V Sázavském klášteře jste vystupoval již několikrát. Vzpomenete si ještě na váš zdejší první koncert?
Já myslím, že to bylo asi před desíti lety na zahradě nad klášterem a pozvala mě skupina evangelíků z Prahy. To bylo první setkání s tímto úžasným místem.
Jak se vám klášter a jeho atmosféra líbí?
Jako dávná náboženská stavba má svá tajemství, kterých se už nikdy nedopátráme. Ani jejich stáří, dají se jen tušit a archeologové potvrzují, že ta tušení mohou být správná. A i ten nedostavěný gotický chrám je jakousi básní úžasu a marnosti. Taková místa nejsou ani tak k turistickému obdivování, ale k zamyšlení, k zastavení se, k úleku z toho, kam nás život vede a jakou má hodnotu a jestli to, co získáme za jeho promarňování, má vůbec cenu.
Vystupujete v klášterech či na hradech často?
Ano, velmi zhusta a často ani nemám čas si to místo prohlédnout a prožít, proto se rád vracím. Teď už budu na Sázavě během posledních desíti let po čtvrté, a jsem za to velmi vděčen. Otevírá to duši i mysl.
V čem je to jiné než například v klubech? Přizpůsobujete tomu nějak repertoár?
V klubech hraju jen výjimečně ty posvátné balady ze Sušilovy sbírky a zase na těchto důstojných místech nehraju ty příliš veselé písně. Tady je příležitost s publikem sdílet něco podstatného, koncert se spíš blíží obřadu, kde si klademe hluboké otázky, na které se jindy ani moc nesoustředíme.
Vím, že pořád skládáte nové písničky. Liší se nějak váš přístup k tvorbě dnes a dříve?
Já myslím, že se liší, i když jsem to pořád jenom já. Dřív jsem nepsal žádné konkrétní politické písně, politika byla tehdy úplně všechno, samostatné myšlení bylo to největší politikum. Ale nepsal jsem ani krajinomalebné písně a hluboké milostné písně. Teď mám více svobody a volnosti, svět je otevřený, tak mám písně napsané v různých koutech Evropy i Asie. Mám sice méně publika, mladá generace díky mediím o mně neví, ale to už je daň za nezávislost. Já se té jednoduché popularitě a komerci vyhýbám, protože to deformuje a je to zbytečné.
Hrajete nové písně i na koncertech?
Nové písně hraju většinou v první půlce, aby lidé cítili, že pořád žiju, že nevlezli do starožitnictví. A zdá se, že nové písně Sudety, Sklenice vody, Tiran, Rozpité barvy nebo takové ty dětské mají silnou oslovovací schopnost, a v této souvislosti potom ty staré zní svěže a mnohé stále překvapivě aktuálně. Teď si prostě zažívám skutečně svobodný kumštýřský život.
