Jeho život přes všechny překážky dané minulým režimem byl vzrušující, intenzivní a naplněný. Jistě i proto, že se ani na okamžik necítil být obětí ani si nenárokoval ráj na zemi. Neptal se, co chce od života, ale co chce život od něho.
V roce 1997 mi tehdejší ředitel nakladatelství Academia Alexander Tomský nabídl, abych s panem profesorem napsala knižní dialog. Publikace vyšla o rok později při příležitosti jeho 70. narozenin. Moje počáteční obavy – a také respekt, že usednu proti strohému, hyperracionálnímu vědci, s nímž si sotva porozumím, se záhy rozplynuly. Rudolf Zahradník byl všechno jiné. Noblesní, galantní, otevřený i vtipný muž s celoživotním zájmem o kulturu a svět kolem sebe. Zvědavé otázky, které jsem kladla z hlediska své generace, rozhodně nebyly krotké. Jejich provokativní tón ho však bavil a náš dialog chránil před přílišnou pietností, která v takovém případě hrozí.
Nakonec to nejtěžší, jak se ukázalo, bylo najít pro knihu výmluvný a současně přitažlivý název. Přála jsem si, aby z něho bylo zřejmé, že jde o portrét vědce posedlého tvorbou, který myslí nemyslitelné, o člověka spjatého s osudem své země v dobách dobrých i špatných, o život žitý s vášní a udatností. Ostatně obě slova – vášeň a udatnost – patřila k častým výrazům v páně profesorově slovníku. Tenhle oříšek mi pomohl rozlousknout teatrolog Vladimír Just. Dodnes jsem mu za to vděčná. A titulek? Myšlení jako vášeň.
Ráda bych ocitovala z rozhovorů s prof. Rudolfem Zahradníkem myšlenku, která se mi vryla pod kůži. Potvrzuje, že jsou slova, která nestárnou, a tahle k nim patří.
„Mnozí si myslí, že vhodnou dobou pro vyjádření udatnosti byl bolševismus nebo nacismus. Tvrdím, že i ta nejbožštější demokracie s bujně či přebujele kvetoucím liberalismem trvale vyžaduje jistou udatnost. Totéž pochopitelně platí i ve vědě. Pokud jste přesvědčeni o správnosti svých argumentů, pak je musíte vhodným způsobem obhájit i proti tvrzení profesorské autority.“
