Kresebné a malířské dílo Jakuba Janovského (nar. 1984) zpřítomňuje situace a stavy jako nedělitelný souběh osobní a kolektivní paměti. Autor inscenuje události, v nichž se prolínají výrazné dobové reálie s pohybem vnitřního vědomí, které si v daných podmínkách hledá svou vlastní cestu sebereflexe. Podstatnou součástí Janovského obrazové poetiky je iritující napětí plynoucí ze vztahu mezi komfortní soukromou zónou a veřejným prostorem, který je zároveň individuálně prožíván i sdílen s ostatními. Toto nejednoznačné, těkající, vzájemně se prostupující či komprimující rozhraní soukromého a veřejného je – jako významotvorný prvek – nacházeno v kulisách autorova dětství na přelomu 80. a 90. let 20. století.
Dějinnost volených prostředí a konkrétních situací dohromady skládá existenciál vypovídající o „krajině selektivní paměti“, jejíž součástí je jak autorova osobní zkušenost s projevy totalitního režimu komunistického Československa, tak s živelnou transformací společnosti a s „hurá kapitalismem“ po pádu železné opony. Čas jako by v této době probíhal paralelně dvojím způsobem – na povrchu zrychleně, ve skrytějších vrstvách spíše samovolně či setrvačně. Přechod z totalitního systému do svobodné společnosti doprovázela mimo jiné koroze a pozvolný sesuv kolektivních forem životního stylu, který přetrvával nejméně do poloviny 90. let. Právě toto svým způsobem radikální „transformační“ období se stalo pro autora výzvou ke koncentrovanější rekapitulaci a hlubší tvůrčí analýze.
Název výstavy Betonová zahrada sice odkazuje na slavný román britského spisovatele Iana McEwana, naplňuje však zcela jiný obsah. Je jím ironizující i melancholická reflexe dětství a dospívání ve specifickém prostředí panelového sídliště, symbolu minulého režimu, které však duch totality pozvolna opouští. Podstatné tu jsou aspekty přízračné absurdity a ostrých paradoxů spojených s banalitou všedního dne v prostředí, které definoval především ideologicky uzavřený horizont s kolektivně sdílenými potřebami, vizemi a sny. Janovský na pozadí rekonstruované paměti nechává zaznít silný generační pocit plynoucí z rozporností, které kontaminovaly vedle života rodin uzavřených do „komfortu“ panelových komplexů i samotné vzorce dětských her. Neméně podstatný či přímo klíčový se zdá být moment, kdy všechna tato přiznaná i skrytá ideologická omezení padla, ale konkrétní předměty a prostředí, z nichž typická jsou právě betonová sídliště s dětskými hřišti, ještě dlouhou dobu vyzařovaly (a vlastně vyzařují dodnes) principy pokřivené reality. Právě hlubší zájem o tuto „auru totality“ a její následné proměny v čase patří k zásadním přínosům tvorby Jakuba Janovského pro současnost.
K evokaci „vnitřních situací“ autor plně využívá vztahu figury a prostředí. Vyprázdněná schémata dětských her zrcadlí formalizovaný a zmechanizovaný svět dospělých. Vše se tu odehrává ve jménu redukce, nivelizace, odosobnění a prefabrikace a to včetně natolik intimních rodinných rituálů, jakými jsou například narozeniny nebo Vánoce. Svět úzkosti, společenské kontroly, direktivních příkazů a rozdělených rolí místy protne, jako jakási anomálie, čistota osvobozující dětské imaginace, která v sobě však zároveň ohlašuje brzký zmar a sklon k poslušnosti a podvolení se systému. Jinde autor cíleně pracuje s absencí figury. Klade důraz na jednotlivé předměty jako reprezentanty odcizení. Obrazy, koláže a smaltované kresby doprovází v poslední době také video a instalace kombinující sochu a nalezené autentické objekty. Dílo Jakuba Janovského má především probudit skryté asociace, mimovolní paměť, jež je schopná rozkrývat čas nelineárně, „proti srsti“. V neposlední řadě odkazuje na mnohovrstevnatou a ambivalentní povahu minulosti, jejíž interpretace je vždy souhrnem dvou základních pohledů – ryze osobního a obecně dějinného.
Petr Vaňous, kurátor výstavy
