Jana Dražďáková, dlouholetá ředitelka loutkového Divadla Drak, slaví osmdesátiny

Od roku 1964 působila jako umělecká tajemnice po boku ředitele Jana Dvořáka, který přišel do Hradce Králové z angažmá v pražském Divadle Spejbla a Hurvínka. „Dvořák byl velkorysý člověk, věřil mladým lidem a dal jim prostor. Do Draku přivedl Josefa Kroftu, Jiřího Vyšohlída a spoustu vynikajících herců, které učil na loutkářské katedře DAMU. Ve mně rozpoznal organizační talent a svěřoval mi stále víc úkolů. Postupně jsem převzala organizaci celého divadelního provozu. Dodnes říkám, že jestli jsem něco uměla, naučil mě to Dvořák!“

Za nejzajímavější období Draku považuje léta 1973–1982, kdy se divadlo proslavilo nejen doma, ale také ve světě. „To byla šťastná éra, která začala v roce 1971 příchodem režiséra Josefa Krofty. Vybavuji si, že mi v té době přibyla spousta práce a mnoho administrativních povinností. Od žádostí o výjezdní doložky, víza až po povolení výjezdu autobusu a nákladních aut, v cizině pak inkasování honorářů a vyplácení diet. Do Francie, kde naše divadlo dokonce mělo svého manažera, soubor jezdil pravidelně.

Časem jsme ale začali být slavní i v Čechách. Na premiéry do Prahy jsme vypravovali autobus a počet zájemců jsme nemohli uspokojit. V Praze jsme pořádali sérii představení a fronty na vstupenky stály v mnohametrových řadách. Ta představení jsem viděla všechna a nejkrásnější zážitek býval závěrečný potlesk. Tekly mi slzy štěstím. A byla jsem součástí… Jaká hrdost!“

Když si ji v atmosféře sametové revoluce soubor vybral za ředitelku, Jana Dražďáková souhlasila pod podmínkou, že půjde jen o „záskok“, než se najde ten správný člověk. Nakonec zůstala dalších 20 let.

V novém tisíciletí se její zásluhou divadlo začalo rozrůstat. V prvním patře vznikly šatny pro herce, přízemí začalo sloužit jako dílny a ateliéry. Proměny se dočkal i divadelní sál a rekonstrukcí prošly ubytovny pro mimohradecké herce. Z její iniciativy Divadlo Drak adaptovalo další budovu v bývalém Tereziánském dvoře. Podle projektu výtvarníka Marka Zákosteleckého zde v roce 2010 vznikly tři nové prostory: Labyrint (muzeum loutek), interaktivní Laboratoř a Studio, variabilní divadelní sál pro sto diváků.

V Divadle Drak je dodnes vítaná a respektovaná. Udržuje kontakty s mladší generací loutkářů (tak trochu svými dětmi) a zajímá se o jejich práci. O výrazném posunu současného loutkového divadla k alternativě, který se stal trendem i v Hradci Králové, říká:

„Když se dneska dívám na loutkové představení, tak tam nejsou vůbec žádné loutky, což je ale extrém! Nejsem si úplně jistá, jestli mi to vyhovuje. Nicméně doba někam pokročila, všechno je samozřejmě jinde – a taky to dělají jiní lidi. Podstatné je, jestli představení funguje, jestli se líbí, jestli je navštěvované a publikum zajímá. Jeho životaschopnost nakonec prověří čas.“

V červnu roku 2010 podpořila myšlenku nominovat východočeské loutkářství do Seznamu nemateriálních statků tradiční a lidové kultury ČR. O rok později se stala předsedkyní Sdružení pro podporu tradic východočeského loutkářství (od roku 2016 Spolek pro podporu tradic českého loutkářství). To byl klíčový moment pro pozdější úspěch – zápis Loutkářství na Slovensku a v České republice do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO (1. 12. 2016, Addis Abeba).

V dubnu roku 2005 město Hradec Králové udělilo Janě Dražďákové cenu Primus inter pares mj. za vynikající lidské postoje, odbornou erudici a smysl pro řízení umělecké instituce.