Když snít, tak o Broumovsku

Těžce zkoušená krajina v Sudetech a těžce zkoušení lidé. Místo s mnohokrát přetrženou kontinuitou, odkud obyvatelstvo odcházelo v několika vlnách. Nejprve po bitvě na Bílé hoře protestanti, ve 20. století Češi a Židé, a pak také Němci. Odtud stále někdo odcházel a stále někdo někoho odsouval. V 50. letech 20. století byli vyhnáni i benediktini z broumovského kláštera. Je úžasné, že barokní skvost se v posledních letech podařilo obnovit, že znovu patří církvi, a i když má dnes poněkud jiné poslání, přesto zůstává zásadním duchovním centrem kraje.

Za probuzením a znovuoživením Broumovska stojí ovšem konkrétní snílci a vizionáři, lidé tvořiví a podnikaví. Svá vyznání a odpovědi na anketní otázky – proč se rozhodli spojit své životní osudy právě s tímto krajem, nám poskytli: Libuše Růčková – bývalá starostka Broumova, Jan Školník – úspěšný podnikatel a filantrop, Jan Záliš – fotograf a rodák z Broumova, Petr Bergmann – ač rodilý Pražák vydavatel knih o Broumovsku, Martin Lanži – děkan římskokatolické farnosti v Broumově, který sem přišel v roce 2007.

DOMOV JE JEN JEDEN

Libuše Růčková – rodačka z Broumova, právnička, v letech 2002–2010 starostka města Broumova, koordinátorka projektu revitalizace Kláštera v Broumově 2012– 2015, projektová manažerka, nyní pracuje ve Společnosti pro destinační management Broumovska.

Kdy jste se rozhodla propojit svůj životní příběh s Broumovskem? Přibližte, prosím, svůj „sen“.

O mém propojení s Broumovskem rozhodlo moje místo narození – Broumov. Ze strany otce sahají naše kořeny na Broumovsku až k husitským válkám. Proto vnímám Broumovsko jako svůj domov a záleží mi na jeho budoucnosti.

Co jste svému snu musela obětovat?

Protože žiju tam, kde jsem doma, nemám pocit, že jsem musela něco obětovat. Naopak kromě puberty vnímám celý dospělý život jako štěstí, že jsem se narodila v Broumově. Samozřejmě po roce 1989 se rovněž na Broumovsku život zjednodušil, ačkoliv nikoliv každý to tak vidí.

Co bylo předpokladem toho, že jste se na Broumovsku úspěšně adaptovala?  Lze to zobecnit?

V Broumově jsem absolvovala základní školu a maturovala na gymnáziu. Po vysokoškolských studiích v Brně jsem se vrátila do Broumova, kde jsme vychovali s manželem dvě dcery, které se po svých vysokoškolských studiích rovněž obě vrátily na Broumovsko a žijí zde se svými rodinami. Nejstarší vnučka studuje v primě broumovského gymnázia jako šestá z rodiny. Zobecnění? Buď: jsme konzervativní rodina. Nebo: domov je jeden.

Jaký nejpozitivnější apel v sobě váš příběh nese?

Apel? Je lehké hledat stále něco nového, opouštět, nedokončit, stěžovat si, být nespokojený s místem narození, osudem. Těžší je vydržet, pokračovat, nacházet půvab v tradici, navazovat na hotové s vizí budoucnosti. Generaci za generací.

BROUMOVSKO – NEJEN SKICÁŘ ČESKÉHO BAROKA

Jan Školník – podnikatel a filantrop. Kromě toho, že vede globálně působící firmu HOBRA-Školník, významně se podílí na rozvoji regionu, kde žije a podniká. V roce 2014 založil se svou ženou Agenturu pro rozvoj Broumovska – neziskovou organizaci, se kterou oživují rozsáhlý komplex kláštera v Broumově. Rozvíjí tam Vzdělávací a kulturní centrum, čímž navazují na staletí trvající tradici vzdělanosti v klášteře. Ve svých filantropických aktivitách se vedle regionálních projektů věnuje především umění, vědě a rozvoji občanské společnosti. Běhá a čas od času se vydává na týdenní pěší poutě.

Ocenění: Společensky prospěšný podnikatel roku v soutěži pořádané EY (2014), výroční cena Via Bona od Nadace Via za filantropii v regionech (2018).

Kdy jste rozhodl propojit svůj životní příběh s Broumovskem? Přibližte, prosím, svůj „sen“.

Toto, jak říkáte, propojení vznikalo postupně a kultivuje se stále. Broumovsko si mě získalo svým silným pozitivním geniem loci. To je patrné i přes nešťastné události dvacátého století, které region jakoby testují. Broumovsko prošlo ve svých dějinách více těžkými obdobími, nikdy nebylo pomyslně schováno zcela mimo hlavní proud dění, koneckonců klášter v Broumově byl sídlem břevnovsko-broumovských opatů, předních mužů církve i společenského života Čech. Proto to bylo vždy území relativně bohaté a moderní v kontextu své doby.

Od 17. století, kdy benediktini objednali pozoruhodnou stavitelskou zakázku a spolu s přestavbou kláštera nechali vystavět tzv. broumovskou skupinu barokních venkovských kostelů, by se Broumovsko dalo považovat za krajinu kostelů.

Od konce 18. století se začalo rozvíjet turistické hnutí a Broumovsko se aktivně zapojilo zpřístupňováním rozlehlých a dosud málo poznaných, ale velice romantických skalních oblastí, představilo svůj dnes nejvíce zmiňovaný fenomén, labyrinty nejrozsáhlejšího evropského komplexu pískovcových skalních útvarů – Adršpašsko-teplické skalní město, doplněné pozoruhodnými scenériemi Broumovských stěn či Ostaše. Do krajiny kostelních věží se začaly zapisovat věže skalní.

V 19. století se spolu s historickou železniční tratí Choceň – Meziměstí – Broumov začal kraj rychle industrializovat, aby dodnes překvapoval. A nejen svou malebností, ale i silnou průmyslovou tradicí, která dokreslila krajinu do dnešní podoby. Básník ji může vnímat jako krajinu skal, kostelů a komínů.

Broumovsko s jeho ranými i pozdně barokními kostely lze považovat za skicář českého baroka. Turistika se prezentuje fragmenty jedné z historicky prvních turisticky značených cest na trase Hvězda – Hejšovina, jejíž unikátnost spočívá v náročném provedení do pískovcových stěn, balvanů a patníků. Průmysl dodnes využívá některých historických budov a překvapuje svou houževnatostí a historií výroby i svých sociálních programů.

Můj „sen“ spočívá v přesvědčení, že i v dnešní době má Broumovsko sílu být moderním územím. Přes celou řadu strastí v kontextu doby hledá inovace, které umožní využít technologický rozvoj k efektivní decentralizované průmyslové výrobě, re-lokalizaci výroby vybraných průmyslových a zemědělských produktů, k využívání podmínek práce na dálku. Tedy k životu v klidném a inspirativním prostředí spojeném s prací na globálních projektech, s rozumným využitím potenciálu pro cestovní ruch, a to vše s respektem k historickému charakteru místa a bohatosti a významu místní přírody.

Co jste svému snu musel obětovat?

Nemyslím, že bych cestu, po které jsem se vydal, spojoval s obětí. Je to cesta neobyčejně zajímavá a obohacující, na které odkrývám různá tajemství, o kterých jsem zatím nepřemýšlel. Potkávám lidi, kteří mne ovlivňují v mém hledání, jak motivovat sebe sama a zároveň inspirovat ostatní. Snažit se je spojovat pro společnou věc, pro lepší společný život místa, kde žijeme. Věřím, že tím v širším kontextu přispíváme i k životu současné společnosti.

Co bylo předpokladem toho, že jste se na Broumovsku úspěšně adaptoval?  Lze to zobecnit?

Necítím a necítil jsem potřebu se adaptovat. Místní prostředí a lidi obdivuji a snažím se, stejně jako oni, tu zanechat kousek sebe. Je ale faktem, že se občas ptám sám sebe, zda bych takto přistupoval k životu kdekoliv, nebo zda je pro mě právě Broumovsko místem, které mně a mojí rodině mohlo tolik dát.

Jaký nejpozitivnější apel v sobě váš příběh nese?

Součástí našich aktivit je i projekt oživování broumovského kláštera. Tato rozsáhlá národní kulturní památka byla po desetiletích komunistického režimu v nedobré kondici a až na výjimky prázdná. Fantastickou zprávou je, že snaha o smysluplné využívání tohoto objektu pro kulturu a vzdělávání v jeho tehdejším stavu nakonec vedla k jeho rozsáhlé stavební revitalizaci a obnově. Tedy hudební festival, divadlo, výstavy, místně ukotvené vzdělávací projekty a setkávání lidí za těmito účely – to vše dalo do pohybu rozsáhlou rekonstrukci. Jaké z toho plyne poučení?  I to, co si nejprve ani neumíme představit, je možné, pokud se tomu malými krůčky vydáme vstříc.  

ZANECHAT TU SVOU STOPU

Jan Záliš – fotograf, na Broumovsku žije celý život.     

Kdy jste rozhodl propojit svůj životní příběh s Broumovskem? Přibližte, prosím, svůj „sen“.

Nerozhodl jsem se, celý život jsem tu vyrůstal. Tedy nešlo o žádné rozhodnutí, je to tak, jak to je. A pokud to tady člověk má rád, tak s tím regionem sroste, což je i můj případ. Broumovsko mám rád, velká města mě ničí – když mám návštěvu Prahy jednou za čas, tak toho mám až až. Mám rád místní krajinu a architekturu, na člověka to tu prostě dýchne. Mám rád místní umění lidí, které tu kdysi vzniklo, dnes už to tady takhle nikdo postavit neumí. A čím je člověk starší, tím víc si toho váží.

Co jste svému snu musel obětovat?

Kdysi jsem měl nabídku jít do Prahy, jak se takzvaně říká za většími penězi, ale nakonec jsem nešel, protože jsem tu chtěl zůstat, a jsem rád. Ničilo by mě to tam, a peníze, co tam má člověk navíc, se vykompenzují zase někde jinde. Neřekl bych, že zůstat a pracovat tady byl můj sen, spíš je dobré to, když člověk něco dělá a nějakým způsobem ho to naplňuje a dává to smysl i jiným lidem. A začátky focení – člověk ani nepočítal, že by to vůbec mohlo někdy začít vydělávat. Vzpomínám si, že v té době bylo nemyslitelné mít digitální zrcadlovku. Dneska si ji může pořídit i dítě, které si na ni přes léto našetří. Před patnácti dvaceti lety stála přes půl milionu a výš. Ale nezdá se mi, že bych musel něco obětovat…

Co bylo předpokladem toho, že jste se na Broumovsku úspěšně adaptoval?  Lze to zobecnit?

Když jsem začínal, tak byla naštěstí pozitivní doba asi v tom, že na rozdíl ode dneška mladých fotografů nebylo tolik. Začátky sice byly komplikované, protože technologie se hodně mění a je to náročné i finančně, ale asi tam byla nějaká rozumná mezera, kde se člověk zaklínil a našel si svoje místo. Kdybych začínal o deset let později, tak by to určitě bylo složitější. A navíc čím déle to člověk dělá, tak si postupně buduje určitou důvěru. Takže pomáhá určitě i dlouhodobější budování vztahů…

Jaký nejpozitivnější apel v sobě váš příběh nese?

Pokud jsem na takovém zvláštním místě, jako je Broumovsko – já ho za zvláštní považuju – a díky focení jezdím ve větším okruhu, tak mi přijde, že sounáležitost lidí a vzájemná podpora tady je výrazně větší a jsem rád, že jsem součástí a můžu tomu napomáhat. Myslím si, že se to člověku vždycky vrátí, když jednou pomůžete vy a jednou zase pomůžou oni vám… A ať se ta tvorba někomu líbí nebo ne, už můžu mít určitou jistotu, že jsem tady něco zanechal a že jsem tomu regionu mohl svým způsobem pomoci.

DRSNÝ KRAJ S PODIVUHODNOU DUŠÍ

Petr Bergmann – rodák z Prahy, od roku 2000 žije na Broumovsku, píše a vydává regionální literaturu ve svém vlastním nakladatelství, pořádá výstavy, zkoumá historii.

Kdy jste rozhodl propojit svůj životní příběh s Broumovskem? Přibližte, prosím, svůj „sen“.

Více než rok jsem žil na samotě v Českém ráji a po této zkušenosti jsem se už nechtěl vrátit do Prahy. Hledal jsem proto místo, kde bych strávil zbytek života, a měl jsem o něm celkem jasnou představu. Mám-li tedy hovořit o snu, pak to byl dům ve stylu tradiční lidové architektury, se sadem, potokem, na samotě u lesa, obklopený přírodou a kulturní tradicí. Když jsem asi po roce a půl hledání objevil svůj nynější dům na Broumovsku, bylo hned rozhodnuto a dnes vím, že jsem si nemohl vybrat lépe. Takže minimálně v tomto směru jsem si svůj sen splnil. O to více, že jsem upřímně toužil po setkání s předchozími německými obyvateli, kteří byli po skončení druhé světové války nuceni svůj domov opustit. I to se mi předloni splnilo. Přijel pan Ginzel s celou rodinou, vyprávěl mi svůj životní příběh a to, co si pamatoval z Broumovska, které opouštěl jako patnáctiletý, a navíc mi poskytl fotografie domu pořízené kolem roku 1940. Ty mi nyní pomohou rekonstruovat objekt do původní podoby z roku 1870.   

Co jste svému snu musel obětovat?

Nemyslím, že bych něco obětoval, spíše jsem ve všech ohledech získal. To, čeho jsem se vzdal, jako je život v Praze a vše, co s tím souvisí, nebo intenzivní cestování, které bylo spojeno s mojí tehdejší prací, jsem opouštěl rád a cíleně, takže bych to rozhodně nenazýval obětí.

Co bylo předpokladem toho, že jste se na Broumovsku úspěšně adaptoval?  Lze to zobecnit?

Nevím, v jakém přesně smyslu, Broumovsko je drsné místo s podhorským klimatem, sevřené mezi Krkonošemi a Orlickými horami, takže převládají chladné dny. To mi ale vyhovuje, jsem horský typ, a tak adaptace v tomto smyslu nebyla pro mne nijak náročná. Živím se kulturní činností a psaním a vydáváním regionální literatury, takže nejsem ani závislý na zaměstnání, které je na Broumovsku těžké sehnat. Adaptují se zde tudíž snáze lidé, kteří si své živobytí obstarávají sami, než kdyby museli hledat práci. Co bylo asi nejtěžší, je pěstování zeleniny a ovoce, protože vegetační období je zde nezvykle krátké a zahrada je mojí vášní. Musel jsem se naučit sžít se se zdejším klimatem, prudkými výkyvy počasí a zvyknout si, že část úrody vždy zničí mráz, nebo divoká zvěř a podobně. Kulturní adaptace pro mne byla výzvou, protože Broumovsko je po všech stránkách inspirativní, zdejší příroda, lidová a barokní sakrální architektura, umělecké a industriální památky, pestrá historie, a kulturně-historický odkaz, kterému jsme hodně dlužní. To vše mne vybízí neustále k aktivitám, jako je psaní knih, pořádání výstav, výzkum historie a podobně, což mne vtahuje do místních reálií a mé adaptaci na stále silně přítomné ryze německé tradiční prostředí to velmi pomáhá.

Jaký nejpozitivnější apel v sobě váš příběh nese?

Broumovsko je místo, kde nic nejde snadno a pečení holubi tu nelítají nikomu do huby. Mnohem více než kdekoli jinde, kde jsem působil, zde musím zapojovat píli, vytrvalost, trpělivost a nasazení. Člověku, aby něčeho dosáhl, nesmí ubývat nadšení pro věc a musí nacházet stále nové impulsy. Tohle jsem pochopil již v roce 2000, kdy jsem se přidal ke skupině nadšenců, kteří na Broumovsku založili tradici letních festivalů, tehdy pod názvem Týden pro broumovské kostely, s cílem záchrany tohoto ojedinělého památkového souboru barokních skvostů. Později se z toho vyvinul obří festival Broumovské kulturní léto a v různých obměnách a již v úplně jiném personálním složení se tato novodobá tradice udržuje dodnes. Na hodnotu broumovského baroka se podařilo upozornit a přivést k němu pozornost nejen místních, ale také mnoha institucí a dárců. Přes mnoho nezdarů a potíží se podařilo dnes už desítkám lidí, kteří se na tom podíleli a stále podílejí, vybudovat smysluplnou aktivitu, která dělá Broumovsku jméno daleko za jeho hranicemi. Podobně je to s mým regionálním nakladatelstvím, které balancuje na hraně ekonomické udržitelnosti a často i hluboko pod ní, ale vím, že nejdůležitější je vydržet a neslevit v kvalitě a atraktivnosti titulů. A takto se prosazovali i původní němečtí obyvatelé Broumovska, kvalita jejich výrobků byla známá daleko v zámoří. Malý region kdesi za horami se může prosadit jedině originalitou a kvalitou.

Vydané tituly

• Broumovsko, Interpretace kulturního a historického dědictví
• Broumovsko na historických zobrazeních – I. díl
• Studánka 1715 – 2015 (k výročí 300 let od vzniku poutního místa v Malých Svatoňovicích)
• Krkonoše na starých rytinách a litografiích
• Bezděkovský kostelíčku (k výročí 150 let od narození benediktinského mnicha Sigismunda Broušky)

Připravuje se k vydání  

• Lager Broumov / Braunau, 1915 – 1918 (k výročí 100 let od konce první světové války a k uctění vojáků a civilistů zadržovaných v zajateckém táboře v Martínkovicích u Broumova)
• Broumovsko na historických zobrazeních – II. díl

Petr Bergmann, tel: 777 159 352, petr.bergmann@volný.cz, www.broumovsko.org

www.trutnovsko.org

CO TĚ NEZABIJE, TO TĚ POSÍLÍ

Martin Lanži – děkan římskokatolické farnosti v Broumově. Dlouhodobě hledá podporu pro opravu chátrajících broumovských kostelů.

Kdy jste rozhodl propojit svůj životní příběh s Broumovskem? Přibližte, prosím, svůj „sen“.

V létě 2007 jsem byl jako třicetiletý kněžský elév ustanoven za broumovského duchovního správce tehdejším královéhradeckým biskupem, dnešním kardinálem Dukou. Bylo to a dodnes  je moje první a jediné místo v pozici faráře. Snem bylo vést farnost, ne opravovat kostely.

Co jste svému snu musel obětovat?

Bez nadsázky téměř všechno – rodinu, vlast, kamarády, sport, kino, ruch velkoměsta, další studia. Časem i soukromí.

Co bylo předpokladem toho, že jste se na Broumovsku úspěšně adaptoval?  Lze to zobecnit?

Přijetí reality. To znamená, jako katolíci jsme 2% broumovskou minoritou, která má však ve správě ohromné, pro její potřeby výrazně předimenzované, materiální dědictví. Záchrana broumovských skvostů začala zaplňovat stále více místa v diáři. Na druhé straně to však přineslo i mnoho vzácných kontaktů, rozšíření poznatků a návštěvu míst, kam bych se bez broumovských kostelů nedostal (New York, Chicago, Ottawa, Paříž, Stockholm, Brusel…).

Jaký nejpozitivnější apel v sobě váš příběh nese?

Co tě nezabije, to tě posílí. Třikrát jsem chtěl na Broumov abdikovat. Dnes se blíží doba, kdy bude patrné, že se snad přece jenom vyplatilo zůstat. Navzdory všemu, co se během té doby pokazilo, či nevyšlo nebo nenaplnilo.