Kultura v časech pandemie / Robert a Dagmar Virtovi

D: Jako houslistka využívám příležitost hrát tam, kde v době lockdownů je hraní umožněno. Jedná se především o natáčení s Českým národním symfonickým orchestrem včetně streamových koncertů. Vzhledem k tomu, že nemám trvalý příjem, a současně se potřebuji udržovat ve formě, hrála jsem například v létě na zahradě v Domově důchodců a také díky starostce Noutonic jsme spolu s dalšími kolegy účinkovali v kostelíku ještě s publikem, před Vánoci už pouze na kameru pro web. Naštěstí jsem se nedostala do situace jako mnozí kolegové, kteří museli přijmout nekvalifikovanou práci ve zcela jiném oboru.

Paradoxně máme výhodu, že v našich vztazích doma se nic nezměnilo, protože jsme trénovaní na to, hledat si práci a být flexibilní.

R: Jako fotograf „na volné noze“ jsem od studií  zvyklý na nejistou práci. Ale bohužel v současnosti, vzhledem k tomu, že jsem se specializoval na fotografování bydlení pro časopisy, případně architekty a firmy, ale také koncerty, mě tato doba úplně eliminovala. Všechny rozjednané zakázky byly zrušeny už kvůli tomu, že v bytech či domech se obávali mé přítomnosti a “zamoření” celého prostoru. Musím totiž v interiérech fotit každou místnost. U koncertů je to jasné… Nezbylo než shánět práci v oboru jinde, což se mi částečně podařilo.

Doma jsem více “kutil”, naštěstí mě to baví, a to nejen mně pomáhalo udržovat i psychickou kondici – zejména při práci na zahradě. 

Platí, že už tak značné potíže pro vás, kteří nemáte stabilní příjem v orchestru nebo na umělecké škole jako pedagogové, se násobí 2x.

D: Samozřejmě to platí, ale tím, že nemáme pravidelný příjem, tak vždy se snažíme mít určitý “finanční polštář”, což jsme až do této doby docela dobře zvládali. Ušetřili jsme i tím, že jsme se snažili být maximálně zodpovědní a nejeli na žádnou dovolenou a “družíme se“ ve volném čase s ostatními jen minimálně. Také jsme se stali “mičurinci” a mohli – sice málo – ušetřit i díky vlastnímu vypěstovanému ovoci a zelenině.

R: Ano, ale snažím se vždy hledat to dobré i v tom špatném. Myslím, že lidé žili jako “nedotknutelní”, nyní musí hodně přehodnotit svoje preference. V naší rodině de facto už od “jedenáctého září” přemýšlíme tak, abychom i v době krizí byli co nejvíce soběstační. Například se snažíme již dávno omezovat odpad. Proto i v době pandemie nemáme žádný absťák z toho, že si nemůžeme pořizovat nové “pěknosti” a kupujeme jen potraviny, které opravdu potřebujeme a také je sníme.

Dosáhli jste na podporu z vypsaného programu ministerstva kultury a ministerstva průmyslu a obchodu? 

D: Ano, dostala jsem dvakrát pětadvacítku.

R: Ano, jarní podporu bez problémů. Zkusil jsem i “šedesátku”, ale vzdal jsem to po nekonečném stahování aplikací a ověřování totožnosti, navíc mně aplikace nefungovala… Vypsal jsem tedy klasickou pětadvacítku, tehdy za říjen a listopad a nic… Po dotazu na finančním úřadu, kdy jsem byl předáván různým referentkám, jsem byl informován, že asi nemám nárok, protože jsem mohl fotografovat něco jiného, na co se pandemická omezení nevztahují. Navíc jsem se dozvěděl, že když nic nepřijde, tak mi ani nedají vědět. Před Vánoci jsem proto vypsal žádost znovu, tentokrát s konkrétními údaji zrušených zakázek a ani po týdnu nic nepřišlo, tak stále čekám…

Zůstáváte v kontaktu s veřejností on-line?

D: V omezené míře, bohužel nízká kvalita on-line koncertů překvapila všechny, zejména zvuk byl špatný, a dokonce některé koncerty se musely z YouTube smazat, což bylo svým způsobem pozdě…

R: V mém oboru nikoliv, ale nyní mohu závidět svým kolegům filmařům, ti jsou v době pandemie naprosto vytížení.

I krize jsou šancí – přinesla vám pandemie paradoxně možnost většího tvůrčího soustředění?

D: Ano, hledáme další možnosti uplatnění. Jsme optimisté a věříme, že se vše se vrátí do svých kolejí v tom dobrém. Já jsem se například teď rozhodla učit na čtvrt úvazku hudební výuku na základní škole. Věřím, že to nebude jen on-line.

R: Jistě, vše se zbrzdilo, najednou je čas věnovat se domácnosti, v mém případě i fotoarchivu a zvažovat i výstavu. To je samozřejmě opět podmíněné tím, zda to vůbec půjde, a tím myslím bohužel i poměrně vzdálenou budoucnost. Nejistota i omezení nás vrátila k přírodě. Nejenže jsme uklízeli zahrady či okolí svých domovů, ale cestovali jsme v tuzemsku a při procházkách poznávali své okolí. A to vše s čistou oblohou bez letadel. Je mi líto hoteliérů, taxikářů, hospodských, že nemají zahraniční klientelu, ale prázdná Praha je také krásná. Věřím, že také oni mají pochopení pro nás, kteří pracujeme v kultuře. Osobně se mě dotýká, když si někteří (a to i jednotlivci z kultury) stěžují, že kvůli pandemii přišli o miliony. Nechápu, co tím vlastně chtějí ostatním sdělit!?

D: Tvůrčí soustředění jsme nyní zažívali společně. Byl čas pustit si staré LP desky, filmy. Měli jsme konečně možnost poslouchat i zpěv ptáků v přírodě, oproštěný od zvuků dopravy. Jen mě mrzí, že se trochu pozapomnělo na ekologii, že nejen ty miliardy roušek, ale i tisíce tun nadbytečných plastů, rukavic atd. budeme nacházet všude ještě dlouhá desetiletí… Snad se lidstvo poučí a přibrzdí to bezhlavé tempo. My jsme opět alespoň zasadili pár stromů a snažíme se radovat i z maličkostí.

Vizitky

MgA. Robert Virt se narodil roku 1966 v Praze v rodině výtvarníka. Otec Zdeněk Virt se proslavil zejména v šedesátých letech jako fotograf Op-Artu. Jeho syn Robert šel podobnou cestou a původně chtěl být grafik či designér, ale nakonec si vybral fotografii. Vystudoval nejprve SPŠ grafickou a poté absolvoval v roce 1991 i FAMU. Hned po studiích spolupracoval s reklamními agenturami, především se ale věnoval tvorbě propagační fotografie zpěváků pro Supraphon. Zájem o cyklistiku proměnil i ve svou obživu, když spolu s kamarády založil firmu Het Sport s prodejnou závodních kol a komponentů. Jak jinak, zde měl především na starost propagaci a design při stavbě zakázkových bicyklů. V polovině devadesátých let navíc začal vydávat i časopis o cyklistice Bike Bulletin. Od nového tisíciletí se opět naplno věnuje fotografování, a to nejen cyklistiky, ale i všemu okolo bydlení včetně zahrad. Své aktivity rozšířil také o psaní odborných článků, nejprve na téma cyklistiky, postupně dodával tzv. na klíč i materiály o bydlení či zahradách. Díky zkušenostem s navrhováním interiérů získal možnost spolupráce s architekty při rekonstrukcích starých chalup, v současnosti i funkcionalistických vil. Důraz klade ve všech oblastech na užitnou hodnotu podmíněnou i estetikou s minimalizací ekologické zátěže. Jeho volná tvorba se vrací k pracím jeho otce a navazuje na ni určitou paralelou ve fotografování aktů s prvky optických efektů.

Mgr. Dagmar Virtová se narodila v roce 1966 v  pražské muzikantské rodině. Její otec byl primarius Smetanova kvarteta. Vystudovala Pražskou konzervatoř a HAMU. Po studiích v roce 1990 začala hrát v komorním orchestru Virtuosi di Praga, kde zůstala do roku 2000. Do Českého národního symfonického orchestru přišla po rodičovských povinnostech a působí zde dodnes. Má jednu dceru.

K symfonické hudbě ještě hraje v komorních orchestrech Praga Camerata, Talichův komorní orchestr. Věnuje se i různým komorním ansámblům. Vzhledem k tradici otce a s pomocí svého manžela založila 2008 významné webové stránky www.smetanovokvarteto.cz, které jsou dokumentem české kvartetní školy a z nichž čerpá odborná veřejnost. Nyní se nově věnuje pedagogické činnosti.