Na pondělí tohoto týdne připadl Mezinárodní den památky obětí holokaustu, jemuž byla letos věnována větší pozornost než jiné roky. Tento den byl vyhlášen jako připomínka osvobození nacistického vyhlazovacího koncentračního tábora Auschwitz, což pro zdůraznění německých vin do češtiny často nepřekládáme (jinak by to byla Osvětim, Auschwitz-Birkenau by pak byla Osvětim-Březinka) – a výročí tohoto osvobození je letos kulatě osmdesáté. Samozřejmě je ovšem nejen letos tato pozornost zcela zasloužená, zejména ve světle opět se rozmáhajícího antisemitismu (který jeho nositelé mnohdy, leč vždy velmi průhledně, skrývají pod termín „antisionismus“). Jistým způsobem rozumím vzniku antisemitských postojů u arabského obyvatelstva (což ovšem naprosto neznamená, že je schvaluji), dlouho mi však bylo záhadou, kde se něco takového mohlo vzít mezi Němci: žil jsem v Německu více než 11 let, mám tam dodnes řadu přátel, u nichž cokoliv podobného naprosto nepřichází v úvahu, a ani historicky mi takové osobnosti německého ducha jako Goethe, Schiller, Leibniz, Kant, Hegel, Beethoven … nepřišly jako slučitelné s něčím tak nesmyslným – a odporným.
Pak jsem však – je to již pár let – narazil na podivnou souvislost jednoho dalšího německého velikána s nacismem: Martina Luthera totiž obdivoval sám Adolf Hitler, v jehož očích byl Luther (cituji) „veliký muž, obr, jenž jediným máchnutím protrhl soumrak a viděl Židy tak, jak my je začínáme vidět teprve nyní“ (překlad z němčiny je můj, což platí také o všech Lutherových citátech uvedených níže). Pro Hitlera byl zkrátka Lutherův postoj k Židům vzorem a inspirací, a velmi mnoho z antisemitských pasáží knihy Mein Kampf lze v téměř doslovné podobě najít v Lutherově spisu O Židech a jejich lžích (vyd. 1543), jehož některé části se tak fakticky staly inspirací nacistického „konečného řešení židovské otázky“. Dočteme se tam například Lutherovo vyznání „Kdybych mohl, srazil bych je (tj. Židy – KO) na zem a ve svém hněvu je proklál mečem“, neboť „tito ničemové a vykořisťovatelé nejsou hodni žádné milosti a žádného soucitu“. Jinde Luther píše „Zapalte jejich synagogy … přinuťte je k práci a zacházejte s nimi bez jakéhokoliv milosrdenství“, a také „Zaprvé, zažehněte jejich synagogy nebo školy, zadruhé stejným způsobem zbořte a zapalte jejich domy, zatřetí jim vezměte jejich modlitební knížky a talmudy, začtvrté zakažte jejich rabínům pod trestem smrti učit jejich náboženství, zapáté jim odejměte právo na to, aby se objevovali na ulicích“. Norimberské zákony jako by takovým myšlenkám z oka vypadly, a pasáže o zapalování synagog se staly reálnou inspirací tzv. Křišťálové noci, celoněmeckého pogromu z přelomu dnů 9. a 10. listopadu 1938, který nacisté zorganizovali jako (z jejich hlediska) oslavný večírek Lutherových narozenin (*10. 11. 1483).
K uvedenému je potřeba poznamenat, že – na rozdíl od „oficiálního“ antijudaismu středověké a raně novověké katolické církve – Lutherova nenávist skutečně nebyla vedena náboženskými, ale čistě rasovými motivy, a týkala se proto i Židů pokřtěných; v Hovorech u stolu („Tischreden“) se tak dokonce dočteme výrok „Když křtím Žida, mám chuť ho odvést k mostu přes Labe, pověsit mu na hrdlo kámen, srazit ho dolů a říci: Křtím tě ve jménu Abraháma“.
Tato oblast Lutherova díla poskytuje opravdu kormutlivé čtení, na druhou stranu ale mnohé vysvětluje. Nezodpovězenou však zůstává otázka, kdo byl největší a nejzuřivější německý antisemita – protože bez inspirace spisy Martina Luthera by intelektem spíše spořeji obdařený Adolf Hitler svůj národněsocialistický antisemitismus asi nebyl vymyslel a zformuloval.
