S Radovanem Lipusem po Šumných stopách nejen českých architektů v Izraeli
Vzpomenete si na své první setkání s Izraelem? Prožil jste tam cosi jako déjà vu?
Ano, skutečně jsem tam něco podobného zažil. Poprvé jsem do Izraele přijel z Jordánska a hned jsem se tam cítil jako doma. Nedokážu ten pocit racionálně vysvětlit, ale zažívám ho opakovaně, kdykoli se do Izraele vracím. Má ho i spousta dalších lidí, které tam vozím, a mnozí z nich – ať už věřící nebo ateisté –, mi sdělili podobné zkušenosti.
Je to země, kde si člověk klade existenciální otázky?
Přinejmenším je to jedno z míst, kde si člověk tyto otázky klade často. Jistě i s ohledem na složitou historii židovského národa, který prošel mnoha existenčními zkouškami. Tou nejtragičtější, bohužel, v nedávné historii. Právě lidé, kteří přežili holocaust a byli každodenně konfrontováni se smrtí, paradoxně dokáží v této zemi vnímat obrovskou radost ze života. A o to víc se snaží vychutnat si dar života.
Ostatně tak to vyjadřuje i hebrejský přípitek L´chaim – Na život!
Ano, je to výzva k životu.
Izrael je domovem tři světových náboženství. Je možné říci, kde všude v této zemi k návštěvníkovi promlouvá Bůh?
Rád používám výraz Svatá země. Chápu ho jako symbolický termín, který oslovuje věřící i nevěřící. Domnívám se, že člověk napříč celou touto zemí dokáže vnímat zvláštní, hlubokou energii. Pro mne osobně je tím nesilnějším místem Jeruzalém a pak také severoizraelský Safed, který je spojen s židovskou mystikou.
Oslovuje vás i pouštˇ?
Samozřejmě. Poušť je jednoduchá, stejně jako jsou jednoduché i základní principy života. Poušť člověka vede správným směrem, anebo ho na správnou cestu navrací. Velmi přesně vystihuje pobyt v poušti hebrejské slovo „midbar“, v němž se – jak je v hebrejštině tradicí – nepíší samohlásky. Takto zapsané slovo „mdbr“ může znamenat jednak „poušť,“ a jednak – pokud ho vyslovíme s jinými souhláskami – „hovoří“. Co z toho vyplývá? Podle jednoho rabína, jehož výrok ve mně nesmírně rezonuje, je právě poušť místem, kde se člověk ztiší, kde sám sobě naslouchá, a zároveň místem, kde k němu hovoří Bůh. Takže není náhoda, že se obě slova – „poušť“ a „hovoří“ – píší stejně.
Mohu potvrdit, že na poušti je člověk opravdu blíž k sobě samému, ke své podstatě. Přesvědčil jsem se o tom mimo jiné během pobytu se skupinou našich klientů v Judské poušti, kde jsme prováděli meditace nebo modlitby.
Zabýváte se židovskou mystikou – právě ta, myslím, vybízí člověka, aby poznal především sám sebe. Kdy jste se začal o tuto duchovní oblast zajímat?
Měl jsem obrovské štěstí, že mě jednoho dne můj kamarád vzal s sebou na přednášky prof. Vladimíra Sadka. Jeho myšlenky mě hluboce ovlivnily a dodnes ovlivňují, ačkoli pan profesor z tohoto světa už před časem odešel. Od té doby mě židovská mystika stále provází a můj zájem o ni s přibývajícím věkem ještě roste.
Jsem vnitřně přesvědčen, že její základní principy fungují. Jednak, že jsme vzájemně jako lidé propojeni. Naše individualita je do jisté míry záležitostí iluzorní. Co to znamená? Že máme zodpovědnost nejenom za sebe, ale i za všechny kolem nás. A sekundárně, že nic se neztrácí. S jakoukoli energií, která z nás vychází, se opět setkáme.
Základní myšlenky židovské mystiky se zobrazují jako deset koleček (sefir) – tj. deset vlastností božích, které společně tvoří tzv. sefirotický strom. Deset vlastností v duchovním makrokosmu a v duchovním mikrokosmu, tedy v každém z nás. Podle židovské mystiky cokoli, co se děje v duchovním makrokosmu, ovlivňuje každého z nás. Nosíme v sobě jakési duchovní DNA. Proto cokoli řeknu, nebo si jen pomyslím, má zpětně vliv na duchovní makrokosmos, a tedy na všechny lidi kolem mě.
Jinými slovy, máme tedy obrovskou zodpovědnost nejen za sebe, ale i a za každého kolem nás. A úžasné na tom je, že člověk nemusí odjet zrovna do Afriky a měnit tamní svět. Úplně postačí, když budeme pracovat na své „zahrádce“ a začneme ji proměňovat k lepšímu. Touto proměnou ovlivníme také všechny ostatní „zahrádky“.
Mám tomu rozumět tak, že cestovatel Karel Hrdlička tvrdí: „Aby člověk žil v souladu se sebou samým a ve vzájemnosti s ostatními lidmi, není třeba projet celý svět…“
Přesně tak. Může se zdát, že jsem sám proti sobě, když tohle říkám, ale je to skutečně tak. Na to, aby člověk potkal a poznal sám sebe, nemusí procestovat celý svět. Na druhou stranu – ono to poznání vnějšího světa provokuje k tomu, že máme lepší vhled do porozumění sebe sama.
Na co jste ve světě především zvědavý?
Já miluju lidi, miluju rozmanitost, a ta mě nepřestává fascinovat. Stejně tak jazyky. Snažím se přiblížit lidem tím, že se naučím jazyk právě té země, do které cestuji.
Kolik jich dnes už znáte?
Nepočítal jsem to, ale asi tak sedm, osm, a neustále přibývají další, o které se v současnosti zajímám. Poslední dva roky je to arménština, a také jidiš, což je úžasný jazyk.
I když jím dnes hovoří už jen zlomek lidí?
Možná právě proto stojí za to se jím zabývat! Jidiš nám dovoluje přiblížit se evropské židovské přítomnosti a jejímu duchu. Je ideálním mostem k poznání židovské tradice a kultury především ve východní Evropě. Je to jazyk, který nasává všechny okolní vlivy – v samém základě jde o jazyk germánský, ale se slovní zásobou z hebrejštiny a dalších slovanských jazyků. Když slyšíte, jak v jidiš zní slovo „krasavice“ – „di krasavice“, tak vás to prostě potěší.
Jistě se i mnohá další slova z jidiš zatoulala do češtiny…
A nejen z jidiš. Je třeba upřesnit, že spousta z nich má svůj základ v hebrejštině. Třeba známé slovo „košer“, ve významu něčeho rituálně vhodného, pochází původně z hebrejského „kašer“. Anebo „mešuge“ – z hebrejského slova „mešuga“, tedy „blázen“, „bláznivý“.
Zastavme se ještě u hebrejštiny. Ani takový vizionář, jakým byl Theodor Herzl, autor myšlenky vzniku Státu Izrael, si neuměl představit, že by jeho obyvatelé v budoucnu mluvili hebrejsky.
Ano, on sám hebrejsky neuměl. V Izraeli se ale podařilo něco naprosto jedinečného, co jinde ve světě nemá obdoby – a sice restaurace jazyka. Je skutečně fascinující, že židé, kteří na Blízký východ začali přicházet na konci 19. a poté v první polovině 20. století, byli ochotni navrátit se – byť ve zjednodušené podobě – k jazyku svých předků a znovu jím začít aktivně hovořit.
Po velmi dlouhou dobu, po celý středověk, židé primárně nehovořili hebrejsky, ale jazyky zemí, v nichž žili. Hebrejštinu používali většinově pouze jako jazyk modlitby a písma. A stal se zázrak! Židovským lingvistům pod vedením Eliazera Ben Jehudy se podařilo přesvědčit společnost, že k tomu, aby židé byli zase národem ve své zemi, měli by také hovořit vlastním jazykem. Obyvatelé nového státu se navrátili k hebrejštině a dnes se tímto jazykem v Izraeli zase můžete domluvit.
Má hebrejština schopnost vyjádřit i ty nejsoučasnější moderní výrazy, např. z oblasti digitální technologie?
Určitě má. Ale je třeba říci, že si vypomáhá přijetím cizích slov a že spoustu moderních výrazů často přejímá z angličtiny.
A odkud převzala jadrná slova?
To je velmi zajímavé. Hebrejština značnou část svých peprných nadávek přijala z arabštiny. Tím ale nechci říci, že by si Izraelci nedokázali zanadávat.
Izrael je státem s velmi krátkou existencí. Letos slaví teprve 75. let od svého založení, a přitom dokáže inspirovat ostatní země četnými inovacemi v oblasti moderních technologií, zdravotnictví, infrastruktury, průmyslu… Z čeho to podle vašeho názoru pramení?
Už jsme o tom hovořili – z ohromné vitality Izraelců, z jejich chuti k životu. Člověk, který chce porozumět mentalitě Izraelců, si nejprve musí uvědomit, jak obrovskou roli v životě společnosti hraje téma holocaust. Izrael žije v jeho stínu a od samého počátku tu platí tento imperativ: „To se nám už nikdy nesmí stát!“
S tím zřejmě souvisí i znění vojenské přísahy na Masadě…
Ano. „Masada už podruhé nepadne!“ I v tom je nesmírná symbolika. Byť v případě Masady se jedná o událost z dávné římské doby, ale i v této replice rezonuje zkušenost holocaustu. Nic podobného se už nesmí opakovat!
Mám zkušenost, že první setkání s Izraelci obvykle mnohé návštěvníky udivuje. Jak jinak se tu lidé chovají! Sami Izraelci s nadsázkou přiznávají, že typickým znakem jejich povahy je „chucpe“, tedy určitá neomalenost až drzost. Říkají o sobě, že jsou jako kaktusový plod (sabra), který navenek píchá, ale uvnitř je sladký. A skutečně to tak je.
Mladí lidé jsou vychováváni v tom, aby s nimi nikdy nikdo nemanipuloval, aby nečinil nic proti jejich vůli. Takový je i imperativ izraelské společnosti. Pokud si člověk uvědomí tento kontext, pak pochopí i její mentalitu.
Musím přiznat, že jsem se od Izraelců hodně naučil. V mládí jsem byl vychován k jisté opatrnosti. Až tady jsem si uvědomil, že pokud chce člověk něčeho v životě dosáhnout, nesmí se bát riskovat, i kdyby to třeba nemuselo vyjít. Izrael má velké procento podnikatelů. Lidé tu jsou velmi odvážní. Vyslechl jsem mnoho příběhů, jak někdo založil úspěšnou firmu, kterou chtěl ještě rozšířit, ale už se mu to nepodařilo, a prodělal. Po čase se znovu zvedl a pustil se do nového podnikání, které funguje. A to je úžasné. Izraelci se nenechají zlomit nepříznivou situací.
V čem je dnešní Izrael specifický, inspirativní a inovativní, lze myslím rozpoznat i z vlastního rozpočtu této země…
Ano, inovace a investice do vědy, vzdělání, výzkumu a technologií jsou v této zemi něčím naprosto zásadním. Sem také směřují velké finanční prostředky. Svědčí o tom např. skutečnost, že Izrael patří k státům, které vykazují nejvíce nových patentů na osobu na světě.
Ani běžnému návštěvníkovi neunikne, jak si Izraelci dokáží poradit s tzv. kapkovou závlahou. V zemi, kde je voda nad zlato!
Ano, kapková závlaha, tedy to, že ke každé rostlince, stromu přijde právě tolik vody, kterou potřebuje ke svému růstu. To je jeden z příkladů inovace. Ale také spousta softwarových programů, které dnes známe, typu Waze aj., má svůj původ v Izraeli. Nebo odsolování mořské vody a její další využívání. Uvedu konkrétní příklad: Galilejské jezero je sladkovodní jezero, které se v letech s nízkým úhrnem srážek potýká s výraznějším úbytkem hladiny. Tento problém se nyní řeší právě příváděním odsolené vody ze Středozemního moře. A takových inovací bychom v Izraeli objevili mnoho. Na druhou stranu – jen pár kroků od nejmodernější a technologicky vyspělé civilizace – najdeme naprostý Orient. A nad tím nepřestávám žasnout, že tu existují nejen dva, ale hned několik různých světů.
Velkou část rozpočtu ovšem spolykají i značné výdaje do bezpečnosti země.
Ačkoliv jsem primárně pacifisticky naladěný člověk, musím uznat, že Stát Izrael by pravděpodobně už několikrát neexistoval, kdyby neměl silnou armádu a nekladl tak velký důraz na bezpečnost vlastní země.
Každého turistu, kterého provázím do Izraele, zajímá stále stejná otázka. Je bezpečné jet do této země? A já na ni odpovídám, že díky tomuto důrazu na bezpečnost je Izrael z pohledu běžného návštěvníka mimořádně bezpečnou zemí. A že se turista může spolehnout na to, že do rizikových míst nebude vpuštěn.
Jak je to s loajalitou mladých mužů a žen při plnění branné povinnosti vůči své vlasti?
Armáda v Izraeli provází člověka po celý život. Samozřejmě i tady tu a tam dochází k tendencím vyhnout se této povinnosti, ale jde o neskonale vzácnější jev než v dobách, kdy v Čechách existovala povinná základní vojenská služba. Tady si mladí lidé uvědomují, že bez jejich podílu by společnost jen těžko mohla fungovat.
Jak si vysvětlujete nadstandardní vztah České republiky k Izraeli?
To je určitě fenomén. Z několika hledisek. Jednak menšího národa – Češi podle mého názoru cítí sympatie s židy, s židovským národem, s Izraelem.
Symbolicky řečeno mají pochopení pro situaci Davida a Goliáše?
Nepochybně. Schopnost přežít mezi okolními silnými národy, uchovat si vlastní kulturu, a identitu vůbec – to máme společné. A pak je tu ještě jeden fenomén – a sice, že česká společnost je velmi sekularizovaná. To je zajímavá okolnost, která otevírá přístup k Izraeli. Česká společnost prošla značnou sekularizací, a proto Češi nemají náboženské předsudky. A do třetice: v minulosti byli židé obrovským přínosem pro českou společnost a lidé na to nezapomněli.
A jak je tomu ze strany Izraele?
Jakmile řeknete, že jste z České republiky, ti nejstarší občané Izraele si okamžitě vybaví, že Československo bylo jedinou zemí ochotnou zasílat vojenské dodávky vznikající izraelské armádě, což rozhodlo o záchraně nového státu. Pravděpodobně by nebylo Izraele, kdyby nebylo československých zbraní. Izraelci to vědí a učí se to i ve škole. Troufám si však říct, že na to, jak obrovskou podporu vyjadřuje Česká republika Izraeli, jeho reciproční vztah vůči naší republice by mohl být ještě hlubší. Na druhé straně mám někdy za to, že česká společnost vnímá vše až slepě proizraelsky. A to také není zdravé. Svět není černobílý. Já se třeba v řadě věcí vyjadřuji k Izraeli kriticky, přestože mám tuto zemi bytostně rád a miluji ji stejně jako Izraelci samotní.
Už celá desetiletí přitahuje pozornost světové veřejnosti hluboký konflikt na Blízkém východě. Dokážete tuto zemi vidět i jinak? A vnímáte i některé nadstandardní pokusy o vzájemné soužití mezi znesvářenými stranami?
Ano, a snažím se lidem, které tam provázím, říci, že Izrael není primárně zemí konfliktu, ale – a jsem o tom bytostně přesvědčen –, že ve skutečnosti je zářným příkladem tolerantní společnosti. Vezměte si, že v Izraeli vedle sebe žijí židé, muslimové, křesťané a převážná většina těch lidí je schopna spolu vycházet. A nejde jen o náboženskou odlišnost. Jsou tu i propastné kulturní rozdíly v rámci židovské společnosti. Vemte si, jak daleko má od sebe žid, který přijede do Izraele z oblasti Francie, Německa, z evropské kulturní tradice, a žid z Jemenu nebo z Maroka. To jsou opravdu jiné světy, jiné kulturní kontexty. A ti lidé jsou nuceni v té pestré, rozmanité směsici žít, a jsou toho schopni velmi dobře. Takže já uvádím izraelskou společnost napříč – a teď nemluvím jenom o té židovské, ale i arabské – jako velmi tolerantní společnost.
A na vrcholu té tolerance jsou v Izraeli rodiny přímo zasažené atentáty na jejich děti?
Ano. A dokonce se sdružují a aktivně vystupují proti tomu, aby se na tyto teroristické činy reagovalo dalším násilím. Naopak si přejí, aby tato situace, kdy jejich blízcí zemřeli, vedla k opačné tendenci a nikoli k eskalaci násilí, což samozřejmě vyžaduje obrovskou vnitřní sílu. A je ohromná škoda, že světová média tomuto úsilí nevěnují dostatečnou pozornost.
Stává se často, že do Izraele provázíte turisty, kteří mají speciální požadavky dané například jejich odborností? A je to pro vás výzva?
Samozřejmě. Každá skupina je specifická, musíte k ní nejprve najít klíč, jazyk, kterým k ní budete hovořit. V tom je práce průvodce náročnou dramaturgickou, improvizační, a především psychologickou prací. Každý den se něco přihodí, na co musíte rychle zareagovat. Je třeba vyhovět i nečekané poptávce, přání. Ale to je dobře, díky tomu se neustále učíte novým přístupům.
Já se snažím držet našeho kréda: Poznání se srdcem na dlani. To znamená, že ke každému přistupuji individuálně. A musím říct, že mám neuvěřitelné štěstí na to, jací lidé s námi jezdí, protože jsou to lidé zajímaví, vzdělaní nebo toužící po poznání, a sami o sobě inspirativní. Já tím také obrovsky získávám.
Co je vaší ambicí jako průvodce?
Nezahltit klienty přemírou informací tak, aby se v tom ztratili, ale zažehnout v nich zájem. Aby si po návratu domů řekli: „Bože, to je nádherná země, já se o ní chci dozvědět ještě mnohem víc.“ A o to se snažím – probudit v lidech zájem o nejrůznější témata, ať už je to historie, náboženství, kultura nebo společnost. V tomto smyslu je Izrael ideální zemí.
Mou ambicí rozhodně není dávat pouze odpovědi, ale především probouzet nové otázky. A mám radost, že spousta lidí se do této země znovu vrací. Izrael je totiž zemí skutečně výjimečnou – je to jakýsi lakmusový papírek světa, kde je vše, co je i jinde, jen v zesílené, větší míře.
Můžete si tu a tam dovolit rutinní přístup?
Nikdy to nesmí být rutinní, protože lidé by to okamžitě vycítili. Pokud bych byl znuděný já, znudil bych i své klienty. To je první imperativ. Udělat si to tak zajímavé, aby mě to bavilo.
Máte jako průvodce nějaké etické limity, etické hranice? Konkrétní příklad – přicházíme do památníku obětí holocaustu Jad va-šem v Jeruzalémě a vy řeknete: „Odpusťte, tady vás už provázet nebudu. Prohlédněte si, prosím, expozici sami.“
Nedefinoval bych to jako etické hranice, spíš jako citlivost k okamžiku a ke konkrétnímu místu. V tomto případě, o němž se zmiňujete, jde o prostor vytvořený tak, aby na člověka působil sám o sobě. A samozřejmě také prostřednictvím dokumentů, fotografií nebo videí. Pak jsou jiná místa, kde je výklad průvodce pro určitý typ skupiny, například architekty a stavaře, velkým přínosem. A na stejném místě – pro odlišně zaměřenou skupinu, která sem třeba přijela meditovat –, by šlo o rušivý prvek. Případně je třeba poskytnout úplně jiné informace, nebo je namíchat. Vyvážit to tak, aby si v tom každý našel něco, co ho těší.
Platí tedy, že člověk by měl být citlivý vůči lidem, které provází, v místě a v situaci, kde se právě nachází.
Když je řeč o architektuře – těší vás provázet v Izraeli po českých architektonických stopách?
Naprosto, to je další spojnice mezi naším územím a Izraelem, a to mě skutečně dělá velkou radost.
Alespoň jedno jméno za všechny české architekty…
Alfred Neumann. Odkážu na televizní cyklus, který většina zná – na cyklus Radovana Lipuse a Davida Vávry Šumné stopy. Vřele doporučuji každému, kdo se zajímá o moderní architekturu, zhlédnout jej dříve, než se vypraví do Izraele.
Skutečným zážitkem v této souvislosti je tzv. Bílé město, soubor funkcionalistické architektury zapsaný do Seznamu UNESCO. Na Blízkém východě jde o nečekané překvapení.
Ano. To je naprosto jedinečný soubor funkcionalistické architektury, který tam vytvořili architekti odcházející z Evropy v souvislosti s nástupem Adolfa Hitlera a zhoršenou židovskou bezpečnostní situací. Tito tvůrci si Evropu tímto způsobem tak trochu chtěli vzít s sebou. A kdo se zajímá o funkcionalistickou architekturu, najde tam i určitá specifika. Zatímco v Evropě bylo snahou dostat do těchto staveb co nejvíce světla, tady – v Tel Avivu, kde je slunce přehršle –, je patrné na první pohled, jak se naopak slunci brání. Jejich tvůrci navrhli uzoučká okénka nebo velmi široké balkony, které zastiňují prostory pod sebou.
Je každý člověk poutníkem po vlastním osudu?
To je těžká otázka… Ale ano, myslím, že ano. V rámci židovském mystiky je každý člověk jedinečný svět, který si s sebou nese vlastní zajímavou historii nejenom tohoto života, ale i životů předchozích. A tak je to – jak říkám –, takové souborné umělecké dílo. Každý jednotlivý život, který právě teď vytváříme, a zároveň jsme ovlivňováni tím, co jsme vytvářeli v minulosti. A tak se shledáváme se vším dobrým i s tím špatným.
Všimla jsem si, jak jste se během přednášky o židovské mystice on-line několikrát upřímně zasmál… A právě v okamžiku, kdy jste řekl, jak nesnadné je podívat se na svůj život v kontextu, protože tehdy člověk vidí nejenom ty pěkné činy, ale i četná klopýtnutí, omyly a prohřešky. Humor, nadsázka – i to je, myslím, podstatný aspekt, který máme s židy, s Izraelci, společný. Humor, z kterého vyvěrá naděje…
A hlavně schopnost udělat si legraci sami ze sebe. To je něco, co obdivuji, a co skutečně máme společné. A myslím, že je to mimořádně zdravé. S tím se setkáte v Izraeli na každém rohu. Je to ohromná psychoterapie.
Mně se moc líbí jedna poznámka o izraelské společnosti, a pokud se nemýlím, jejím autorem je Max Brod. Kdysi řekl: „Není nutné, aby ten, kdo žije v Izraeli, byl šílený, ale pomáhá to!“
Vizitka
Mgr. KAREL HRDLIČKA – učitel hebrejštiny, přednášející o různých tématech judaismu a Blízkého východu. Od roku 2007 průvodcuje poznávací zájezdy zejména po Blízkém východě, ale také po Africe a Evropě. Spolu s Andreou Hrdličkovou je průvodcem a spolumajitelem cestovní kanceláře CK Hrdlička s. r. o., která vznikla v roce 2019. Jejím krédem je: Poznání se srdcem na dlani.
