<p>ČR: Jméno Dagmar Andrtové-Voňkové je za dlouholetou éru jejího tvůrčího působení spojováno především s hudebním novátorstvím a hledáním nevšedních zvukových kvalit v rozmezí jejího unikátního písničkářského stylu. Její ojedinělá schopnost přetavit vlivy pozdní západní avantgardy (Steve Reich, Meredith Monk) v osobité vyjadřovací prostředky jasného východního tvarosloví je patrná především v její dřívější tvorbě, ale zůstává jí do určité míry věrná i v tvorbě přítomné.</p> <p>Jestliže témata jejích písní dříve často sahala do studnice epické a baladické tradice s obecnější platností a archetypálním významem, její dnešní výrazová poloha možná představuje spíše hledisko subjektivního pozorovatele lokální krajiny, do níž je sama autorka osudově zasazena. Podle jejích vlastních slov se svou aktuální tvorbou pokouší mapovat původní, přirozené a mizející prvky okolí jejího domova, které dnes prochází – stejně jako mnoho jiných námi zabydlovaných exteriérů – plynulými avšak radikálními proměnami.<br />
V této své snaze ovšem neztělesňuje konvenční úlohu kritika oněch neodvratných procesů, ale člověka s očima otevřenýma dokořán, který s ohromením žasne nad zdánlivě obyčejnými a běžně přehlíženými výjevy přírodních scenérií. Toto blízké setkání s nimi je o to intenzivnější, že probíhá před samotným soumrakem jejich existence, avšak beze stop lítosti či hořkosti.<br />
Umělkyně tak nevyhledává prvoplánově nosná témata, ale zužuje své zorné pole na detaily jí důvěrně známého prostředí. Jejich hlubší význam a pronikavý přesah v jejím ztvárnění teprve jakoby vyplouvá na povrch naší běžné posluchačské pozornosti. Ve svých písních nás tak zasvěceně provází místy, kde by kraje neznalý poutník jen stěží mohl tušit například někdejší přítomnost dávných mohyl; místy dosud ne zcela civilizovanými a turisticky neobjevenými, přestože vzdálenými jen něco málo přes třicet kilometrů od Národního muzea. Óda věnovaná prastarému dubu proto není jakousi příležitostnou výletní momentkou, ale dialogem s dlouholetým němým druhem.<br />
Podobný přístup je patrně oním důležitým posláním současných hudebních samotářů, jakým bezpochyby je i Dagmar Andrtová-Voňková, kteří nehledají ve světě plném globální neurčitosti a šíře pouze jasnější cestu svého vyjádření, ale přímo i svou cestu životní. Tu tato znamenitá interpretka ve své pokročilé tvůrčí etapě nachází takřka za svým domovním prahem, přes nějž se den co den vydává proti většinovému uměleckému proudu.</p>
