VELKÉ NAD VELIČKOU: Výšivka představovala ve středověku výtvarnou hodnotu a doklad hledání krásy. Zprvu byla výsadou u dvora, v klášterech či měšťanských domech. Dnes se s prací vyšívaček můžeme setkat zejména na krojích a bytových doplňcích. Výšivka od dávných dob dotvářela oděv a dávala mu vždy punc jedinečnosti.
Od 12. století se touto prací zabývaly vyšívačky i vyšívači zvaní krumpléři, kteří byli součástí malířského cechu, ale zálibu ve vyšívání našly ženy různých společenských vrstev. Jako vyšívací materiál sloužilo barevné hedvábí, stříbrné či zlaté nitě, perly i drahé kamení. Záleželo na movitosti objednavatele a poslání zdobeného předmětu. Například počátkem 14. století si královna Eliška sama vyšívala svatební šaty. Výšivky zdobily liturgické oděvy, ale i závěsy, deky na postele, obřadní plachty zvané úvodnice a další předměty. Kromě námětů církevních byly zobrazovány i světské záležitosti – např. výjevy z bitev, zvířecí nebo rostlinné motivy. Výšivka se stala neodmyslitelnou součástí oblečení venkovského lidu.
Pro českou a moravskou výšivku jsou typické zejména tři techniky – výšivka na počítané nitě (geometrická), malovaná (předkreslovaná) a nejmladší, bílá výšivka.
Eva Minksová z Velké nad Veličkou (Jihomoravský kraj), které v minulém roce udělil ministr kultury titul Nositel tradic lidových řemesel v oboru horňácká výšivka, nám o svém umění povyprávěla.
Rodinná tradice
Vyšívání se v rodině paní Minksové traduje již od její prababičky, po níž do dneška uchovává překrásný vzorník. Maminčin vzorník zase měří téměř jeden metr. Od mládí obdivovala um a práci předků a sama se začala ohánět jehlou už v sedmi letech. Svůj první vzorník si připravila, když jí bylo osm. I když se na začátku padesátých let ještě vyšívání vyučovalo ve škole, s jeho taji ji seznamovala především maminka. Tenkrát všechny ženy na vesnici zdobily krásnými ornamenty oblečení pro děti, a to pro děvčata i chlapce, aby měly na jarní svátky nové věci. „Nás obšívala moje maminka. Už v listopadu přicházely odpoledne tetiny a sousedky, sedly si pod stahovací lampu a začaly vyšívat. Přitom poslouchaly rádio, co je nového. Mně se to strašně zalíbilo, ty večery krásně prožité i to vyšívání,“ vzpomíná na své dětství Eva Minksová. Sama se pak snažila naučit ještě další a nové techniky.
Jedním z jejích prvních zdařilých výrobků byla košile, kterou jako čtrnáctiletá pro svého tatínka nejen sama vyšila, ale i ušila. „Šití košile je tak, že se šije kromě manžety celá ručně, nejen vyšívá. Šije se na vrapíř – navrapjá se rukáv, dá se do manžety a sešije. Navrchu na ramenách se použije stínek (pozn. red.: steh, který spojuje konce tkanin). Stínky jsou různé, jednoduché i moc složité. Já se ten komplikovaný učila teprve nedávno na ubruse půjčeném od sousedky. Vypárala jsem asi půl metru, než jsem došla na to, jak je to šité,“ potvrzuje nutnost celoživotního vzdělávání nositelka tradic lidových řemesel.
Když je práce koníčkem
Eva Minksová se nejprve vyšívání věnovala vedle svého zaměstnání, později pracovala pro Ústředí lidové umělecké výroby, kde získala titul Mistr umělecké výroby. Nyní šije a vyšívá pro radost a podle nálady. „Udělám toho, jak su šikovná, jak mám klid. Když svítí slunko, tak to jde rychle. Dojde banda, prohodíte pár slov a je za chvíli hotovo. Vyšívám ráda a říkám si, že po mně bude památka,“ svěřuje se. Jejím prvním výrobkem byla košile a košile šije i vyšívá dodnes a nejraději. Avšak součástí mužského kroje jsou také plátěné kalhoty, tzv. třaslavice, které chlapci nosí už od jednoho roku. „Traslavičky vyšívám pro mé kluky a tak, jak rostou, musím vyšívat stále větší a větší. Jsou z bílého plátna, ve spodu je ozdobná hrachovinka, k tomu mají vyšívaný šáteček, moc jim to sluší…“
O omladinu kolem sebe nemá šikovná vyšívačka nikdy nouzi. A navíc ještě šije a vyšívá pro členy folklorních souborů. „Všecky chtějí košilu na fašank, malí i velcí, ale nejvíce ti kolem dvaceti, s těmi je spousta práce. Košile jsou jim za chvíli malé a povídají, že se platno správa. Ale mám radost, když vidím, že se ty kroje stále nosí,“ pochvaluje si.
V minulosti se na vesnicích pěstovalo konopí, ručně se zpracovávalo na kolovrátku na nitě a ty pak sloužily k vlastnímu tkaní plátna. Pánské košile s jednoduchou výšivkou na „podělaném plátně“, které výborně sálo pot, se nosily téměř denně. Dnes se používá zejména materiál, při jehož výrobě se kombinuje konopí s bavlnou, lněné plátno, ale i panama nebo perlička. Nejtěžší práce je se lněným plátnem, protože je nejsilnější a jehla se těžko vpichuje. Zpracovává se materiál vyráběný strojově i ručně na tkalcovských stavech a plátno se před vyšíváním nikdy nepere. Paní Minksová má nejraději „hedvábnou vébu“, protože je jemná a výborně se hodí na horňácké košile.
Ješterka, na sekáček, na ružu, na makový vršek, formičky
Pod těmito půvabnými názvy se skrývá označení jednotlivých vzorů. Horácká výšivka, která patří na Moravě k nejznámějším, je založena na technice počítané nitě a určující je zde struktura plátna, ale i představivost vyšívačky. „Používám spíše výšivku na počítanou niť a křížovou výšivku. Ke každému materiálu je potřeba určitou sílu vyšívací nitě a k tomu jehlu. Výšivka se provádí většinou bílými nebo žlutými bavlnkami, na krojových součástkách se používají i další barvy, hlavně černá. Ženské kroje doplňuje ještě šatka nebo čepec a jejich výšivky jsou v několika barvách. Ženy kroj nosí podle biblického roku, jiný je na advent, na svátky vánoční nebo velikonoční. Ta výšivka pro ně dříve byla něco jako šperk, byla výrazem jejich estetického cítění,“ vzpomíná nositelka titulu.
Své „výrobní tajemství“ si nenechává pro sebe
S horňáckou výšivkou se již před lety mohli seznámit třeba návštěvníci společné výstavy ve Velké nad Veličkou, na níž ji paní Minksová předvedla ještě jako pracovnice ÚLUVu. Dlouhá léta pak spolupracovala se skanzeny v přírodě, především s Valašským muzeem v Rožnově pod Radhostěm. Zde předváděla vlastní pracovní postup a také svou zručnost a trpělivost. Dokonce se účastnila speciálních seminářů o vyšívání určených dětem. Své výrobky jako košile, dívčí a chlapecké kroje a kroje pro děti od jednoho roku, kordulky, rukávce, prostírky či ubrusy vystavovala na tolika místech, že by jejich výčet zabral spoustu místa. Zatím nejaktuálnější je putovní výstava po francouzských městech. Na rodinnou tradici dnes navazuje její dcera, která se již ledasčemu přiučila, ale zatím si vyšívá – tak jako její maminka – jen tak pro radost.
Nejen vyšíváním je člověk živ…
Paní Minksová se naučila ještě dašlí tradiční dovednosti – výrobě „perníku na výslužku“. Tu dostávaly před svatbou dívky od své kmotry. „Perníková výslužka z lásky byla metr veliká a byly to srdíčka, koníčky, vše malované, u nás z tradice bílé, a na to se lepily ozdůbky z papíru. Celé se to pak skládalo a připevňovalo drátem a nití na takový železný mustr. Byl to krásný zvyk, když kmotra dávala té děvčici takový dárek od srdce. Škoda, že to na dědinách zaniká a že dnes už tuto krásnou tradici jen málokdo zná,“ posteskne si Eva Minksová.
Eva Veselá
