Je to jako zvláštní sen. Jaromíra jsem poprvé potkal asi před pětačtyřiceti lety. Bylo to setkání pro mě osudové, nikdy jsem tak inteligentního, vzdělaného, milého, vtipného, citlivého, ale i ironického člověka nepotkal. Především jeho hravost a dar naslouchat jiným z něj učinila objevitele neobjeveného a objevitele toho prostého, co jiní nevidí. Stejně objevné jsou jeho texty, básně, kresby a instalace výstav. Mám pocit, že instalace výstav s ním mi dala víc než studium na některých školách a těch výstav pro naše novopacké muzeum připravil na pětadvacet. Bylo zajímavé sledovat jeho kurátorskou preciznost a projevy při vernisážích, které se dost podstatně lišily od volných přednášek a besed a četných nahrávek pro rozhlas a televizi. Ve všem se ovšem objevuje láska ke krajině, lidem, ať jsou odjinud nebo jsou to lidé zdejší a nemusí se týkat jenom umělců anebo vrcholů trojúhelníku se jmény obcí Dolní Kalná, Arnoštov, Nová Paka…
Nedá se nic dělat, pro pochopení vztahů a souvislostí musím uvést některé údaje:
PhDr. Jaromír Zemina se narodil 30. dubna 1930 v Přední Ždírnici. Sám náš oslavenec o místě svého narození umí pěkně vyprávět, jak se dík územním změnám měnily názvy místa jeho narození, i když rodný dům byl stále stejný a na stejném místě. Je krásný, se schodištěm s balustrádovými kuželkami na zábradlí. Stojí v Dolní Kalné u odbočky na Slemeno a patřil rodičům jeho maminky. Jeho tatínek ak. malíř Otakar Zemina (1899 – 1990) se narodil v Nové Pace v rodině hrnčíře Čeňka Zeminy, který měl hrnčířskou dílnu v tehdejší Vrchovinské ulici (později Lipanova dílna). Od smrti Otakara Zeminy tedy uplyne letos 4. června třicet let. V letech 1949 – 1953 studoval Jaromír dějiny umění a klasickou archeologii na Filosofické fakultě Masarykovy university v Brně. Po ukončení dvouleté vojenské služby vystřídal nuceně několik zaměstnání. V letech 1959 – 1961 pracoval v Ústavu teorie a dějin umění ČSAV v Praze. V roce 1961 přešel do Národní galerie, kde působil do roku 1992 ve sbírce moderního umění. Byl členem a odborným poradcem řady institucí, získal mnohá ocenění, ale musím především připomenout, že v roce 1998 byl jmenován čestným občanem města Nové Paky. Městu dělá velikou čest a často ho na veřejnosti připomíná.
Tady někde musím odbočit do krajin pro Jaromíra intimních. Stále si myslím, že mu celý život kreslí tužka v jeho ruce, ale nejen na papíře, ale především v mysli. Možná se pletu, ale asi tak ve své vynikající paměti zachycuje situace, pocity, podoby krajin i lidí. Proto své texty tak často doplňuje fotografickými snímky. Obdivuji jeho smysl pro detail, ale především surrealistické vidění světa v písemné, výtvarné i verbální podobě.
Vedle Jaromíra si vždycky připadám oproti němu jako stařeček. Jak se uměl vypořádat s novou počítačovou technikou a digitální fotografií je obdivuhodné. Snad díky těmto mimořádným schopnostem, a možná i vlivem své druhé ženy Kateřiny vydal nevěřitelné množství krásných publikací. Ale nejdříve musím připomenout ty první, to je rozhodně „Svět Jana Zrzavého“- 1963, první a zásadní kniha). Pak následoval „Jiří John“- 1988, „ Cézannův ateliér…“- 1995, „ Vladimír Janoušek – proč to dělám právě tak“, -1995 (Vladimír Janoušek, ak. sochař je bratrancem Jaromíra Zeminy). „Velázguez – esej o vznešenosti malby“- 1998. „Jiné texty“- 2000, „ Věra Janoušková – já to dělám takhle“-2001, „ Z cest a cestiček“- 2004, „ Košice: Historické pamiatky“ – 2009, „ Lennonova zeď – 2009, „ Via artis, Via vitae – 2010 (tahle pozoruhodná kniha má takřka 1 000 stran), „Neznámý Bohuslav Reynek“- 2010, „ Onufrius “- 2011, „ Václav Boštík (1913–2005)“- 2013, „ Knížka zimního času“ – 2013, „ Od mravenců k medvídkovi“ – 2015, „ O zvířatech „ Alén Diviš“ – 2016, „ Léta v Arnoštově“- 2017, „ Pozdní texty“ – 2018, „Svět důvěrný“ – 2019… a já nevím, co ještě Jaromír napsal dalšího Je ovšem třeba si uvědomit, že za stovkami výstav, které připravil a realizoval, je množství odborných statí, úvah, esejů …, publikovaných v odborných časopisech, v každém katalogu k výstavě. V této souvislosti nemůžeme zapomenout na řadu úvodních slov k výstavám, na množství přednášek a besed a častém vystupování v mediích. Musím také připomenout, že po léta přednáší dějiny umění na katedrách scénografie a alternativního divadla na DAMU.
Nikdy asi nezapomenu na náš společný výlet za Karlem Hynkem Máchou (letos uplyne 210 let od jeho narození) na hrad Bezděz – na večer 20. srpna 2004 a následující jitro. Náš společný kamarád mácholog Miroslav Koloc zjistil, že v astronomii existuje tzv. Metonův měsíční cyklus. Podle něj každých devatenáct let putuje Měsíc na obloze v tomtéž datu a čase po téže dráze. Pak stačilo analyzovat, že to bude právě v roce 2004, kdy bude možné rekonstruovat Máchův výstup se stejnou měsíční konstelací jako v roce 1833. Co Vám mám líčit, kolik dní lilo jako z konve, ale jen jsme vyšli nahoru, udělalo se krásně.
Večer i ráno jsme viděli vše, co jsme vidět chtěli a co v roce 1833 viděl Karel Hynek Mácha.
Jaromíre Zemino, milý příteli, přání od nás všech, ale i od Slunce, Měsíce, Venuše, Saturnu… ať je můžeš ještě dlouho pozorovat a těšit se s nimi.
Miloslav Bařina (autor je bývalý dlouholetý ředitel Mětského muzea Nová Paka)
