Narodil se 3. července 1927 v Kvasilově na Volyni. Obtížná ekonomická situace, která donutila mnoho Čechů a mezi nimi i rodinu Václava Petrase opustit svou vlast, je přivedla až na Volyni. Českou školu začal navštěvovat v obci Zdolbumov. Pocit sounáležitosti s bývalou vlastí se u Volyňských Čechů vystupňoval na konci 30. let, v době ohrožení Československa fašistickým Německem. Po vypuknutí 2. světové války se začaly na Volyni stále častěji objevovat běženci ze zemí obsazených německou armádou, hlavně z Polska a bývalého Československa, kteří informovali své krajany o tom, co se děje doma. To ovlivnilo postoje celé rodiny Václava Petrase. O několik let později, v roce 1944, kdy Sovětská armáda osvobozovala území Volyně, se sedmnáctiletý Václav Petras rozhodl se svou sestrou Helenou vstoupit dobrovolně do Československé vojenské jednotky, která se formovala v Rovně. Rozhodujícím okamžikem byla tragická smrt jeho otce, který zahynul při německém náletu. Byl přidělen do Černovice ke spojařům, kde prodělal základní výcvik u radiostanic, telefonních přístrojů, zvládl morseovou abecedu, ale nejtěžší, jak mi řekl, bylo „tahání bubnu na zádech“. V červenci 1944 skončilo období příprav a jednotka byla přesunuta do Polska do prostoru Krosna. Účastnil se osvobozování své vlasti, Československa. „Úkoly se měnily podle dané situace, od tažení nekonečných kilometrů telefonních drátů v době útočení a postupu po udržování spojení pomoci Morseova klíče v době relativního klidu. Nezřídka bylo nutné hlídat i bojovou techniku k smrti unavených kamarádů, kteří po celý den urputně útočili a nyní si potřebovali oddechnout. Tak to šlo každý den v zimě, v mrazu, dešti až konečně přišel ten vytoužený den – konec války. Nadšení osvobozeného obyvatelstva a nesmírná radost z toho, že to člověk přežil, to jsou ty nejkrásnější vzpomínky na konec války roku 1945,“ vzpomínal na bojové nasazení u Dukly.
Po válce nejprve Václav Petras přemýšlel nad tím, že by zůstal v armádě, rozhodl se však pro řemeslo, kterému se začal učit ještě před válkou a to pivovarnictví. Vystudoval pivovarnickou průmyslovku a později Vysokou školu chemicko–technologickou v Praze. Pivovarnictví zůstal věrný po celý život. Pracoval v různých pivovarech, například v Kadani, v Opavě, v Ostravě i v Nošovicích. Stal se nakonec krajským ředitelem všech pivovarů na Severní Moravě. V roce 1989 odešel do důchodu. Za svou práci v oboru byl v roce 2013 uveden do Síně slávy Českého pivovarnictví a sladařství. Byl nositelem celé řady vyznamenání, např. Řádu velké vlastenecké války, Za hrdinství, Za Chrabrost před nepřítelem a další. V září letošního roku převzal v Praze „Pamětní medaili I. stupně za zásluhy o obnovu a šíření legionářských tradic“.
Plukovník ve výslužbě Václav Petras jako člen Československé obce legionářské jednoty Frýdek – Místek řadu let aktivně pracoval ve výboru této jednoty a rovněž byl členem Českého svazu bojovníků za svobodu. V posledních letech žil se svou manželkou Evou v Domově pro válečné veterány „Vlčí mák“ v Ústřední vojenské nemocnici v Praze.
Čest jeho památce!
