JAMU vzpomíná na 17. listopad slovy pamětníků a připomíná si jeho poselství

V pondělí 20. listopadu se pak studenti JAMU připojili do celostátní stávky studentů a divadelníků. Již pondělního dopoledne promluvil na půdě Filosofické fakulty University Jana Evangelisty Purkyně v Brně, dnešní Masarykovy univerzity, divadelník, disident a pozdější profesor JAMU, František Derfler.

Klíčovou událostí téhož dne byla odpolední demonstrace na zcela zaplněném náměstí Svobody, kde se shromáždili nejen studenti, ale i někteří pedagogové a pracovníci školy. Právě JAMU byla společně s Filozofickou fakultou UJEP, první vysokou školou v Brně, kde byla vyhlášena stávka.

Studenti JAMU poté aktivně vyráželi do menších měst a obcí, aby šířili informace nejen o událostech na pražské Národní třídě, ale aby obecně apelovali na nezbytnost reakce, která by vedla ke svržení totalitního režimu. 

Při příležitosti letošního výročí 17. listopadu jsme vybrali a oslovili tři osobnosti z JAMU, současného rektora Petra Michálka, jeho předchůdce Petra Oslzlého, a docenta Víta Spilku, aby zavzpomínali na události revolučních dní a připomněli význam jejich poselství.

MgA. Petr Michálek, rektor JAMU

Vy jste začal studovat na Divadelní fakultě JAMU až šest let po listopadových událostech a v revolučních dnech vám bylo 12 let. Utkvěla vám přesto vzpomínka na tehdejší dění a doléhala na Vás nějakým způsobem atmosféra toho, že se děje něco výjimečného?

Pamatuji si to dost živě, přestože to není zcela uchopitelné – nejvíce mě totiž utkvěl ten pocit, s jakým rodiče čekali na zprávy v televizi. Byla tam naděje, ale bezesporu i obava, nejistota. Takový zvláštní mix létal u nás v obýváku v dýmu cigaret.  

Jak vy sám dnes vnímáte význam listopadových událostí pro chod instituce, jakou je Janáčkova akademie múzických umění? 

Řeknu to stručně: Nic není zadarmo. A hlavně: nic není navěky. Získali jsme možnost pečovat. A to platí jak pro společnost jako takovou, tak pro mikrosvět jménem JAMU.

Jaké poselství bychom si z listopadu 1989 měli přenést do dnešních dní?

Sametové revoluci vděčíme za svobodu a zapomněli jsme, že se svobodou je spojená odpovědnost. Asi tak by zněla správná odpověď v pomyslném testu. Přiznávám, že jsem citlivý na to, jak někdy automaticky takto správně odpovídáme. Až mě někdy napadá, jestli si dostatečně uvědomujeme, co se skutečně skrývá ZA těmi slovy? Že je to příběh. S konkrétními osudy. Dilematy. Otazníky. Takže ještě jednou, tentokrát tak, jak to cítím: sametové revoluci vděčíme za příběh.

prof. Mgr. Petr Oslzlý, vedoucí Ateliéru režie a dramaturgie Petra Oslzlého, emeritní rektor JAMU

Co se vám vybaví, když se řekne 17. listopad 1989?

Na události zahájené 17. listopadem 1989 mám celý „film“ vzpomínek, které jsem zachytil v řadě rozhovorů a textů, ty nejdůležitější – i obrazové – jsou soustředěny v mé knize Divadlo za demokracii, kterou vydalo Nakladatelství JAMU. Pokud jde přímo o pátek 17. listopadu 1989, kdy jsme – tedy Divadlo na provázku společně s HaDivadlem – hráli v Praze v Junior klubu Na Chmelnici náš společný scénický časopis Rozrazil 1/88 – O demokracii, i na tento den mám řadu živých vzpomínek počínaje průjezdem pohotovostního pluku jedoucího k nasazení proti studentům, který jsme sledovali z oken klubu – jeho příslušníci nám připadali jako nadopovaní – až po příchod tehdejšího studenta brněnské Filozofické fakulty Romana Ráčka, který byl v prvních řadách brutálně na Národní třídě napadeného studentského pochodu. Přerušili jsme představení a já spolu s Břetislavem Rychlíkem jsme ho přivedli na scénu a zde ho před otřesenými diváky zpovídali. Vzpomínám také na noc ze 17. listopadu, byli jsme ubytováni na vysokoškolské koleji Jana Opletala, ale v podstatě jsme nespali, protože jsme se telefonicky domlouvali s kolegy z okruhu studiových divadel a se studenty DAMU a FAMU a připravovali zahájení stávky. 

Angažoval jste se nějakou formou ve stávce, demonstracích či revolučních iniciativách za JAMU v průběhu podzimu 1989?

S JAMU jsem byl v té době propojen jen přes studenty velké divadelní katedry (fakulta ještě neexistovala), kteří nerespektovali zákaz tehdejšího komunistického vedení nechodit do našeho „podezřelého“ divadla. V pondělí 20. listopadu po ranních domluvách v Divadle na provázku, kde jsme společně s HaDivadlem zřizovali koordinační stávkové centrum pro jižní Moravu, jsem se vydal na svou almu mater Filozofickou fakultu, ale cestou jsem se stavil na Komenského náměstí, kde tehdy v budově Hudební fakulty bylo jediné sídlo JAMU a zde jsem se krátce setkal se skupinkou studentů před vchodem. Myslím, že se domáhali vstupu, protože škola byla tehdejším vedením uzavřena…  

Jaké jsou vaše nejsilnější vzpomínky na dění tehdejších dní? Ať už ty dobré, nebo spojené s hrozbou stran režimu, když ještě nebylo jasné, že revoluce bude „sametová“?

Silných vzpomínek mám, jak již jsem řekl, spoustu. V sobotu Na Chmelnici, kde jsme měli hrát již odpoledne v 16 hodin jsme spolu s HaDivadlem jako první dvě česká divadla zahájili stávku a já jsem jako první přečetl stávkové prohlášení ze scény. Budova byla obklopena uniformovanými i tajnými policisty, kteří se nám ve vyhlášení stávky pokoušeli zabránit. Po následujících, od rána do večera aktivitami naplněných třech dnech v Brně, jsem se už natrvalo, jako jeho zakládající spolusignatář od středy dvaadvacátého, přesunul do Občanského fóra, které mělo Koordinační centrum nejprve v Galerii U Řečických a pak v Laterně magice – v tehdejších podzemních divadelních prostorách na začátku Národní třídy. S možností, že proti nám tvrdě zasáhnou Lidové milice či policie nebo vojsko, jsme museli reálně počítat. V pátek 24. listopadu poté, kdy byl po večerním pádu starého v noci ustaven nový ústřední výbor KSČ a bylo jasné, že to totalitní režim nevzdává, jsme byli dokonce vyzýváni, abychom přešli do ilegality a byl nám nabídnut bezpečný úkryt. Tehdy se nás Václav Havel zeptal, zda někdo s touto násilnou reakcí režimu nepočítal, a když jsme ho všichni ujistili, že jsme s tímto rizikem do této akce šli, navrhl, abychom v Laterně magice setrvali. V ulicích nás statisíce lidí podporovaly a projev našeho strachu by byl negativním signálem. Emociálně největším zážitkem pro mne byly samozřejmě statisícové demonstrace na Václavském náměstí, k nimž jsme promlouvali z balkonu Melantrichu a milionové na Letenské pláni, na jejichž organizaci a „dramaturgicko-režijní“ realizaci jsem se v malé skupině okolo Václava Havla aktivně podílel.

V čem spatřujete poselství tehdejších událostí pro současnou generaci mladých studentů JAMU či ostatních vysokých škol?

Poselství těch událostí je podle mě především etické. Českou společnost či její většinovou část, která chápala tehdejší komunistický režim jako násilně totalitní, tehdy spojovala touha po svobodě a demokracii. Obojího bylo dosaženo, ale život ve svobodné a demokratické společnosti se ukázal mnohem složitější, než byly většinové představy ve společnosti. Odkazem pro současnou mladou generaci tedy může být, že svoboda a demokracie nejsou setrvalým stavem, že oboje musíme neustále bránit před tendencemi, silami i jedinci, jejichž politické programy a aktivity jsou nedemokratické a svobodu naší společnosti ohrožující.

Studenti JAMU by si pak měli neustále jako morální i odborné dědictví připomínat, že sametová revoluce roku 1989 a následující velká aktivita dvou mužů, profesorů Josefa Kovalčuka a Bořivoje Srby, i první rektorky svobodné éry, profesorky Aleny Štěpánkové Veselé umožnila založení Divadelní fakulty JAMU a zásadním způsobem ovlivnila i současnou svobodnou a demokratickou podobu celé naší akademie.

doc. MgA. Vít Spilka, docent na Katedře dechových nástrojů HF

Účastnil jste se demonstrace 20. 11. 1989 na náměstí Svobody jako student JAMU. Jak vzpomínáte na tehdejší stávku a s ní spojené protesty? Jaká energie mezi studenty tehdy panovala?

Ten den si pamatuji docela živě: ráno 20. listopadu (pondělí) jsem přišel do budovy na Komenského náměstí a na samotných dveřích hlavního vchodu viselo prohlášení studentů DAMU, že vstupují do stávky. Vyšel jsem do 1. patra a před aulou stál student činoherní režie Petr Veselý, který mi sdělil první informace – v 10:00 sraz všech studentů JAMU v aule. Sešlo se nás kupodivu hodně, aula byla téměř plná a za přítomnosti některých pedagogů vystoupil student DAMU Jakub Špalek, který nám podal osobní svědectví o událostech na Národní třídě. Nálada byla poměrně bouřlivá, Špalek dokázal svým podáním velmi barvitě vylíčit celý průběh pátečních událostí a všem bylo v této chvíli jasné, že dochází k zásadnímu dějinnému zlomu. A energie, která mezi studenty panovala? Já si vzpomínám hlavně na strach, který jsem měl z toho, že když to „nedopadne“, tak budu jistojistě jako člen stávkového výboru vyloučen jak ze školy, tak i z brněnské filharmonie, kde jsem byl už v té době zaměstnán. Ale jinak samozřejmě – velká euforie, nadšení i obavy.

Byla demonstrace spíše aktem protestu a hněvu v reakci na agresivní potlačení studentské demonstrace v Praze, či už tehdy bylo jasné, že je potřeba učinit vše pro převrat politické situace? Jak jste to cítil?

Bylo to vlastně obojí – hněv nad brutálním zásahem na Národní třídě a zároveň pocit, že takto režim už dál fungovat nemůže, že přinejmenším musí odstoupit předsednictvo UV KSČ, což se za několik dní skutečně stalo. Ale fakticky jsme o převrat skutečně usilovali: právě zmíněného 20. listopadu bylo přijato Deset požadavků pražských vysokých škol, k nimž jsme přidali ještě další dva – vypsání svobodných voleb a zrušení ústavního článku o vedoucí úloze KSČ ve společnosti. A události se daly do běhu: v 13:00 se konalo na dvoře Filozofické fakulty Masarykovy (tehdy ještě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně) setkání studentů brněnských stávkujících škol a sešel se právě vzniklý koordinační výbor. Naše alma mater byla společně s výše jmenovanou fakultou první školou na Moravě, která vstoupila do studentské stávky.

V čem by si měla současná JAMU vážit iniciativy těch studentů, ale i pedagogů či zaměstnanců, kteří se společnými silami a akcemi tehdy postavili tehdejšímu režimu? 

Jak by si měla JAMU vážit tehdejších aktérů asi nevím, to musí cítit každý jedinec individuálně, ale možná právě ta klíčová role umělců, která měla výrazný vliv na rychlý a úspěšný průběh revolučních událostí, by nás mohla naplňovat určitou hrdostí. Zkrátka vědomí toho, že JAMU nejen, že byla při tom, ale sehrála obzvláště v prvních dnech klíčovou roli.