Některé školy oznámily, že nevyvěsí ve třídách portrét prezidenta, protože jim to nepřikazuje žádný zákon. Jedná se přitom o tradiční záležitost, která sice vznikla příkazem za vlády Habsburků cca před 150 lety, ale přetrvala do nedávné současnosti. Někdy se dodržovala ze strachu, jindy z nadšení, což bylo bezesporu v době, kdy se prezidentem stal T. G. Masaryk nebo později Václav Havel.
Předpokládám, že spolu se mnou vnímalo mnoho lidí tuto zvyklost za ustálenou, na které nebylo třeba nic měnit. Jenže je to jinak, a přitom není úplně jasné proč.
Zaslechla jsem jeden argument, a sice, že politika do školy nepatří. Ale to, že se ve škole děti dívají na portrét prezidenta jim nemusí nutně evokovat politiku, alespoň ne její horší tvář. Navíc výchovu mladého človíčka směřující k orientaci v politice, v souvisejících právech a povinnostech, považuji za prospěšné. Ostatně na školách středních, ale i základních existují dětské parlamenty, které fungují na politických principech. Úskalí vidím v učitelích, kteří často nejsou v „politice„ vyškoleni. Přitom politika je vše, co se nás dotýká, počínaje cenou chleba a konče volbou prezidenta.
Jedním z dalších, a v době úspor pádnějších, argumentů jsou náklady, které škola zaplatí za výměnu portrétů. Pod jeho tíhou se nápad vyměnit portrét prezidentů za učitele národů Jana Ámose Komenského, jeví jako dost dobrý. Nicméně ani v tomto případě se zřejmě nejedná o spouštěcí mechanismus a o argument hlavní. Ten lze pouze tušit a mohl by souviset s morálkou ve společnosti. Ostatně první signály jsme mohli zaznamenat při poslední prezidentské amnestii. Kdyby tento trend znamenal fakt, že si nevážíme prezidentů, měl by se nad tím někdo zamyslet. Nejlépe prezidenti sami – minulí, stávající a hlavně budoucí.
Nelze vyloučit, že někdy v budoucnosti se k tradici vyvěšování portrétů prezidentů vrátíme, a to nejen ve školách a úředních prostorách. Může se to stát buď: a) příkazem, za b) spontánně.
A lepší by bylo za b).
Předpokládám, že spolu se mnou vnímalo mnoho lidí tuto zvyklost za ustálenou, na které nebylo třeba nic měnit. Jenže je to jinak, a přitom není úplně jasné proč.
Zaslechla jsem jeden argument, a sice, že politika do školy nepatří. Ale to, že se ve škole děti dívají na portrét prezidenta jim nemusí nutně evokovat politiku, alespoň ne její horší tvář. Navíc výchovu mladého človíčka směřující k orientaci v politice, v souvisejících právech a povinnostech, považuji za prospěšné. Ostatně na školách středních, ale i základních existují dětské parlamenty, které fungují na politických principech. Úskalí vidím v učitelích, kteří často nejsou v „politice„ vyškoleni. Přitom politika je vše, co se nás dotýká, počínaje cenou chleba a konče volbou prezidenta.
Jedním z dalších, a v době úspor pádnějších, argumentů jsou náklady, které škola zaplatí za výměnu portrétů. Pod jeho tíhou se nápad vyměnit portrét prezidentů za učitele národů Jana Ámose Komenského, jeví jako dost dobrý. Nicméně ani v tomto případě se zřejmě nejedná o spouštěcí mechanismus a o argument hlavní. Ten lze pouze tušit a mohl by souviset s morálkou ve společnosti. Ostatně první signály jsme mohli zaznamenat při poslední prezidentské amnestii. Kdyby tento trend znamenal fakt, že si nevážíme prezidentů, měl by se nad tím někdo zamyslet. Nejlépe prezidenti sami – minulí, stávající a hlavně budoucí.
Nelze vyloučit, že někdy v budoucnosti se k tradici vyvěšování portrétů prezidentů vrátíme, a to nejen ve školách a úředních prostorách. Může se to stát buď: a) příkazem, za b) spontánně.
A lepší by bylo za b).
