Starosta musí být tak trochu „cvok“ do architektury
Antré – rozhovor nad knihou s historikem Martinem Boštíkem
Psal jste knihu rozhovorů s člověkem mimořádně osobitým a spontánním. Jako příklad uvedu jeho slogan pro krajské volby: „Nemyslím, na sex, myslím na Pardubický kraj.“ Jak se vám dařilo vtěsnat do přijatelné formy spisovného jazyka muže tak nespoutaného, aniž byste jeho vyprávění upřel autenticitu?
Je pravda, že se Miroslav mnohdy vyznačuje nekonvečním chováním. Kdo ho zná, ví dobře, o čem mluvím, protože on, jak srší energií a nadšením, tak si příliš nedává ubrousek před pusu, a expresivita jeho výrazů, v kontextu humorná, každému třeba nesedí. V knize uvádíme řadu historek, jak mu to nedalo a zareagoval, a jak se to pak objevilo v televizi a pak se říkalo, že Litomyšl má sprostého starostu. (smích)
V našem případě dialog probíhal poměrně neproblematicky. Zjistili jsme, že máme na spoustu věcí podobné pohledy a že jsme schopni – a to je nesmírně důležité – vyjít si vstříc. Domluvili jsme se, že knihu budeme psát spisovně s tím, že občas ponecháme vyprávění i v těch expresivnějších podobách. Od počátku jsem ale myslel na to, že nepůjde jen o nějaké povídání u kávy, ale o vzpomínání, které bude mít seriózní dokumentační ráz.
Přístup hodný historika… Jistě také proto knihu vydalo Regionální muzeum v Litomyšli. Dovolím si povzdech jako obyvatelka města Hradce Králové – jaká promarněná šance, že podobné hovory neexistují s legendárním starostou Františkem Ulrichem, tvůrcem Salonu republiky.
No bezesporu. Za první republiky tady v Litomyšli byl purkmistrem František Lašek, všekulturní osobnost, která přivedla město k obrovskému rozvoji. Podle něho se také jmenuje cena, která je tu v současnosti udílena. František Lašek napsal paměti z období druhé poloviny 19. století, kde zaznamenal z vlastní zkušenosti i z vyprávění jiných různé děje, které se zde odehrály. Je to krásné čtení z pokladnice solidních historických znalostí. Velká škoda, že autor už nestačil zachytit období svého starostování od roku 1919 až do roku 1941 a popsat všechno zevnitř. Jak to viděl on jako jeden z hlavních aktérů.
Také z toho důvodu považuji naši knihu za nesmírně cenný zdroj informací, který umožňuje pochopit, jakým způsobem s pomocí vnějších i vnitřních příčin mohla Litomyšl dojít k tak nebývalé proměně.
Mnozí z nás si ještě pamatují šedivé socialistické městečko, kde to vypadalo jako krátce po válce. Na oprýskaných fasádách historického náměstí nebyla snad jediná barva. Zámek komunisti sice opravili, ale reálně hrozilo, že piaristický chrám nechají zbourat. Všude kolem nálety bříz a navezená suť. Najednou uteklo deset let a o Litomyšli se psalo na stránkách prestižních architektonických časopisů jako o symbióze historické a moderní architektury a už se formulovala myšlenka „litomyšlského zázraku“. Myslím, že se nám v knize podařilo podrobně zachytit právě tento moment přerodu. Co k tomu vedlo? Jakým způsobem toho Litomyšl dosáhla? A že tou hlavní osobou, která za tím vším stála, byl právě Miroslav Brýdl.
Co podle vás rozhodlo o úspěchu Miroslava Brýdla v čele města?
Bezesporu jeho houževnatost a permanentní nasazení. A pak také jeho obdivuhodný talent shromažďovat kolem sebe lidi a motivovat je ke společným cílům. To je první a základní předpoklad jeho úspěchu. Ale nepředstavujte si, že s ním vždycky všichni souzněli.
Litomyšl je samozřejmě se vším všudy maloměsto. Počátkem 90. let tu občané ještě žili v představě oné jiráskovské malebnosti „Filosofské historie“. Jakýkoli vstup moderních prvků do historického jádra vnímali neblaze a velmi kriticky. Proto se také v knize důkladně věnujeme situaci v roce 1992, kdy se ve městě rozhodovalo o přestavbě dnešního supermarketu Kubík. Památkáři tehdy zavrhli vítězný návrh architekta Josefa Pleskota, ale je třeba připomenout, že jejich tradicionalistický postoj naprosto souzněl s viděním většiny obyvatel. Na výstavě v domě U rytířů, prezentující Pleskotův návrh, lidé zapisovali do knihy jednoznačné odsudky.
Postupně se však ledy začaly prolamovat. Rozhodujícím bodem obratu se stala realizace „modré“ základní školy, která byla architektonicky oceněna, psalo se o ní na celonárodním fóru a Litomyšlané ji skutečně přijali. Pak přišla řada dalších staveb a myslím, že o správnosti této cesty veřejnost definitivně přesvědčila revitalizace Klášterní zahrady.
Vaše kniha se ohlíží za pozoruhodnou érou polistopadové Litomyšle. K ní neodmyslitelně patřil i hostinec U Černého orla, v současnosti zavřený. Nestálo by za to, aby tu jednou visela pamětní deska, která bude připomínat, že právě tady zasedal svého druhu litomyšlský Senát, kde se odehrávaly přelomové diskuse s občany, a jemuž předsedal Miroslav Brýdl?
To rozhodně stojí za úvahu. Tam se skutečně rodilo mnohé z toho, co se pak realizovalo. Kolik jen bylo návštěv, které tam Mirek vodil, včetně španělského královského páru! A jestli máme zvenku na Černém orlu napsáno, že tam kdysi hrál Josef Kajetán Tyl, no tak by zevnitř mohla být připomínka těchto časů. Nehledě na to, že je tam na zdi nádherná kresba Karla Kryla, kterého tam přivedl v roce 1992 Bohdan Kopecký.
Miroslav Brýdl: Ano, byl jsem u toho.
Ve správný čas na správném místě – rozhovor s Miroslavem Brýdlem
Dnes je až neuvěřitelné, co všechno jste už v prvních letech starostování dokázal iniciovat, rozpohybovat. Co vám tehdy pomohlo? Měl jste takzvaně „natrénováno“?
Mě už to tady za komunistů v 80. letech tak štvalo, že jsem říkal své ženě Pavle, že buď budeme emigrovat, nebo musíme něco udělat. Nebyl jsem sice nějak hodně kontrolovaný, ale přece jen mě hlídali estébáci. Když se to začalo ideologicky trochu rozvolňovat, založil jsem soukromou prodejní galerii, abych se dostal z toho uzavřeného světa. Jenže v tom přišel listopad 1989, v republice se to hnulo k lepšímu, a tak jsem šel do toho a stal se starostou.
Jako student jsem v Praze zažil zlatou éru poválečné kultury. A teď jsem se vlastně do těch 60. let začal vracet. A byl to úžasný základ – tehdy jsem navštěvoval výstavy moderního západního výtvarného umění, chodil do divadel – Na Zábradlí, Za branou, do Činoherního klubu. Později jsem se spřátelil s mnoha vzdělanými lidmi, např. s kunsthistorikem Emilem Kodytkem, a také s umělci. Hodně jsem četl a prostřednictvím literatury jsem se začal zajímat o architekturu, především o konfrontaci té historické a nové, což se mi jako starostovi Litomyšle náramně hodilo.
Starosta, který rozumí kumštu a architektuře
Přicházel jste s nápady, které rozhodně nebyly pomíjivé, ve městě jste upevňoval tradice (Smetanova Litomyšl), ale zakládal jste i tradice nové (Smetanova výtvarná Litomyšl, festival Lázně ducha, Archimyšl), utvářel kontinuitu. Bylo to vědomé?
Těžko říct. Já si na zpětnou vazbu moc nepotrpím. Když se pro něco rozhodnu, tak za tím jdu!
Vzpomínám si, jak jsme na jaře roku 1990 vyjeli do Rotterdamu na setkání zástupců samospráv ze zemí východní a západní Evropy. Jel s námi i předseda Svazu měst a obcí České republiky Oldřich Černík, v době pražského jara v roce 1968 předseda vlády. A tam jsem si uvědomil, že historická města jsou v docela jiné situaci než ta nehistorická. Tak jsem přišel s nápadem, že založíme Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska. A takhle se rozjel celostátní orgán, který pak přinesl spoustu dobrých věcí nejenom pro Litomyšl, ale pro celou republiku
Architekt Josef Pleskot kdysi zavzpomínal, že litomyšlský architektonický zázrak byl možný proto, že jste byli schopni vnímat Litomyšl jako celek.
Je to tak. V Litomyšli nešlo pouze o historické jádro, to je sice úžasné, ale nebylo možné vystačit si jen s historickým kontextem. Ve městě chyběly školy, tak jsme je postavili, dobudovali jsme sportovní stadion, začali jsme uvažovat o průmyslové zóně, naše koncepty byly dlouhodobé. Oporou mi byla Zdena Vydrová a architekti, s nimiž jsem našel blízký vnitřní vztah. To je trojice, o níž často mluvím – Vydrová, Pleskot, Burian. Oni Litomyšli pomáhali vědomě. Zdena oficiálně jako hlavní architektka města, Aleš Burian a Josef Pleskot ze své dobré vůle. A takhle jsem se dostal k těm nejlepším architektům. Nikdy mi nevadilo, že ti lidé jsou chytřejší než já. Třeba Josef Pleskot – to je hloubka sama o sobě. A naopak, on se nepozastavoval nad tím, že se vyjadřuji spontánně. Věděl, že mám skutečný zájem o věc, že do toho dávám energii a snažím se získat i lidi kolem sebe. A to bylo podstatné.
V této souvislosti věčná otázka – je kultura jenom nadstavba?
To je nesmysl. To je přece podstata! Kdyby nebylo kultury a umění, tak co? Tak budeme jenom jíst? Kultura je bytostně spjata se samou podstatou lidskosti, není jen jejím nahodilým či vnějškově determinovaným produktem.
Největší lobbista České republiky
K tomu, aby se věci hýbaly, bylo třeba získat značné finanční prostředky. A nejen pro Litomyšl. Miroslav Kalousek o vás svého času prohlásil, že jste největší lobbista České republiky. Byla to ironie, nebo výraz uznání?
To bylo velké uznání. Během starostování jsem jezdil jednou týdně do Prahy, chodil na ministerstva, za úředníky i za poslanci do Parlamentu. Stále jsem s nimi udržoval kontakt a získával informace o různých programech a možnostech dotací. Někteří poslanci se přede mnou schovávali. Ale já jsem se nedal. S mnohými jsem nakonec navázal přátelské vztahy.
Jednou jsem se dostal v Parlamentu do rozpočtového výboru a řekl jsem, že zastupuju historická města ČR a že chceme peníze na obnovu. Já si sedl, ministři stáli, ale mně to bylo jedno. Říkal jsem si, že dokud mě nevyslechnou, tak nevstanu.
A nerozpakoval jsem se obrátit také na poslance Krause, ačkoli stál na „na druhé straně břehu“. Když místní komunisti usilovali o to, aby v Litomyšli postavili fabriku, chtěl jsem po nich, aby mi na oplátku pomohli s Krausem. Svůj slib splnili.
Tak tedy starosta–vizionář a současně starosta–pragmatik?
To se nedá nic dělat. Musíte v sobě překonat ideologické zábrany. Já jsem třeba nezpřetrhal vztahy s lidmi, s kterými jsem se stýkal za komunismu. I když mně v něčem vadili, tak jsem si říkal: Jestli udělali něco pro Litomyšl dobrého, tak to je víc, než jestli mě naštvali za komunismu.
Dnes se o to hádáme v hospodě Na Veselce s mými přáteli, kde se pravidelně scházíme. Já hájím Havla, to, že po listopadu 1989 bylo nutné udělat tlustou čáru. Tak jako dnes, když se vytahuje před volbou prezidenta, jaký ten generál Pavel byl. Přece se nemůžu pořád dívat, co ten člověk dělal před třiceti lety? Tady nějaké to odpuštění fakt musí být, nebo se nikam nedostaneme a zvítězí ještě někdo horší.
To je to biblické, že i hříšníkovi může být za určitých okolností odpuštěno…
Vždyť já jsem byl taky hříšník! A ne malý. (smích)
Martin Boštík: Problém je v tom, že komunisté se za hříšníky nepovažovali. Na druhé straně se tu budovala nová realita na základech, které nikdo nenaprojektoval tak, aby byly ideální. Dost dobře nebylo možné odmítat projekty – byť bývalých funkcionářů – které byly všeobecně prospěšné. Proč by takoví lidé nemohli v nové době prospět? Odvádět daně, zaměstnávat lidi?
Nakonec vy jste z nich, Miroslave, učinil i litomyšlské mecenáše kulturních událostí…
Jen z některých, jiní naštěstí zkrachovali. Ale to je život. Ono se to dneska dobře říká, jenže tenkrát některé zákony platily, jiné neplatily, rozbíhalo se soukromé podnikání, a nikdo to pořádně neuměl. A stejně tak na radnici. Za komunistů město nemělo vlastní pořádný rozpočet, najednou jsme se museli učit, jak ho sestavit. Hodně záleželo na tom, jací lidé se sejdou v zastupitelstvu. A můžu říct, že hned ta první sestava byla výborná. Zastupitelé pochopili, o co mi jde a neházeli mi klacky pod nohy. A i když třeba za mnou přišli, že se jim to či ono nelíbí, sedli jsme si u piva a mluvili o tom. Dnes to vypadá jednoduše, ale někdy to bylo doslova na krev.
Co si o tom myslí váš syn Daniel, další Brýdl a současný starosta Litomyšle?
Když si přečetl knihu, řekl mi, táto, tenkrát to bylo úplně jiné. A má pravdu. Dnes se všechno tak zbyrokratizovalo, že ani běžné věci nejdou normálně. Na všechno musíte mít projekt. A bohužel, znovu se vrátilo podezřívání a nedůvěra, a to všechno dohromady překračuje snesitelný rubikon.
Jaká byla tedy 90. léta z vašeho pohledu? Náročná, vyčerpávající, divoká, ale svým způsobem nesmírně tvořivá?
Samozřejmě. Já jsem nikdy neměl respekt před autoritami. S tím jsem měl potíže, už když jsem dospíval a protestoval proti všem nepravostem. Vzpomínám si, jak nás, starosty, prezident Havel poprvé pozval na Hrad a jak z toho byli všichni vykulení a trpělivě na něho čekali. A já jsem řekl, brácho, než přijde, pojď, něco si dáme. A Jirka na to, co blbneš! Ale no tak, třeba se k němu dostaneme. Nakonec jsem se s Václavem Havlem sblížil, zato s Václavem Klausem ne – hned jsem vycítil, že jsme oba jiní. Moje ego je sice taky velké, ale na to jeho nemá. Samozřejmě, že bez ega to nejde, ale nesmíte jím ničit ostatní.
Historka s Daliborem Balšínkem, šéfredaktorem ECHA, kterou uvádíte v knize, ale naznačuje, že ani vy netrpíte „přílišnou skromností“. (smích)
Já myslím, že člověk by se neměl stydět za to, že něčeho dosáhl. To mně dodnes vadí, jak z minulé doby přechází anonymita. Proč si nepřipomínat architekta, který navrhl pěkný dům? Na západě jsou všude na radnici vystaveny fotografie starostů, šlechta portrétovala své předky. V ECHU publikovali, že starosta Litomyšle to tady dělal dobře. Tak jsem napsal panu Daliboru Balšínkovi, že jsem rád, že to napsal, ale když o někom píše, že ho má taky jmenovat. A on to hned v příštím čísle napravil. Aby bylo jasno, mně nejde jen o mě, jde mi o princip, aby si lidi uvědomili, že za těmi projekty jsou živí lidé, kteří do nich dávají svůj um, svou energii a že to má být oceněno. Lidi přece nejsou dav, jsou to také osobnosti a je třeba je vyzvedávat…. Ještě jeden příklad – ve Svitavách vydali nově zpracované dějiny města a můj bratr (bývalý starosta města) je v knize zmíněn jen okrajově. Řekl jsem mu: „Jirko, to je docela blbý, vždyť v těch Svitavách jsi začal válčit ty. Když se předělávalo náměstí, tak proti tobě byly veliké útoky.“ A je pravda, že on to měl ve Svitavách nesrovnatelně těžší než já v Litomyšli.
Je důvodem především to, že Litomyšl je historicky české město, zatímco sousední Svitavy bývaly německé a po válce se tu vyměnilo obyvatelstvo?
Samozřejmě, v našem městě se odjakživa daří patriotismu, to je to podhoubí. A když mě někdy trochu štval, označoval jsem ho jako „národní opruzení“.
Když shrneme, že se v Litomyšli opravdu podařil zázrak, za nímž stáli konkrétní lidé a jehož jste byl vlastně producentem – souvisí s tím i skutečnost, že v roce 2012 odtud vzešla tzv. Litomyšlská výzva? Čeho se týkala? A proč jste cítili potřebu ji vydat?
Vadilo nám a dodneška vadí, že se v architektonických soutěžích vybírají stavby především podle nízké ceny. A to je špatně! Samozřejmě, že cena je důležitá, ale stejně tak je důležitá i kvalita a vysoká estetická hodnota, a ta se cenou vyjádřit nedá. Naše výzva pak sice trochu zapadla, protože začala politická krize, ale stále cítíme, že s tímhle problémem se musíme v České republice vypořádat. Teď svitla naděje při architektonické soutěži na pražskou Filharmonii. Ta už byla realizovaná na mezinárodní úrovni.
Dost, nebo málo Havla?
Co by si od vás mohli jinde převzít, je také vzácná litomyšlská kontinuita, která pokračuje jako štafetový běh. Setkávání emeritů. Obávám se však, že něco takového je nepřenosné.
Vlastně ani nevím, jak se to mohlo stát, ale děje se to. My všichni litomyšlští polistopadoví starostové se vzájemně respektujeme. Když nastoupí nový starosta, neneguje toho předchozího a jeho éru, ale pokračuje v tom, co bylo rozdělané. A to platí dodneška. Pravidelně se také scházíme já a moji nástupci Jan Janeček, Michal Kortyš, Radek Kašpar a nakonec i můj syn Daniel jednou za dva měsíce na oběd a vyměňujeme si názory. Můj syn v této tradici pokračuje. A není nic špatného na tom, že chce překonat svého otce – takové soupeření je přirozené. Jen já se musím brzdit, abych mu neřekl: „Hele, Dane, tohle se mi nelíbí!“ Je přece normální, že on už vidí věci generačně jinak.
V knize připomínáte vzkaz prezidenta Václava Havla, že se snad někdy setkáte U Černého orla. K tomu už ale nikdy nedošlo, že?
Zato jsme se setkali v krásné Třeboni. Jenže já si přál, aby se nám to povedlo v hospodě, bez ženských. Nakonec nám setkání umožnil Láďa Horáček v pražské Pasece. Myslím, že to byl můj syn Tomáš, kdo mi vytkl, že je v knize moc Václava Havla. Ale já si to nemyslím, on mi byl lidsky blízký. My jsme si nemuseli příliš vyprávět, a přesto jsme si rozuměli. Když jsem s ním byl ve Washingtonu a viděl jsem, jak ho Američani uznávají, a pak jsem ho doprovázel na banket pořádaný na jeho počest ve Světové bance, jehož se zúčastnila i Madeleine Albrightová a další ministři, byl jsem nesmírně hrdý. Říkal jsem si, jaký je to zázrak, že tak malá země jako Česká republika, má ve svém čele takového muže. A jinak byl naprosto normální, jistě proto, že zažil spoustu věcí, nemohl studovat, což člověka taky formuje. Ano, možná je tam hodně Havla, ale ať si říká, kdo chce, co chce, třeba i v té hospodě Na Veselce, mně to nevadí.
Mimochodem, kdo jsou klíčoví muži vašeho života, o které jste se mohl opřít a kteří na vás měli vliv?
Sochař Olbram Zoubek, malíř Bohdan Kopecký, nakladatel Láďa Horáček, z architektů Josef Pleskot, Aleš Burian, historik umění Emil Kodytek, který mě orientoval ve světě památek.
A pokud jde o ženy?
Malířka Lída Jandová, architektka Zdena Vydrová…. Ale já jsem měl s ženami už od mládí vždycky problém. A je to pochopitelné. Muž cítí sílu ženy a nechce se jí úplně podvolit, i když žena má většinou pravdu.
Zas to ego?
No jistě. Přitom já jsem pro to, aby ženy byly emancipované.
Váš bratr Jiří vám prý řekl, že vaše knížka je dobrá, ale že její hrdinkou je ve skutečnosti Pavla?
No jo, vždyť to tak je. Moje žena Pavla mi byla a je opravdu velkou oporou. V době, kdy jsem starostoval, nejenže mi vytvořila zázemí, ale zhostila se i společenské role. V Litomyšli založila pěvecké sdružení Sbor paní a dívek. A když přijel španělský královský pár nebo prezidenti sedmi evropských zemí, a vůbec kdokoli ze světa – tak se chovala přirozeně, ona má totiž v sobě „morašickou noblesu“.
Nikdy jsem si nepomyslel, že si budu tak považovat rodiny. Bál jsem se, že to bude větší průšvih. Můj vzdělaný přítel Emil Kodytek mě strašil a říkal, že pak už budu úplně mimo. Přiznám se, že jsem při svatebním obřadu ani nemohl vyslovit ano, jak se mi sevřelo hrdlo. Dnes vím, že bez rodinného zázemí by můj život nestál za nic.
Manželství našich dětí zatím fungují, máme výborné vnuky. A tak jsem rád, že přes všechny pestré životní peripetie – a já jsem právě nebyl ten, kdo by se snadno přizpůsobil – jsou, myslím, mé rodinné výsledky docela dobré.
