Nenazval bych to snad přímo posedlostí. Je v tom ta latentní odvěká touha člověka, aby po něm na tomto světě něco – pokud možno hmatatelného – zůstalo. Ale současně je třeba mít na zřeteli, že po člověku zde zůstává daleko více: všechno dobré, co za života vykonal (a ne jenom pár kilo potištěných stránek…). To vše je zapsáno, abych se vyjádřil metaforicky, v Knize života. A právě toho by si člověk měl cenit nejvíce.
Když snít, tak o Kuksu
…ne trvalé bydliště, ale právě toto „zakotvení srdce“ je rozhodující pro to, kde se člověk cítí doma a kam se vždycky rád vrací – když ne jinak, aspoň v myšlenkách. A tak když někdy nemůžu hned usnout, nechám si před očima defilovat různé partie z krásného Podzvičinska, a na prvním místě z mně tak milého Kuksu. A až potom usnu, tak sním; sním o Kuksu…
Zdroj: https://www.mistnikultura.cz/psani-jako-krasna-posedlost
