Krása a um zakleté do nití

MALÁ VRBKA: Zpracování konopí, lnu a později i bavlny pro potřeby odívání má tisíciletou tradici. U nás ji dokládají také nálezy z období Velkomoravské říše. Na předtkalcovské techniky – např. pletení na rámu, tkaní na destičce či karetkách, sloužící k výrobě oděvních doplňků navázalo – ruční tkaní na tkalcovském stavu a na dlouhé období se stalo jediným způsobem výroby látek. Po nástupu tovární výroby se počet tkalců snižoval a dnes ovládá práci na tkalcovském stavu jen úzký okruh lidí. Mezi ně patří také absolventka vysoké zemědělské školy ing. Hana Buchtelová z Malé Vrbky (Jihomoravský kraj), která v minulém roce přijala z rukou ministra kultury ocenění Nositel tradice lidových řemesel v oboru textil – ruční tkaní na tkalcovském stavu.

Tkalci se od konce 14. století sdružovali do cechů a až v polovině 18. století bylo tkalcovství prohlášeno svobodným povoláním. Tkaní látek pro vlastní potřebu – od hrubého plátna sloužícího na prostěradla, ručníky atd. přes jemnější na sukně, živůtky, zástěry až po nejjemnější na ženské sváteční košile či obřadní a sváteční plachty skončilo v 2. polovině 19. století. Jako doplňková podomácká výroba se udrželo zcela výjimečně, a to zejména v horských oblastech – u nás pak například na Horňácku, na pomezí Moravy a Slovenska.

Ze zahradní architektky tkadlenou

„Tkalcovský stav, který používám, má svou historii. Už jako vyřazený ho zakoupil můj pradědeček, který odešel do Ameriky za prací a vrátil se po 1. světové válce. Od čtyř let jsem pak při tkaní sledovala dědečka. Dlouhou dobu pracoval pro Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV) a pod jeho rukama vznikaly polštáře, prostírky a další bytové doplňky. Já jsem se na stavu naučila pracovat až jako studentka gymnázia,“ vypráví nositelka titulu a dodává: „můj první výrobek – malá dečka, vznikl právě v tomto období. Tehdy jsem uměla jen základy a až během dalších let jsem do tajů tkalcovského řemesla pronikala stále hlouběji. Před nástupem na mateřskou dovolenou jsem pracovala v Technických službách ve Veselí nad Moravou a po mateřské jsem se v roce 1995 neměla kam vrátit, protože můj úsek byl zrušen. A tak bylo rozhodnuto. Mým zdrojem obživy se stane tkalcovský stav. Zpočátku jsem pár let dodávala výrobky do ÚLUVu, ale od poloviny devadesátých let pracuji na živnostenský list.“

Od ptáčků až po ubrusy

Kromě již zmíněného původního stavu má ing. Buchtelová ještě druhý, který je jeho kopií, ale má užší osnovu. Na něm se dají využít zbytky různobarevných přízí, které zůstávají při tkaní velkých kusů. Tak zde vznikají kouzelní ptáčci, rybičky, panenky, záložky do knih, obaly na skleničky na koštování vína, pouzdra na mobilní telefony či kabelky na doklady. Další sortiment představují oděvní doplňky – tašky a kabelky různých tvarů a velikostí, ale i kravaty, motýlci, náramky. Na stavu se dají tkát látky o maximální šíři 75 cm, a tak rozměrnější výrobky vznikají sešíváním těchto šířek. Mezi velké kusy patří kromě ubrusů i závěsy, přehozy na postele, ale i kompletní textilní vybavení pro evangelický kostel v Hrubé, vytvářené podle starých předloh, ale s nově vymyšlenými vzory. Zatím nejdražším výrobkem byl ubrus zhotovený na zakázku do Chorvatska – měl rozměry 300 x 150 cm. Zájemci o výrobky pak mohou vybírat podle své „kapsy“. Ty nejlevnější se dají pořídit i za 15 Kč, na větší je pak potřeba několik stokorun. Každý výtvor je však originálem, kterého se dotýkala lidská ruka, která mu vtiskla neopakovatelný výraz. To ho zcela odlišuje od továrních produktů.

Tradice přetavená pro potřeby dneška

Při tvorbě vychází ing. Buchtelová z tradiční lidové tkaniny zvané horňácká činovať. Ta představuje vrchol lidového tkalcovského projevu na Moravě, a to jak po technické stránce, tak i ve vzorech a barvách. Na výrobcích se můžeme setkat zejména s přírodními odstíny šedé, s černou, červenou, bílou, žlutou, modrou barvou a odstíny hnědé. „Na osnovu používám bavlnu, ke tkaní útku pak bavlnu nebo len a někdy i jutu, která nahrazuje dříve užívané konopí. Nákup surovin není bez problému, protože pro dodavatele je malé množství, které já potřebuji, nezajímavou zakázkou.“ Tkalcovství bylo dříve spíše chlapskou záležitostí, protože v zimě nemohli pracovat na poli, a tkaním si tak přivydělávali. Navíc bylo Horňácko vždy po zemědělské stránce chudým krajem. Ženy svým mužům pomáhaly tím, že na kolovrátku spřádaly nitě a potom zpracovávaly hotové plátno podle potřeby. Paní Haně Buchtelové při tkaní pomáhá celá rodina. „Manžel mně natahuje osnovu, protože tenhle úkon vyžaduje fyzickou sílu. A navíc se chystá vyrobit stav, který bych mohla používat při předváděcích akcích na jarmarcích nebo ve skanzenech. Syn mně zase pomáhá s přípravou materiálu a dcery už taje tkaní také zvládají,“ uzavírá spokojeně ing. Buchtelová.

Eva Veselá