Jak se z rodinného kronikáře stane kronikář města

CHEB: Město se může řadu let chlubit téměř vzorově vedenou kronikou, která v ročních zápisech zachovává pro budoucí pokolení nejdůležitější události spojené se zdejším životem. Kronikář Jindřich Josef Turek získal v loňském roce ocenění za svoji práci – v 1. ročníku celokrajské soutěže „Kronika roku“ se umístil na 1. místě. Jeho kronika, kterou pravidelně vystavuje na seminářích kronikářů Karlovarského kraje, je vždy středem zájmu jeho kolegů.

Její tvůrce v sobě nezapře nejen své technické vzdělání, ale i kreslířské nadání. Požádali jsme jej proto o jeho postřehy k práci kronikáře. Jako kluk jsem viděl starou zámeckou kroniku. Nechám na úvaze každému, proč se desetiletý kluk shlédnul v takové práci. O šest roků později jsem si začal psát deník. Po roce jsem zjistil, že to není ono, nechal jsem toho a koupil jsem si pěknou pamětní knihu. V roce 1965 jsem do ní napsal první zprávu – byla o svatbě mé sestry. Jako běžela léta, tak se usazovalo i mé vedení rodinné kroniky. V osmdesátých letech až byla na takové úrovni, že snesla kritiku publika. Na výstavě si ji všimli lidé, kteří se po roce devadesát dostali do vedení města, a protože bylo neúnosné, aby byla kronika Chebu vedena ve stejném duchu a stejnými lidmi jako dosud, vyvstala otázka: kdo se ujme zaznamenávání událostí? Komu kroniku svěřit? Vést kroniku rodinnou – navíc jako koníček, je přece jen něco jiného, než vytvářet archivní dokument – kroniku města. A pak vyvstala otázka: mám vůbec nějaké odbornější vzdělání? Přesto jsme do toho rizika šli. Snad nebudu podezírán z nafoukanosti, ale po čtrnácti letech si myslím, že jsem i na tyto obavy odpověděl tím, že jsem získal výše uvedené ocenění. Kroniku města vedu od roku 1993. Knihařskou podobu, vazbou do kůže, ji na můj popud dal místní knihař pan Kulhavý. Samozřejmě má všechny náležitosti archivního dokumentu. Jen jsem si dovolil udělat trochu lepší titulní stránku. Kromě psaní textu patří k vedení kroniky i pořizování fotodokumentace. Fotografie zakládám do samostatných alb a samozřejmostí je popiska u každé z nich. Před sedmi lety mi přibyli ještě vedení pamětní knihy a psaní svatebních listů pro chebskou matriku. Zhruba dvakrát ročně pořádám besedu nad kronikou na různých místech – ve školách, v knihovně, v domovech důchodců. Původně určená půlhodinka se pravidelně protáhne díky dotazům i na dvojnásobek času. A dotazy? Kdo mi dává materiály které zpracovávám, kdo mi ilustruje kroniku, jak dlouho mi trvá napsat jednu stránku. Asi nejkurióznější dotaz jsem dostal od školáků – chtěli vidět šablonu, kterou píši ta písmena. Musel jsem je zklamat. Naznačim si linky a pak píšu jedno písmenko za druhým. (Vůbec se otázce žáků nedivím. Krásně napsaná, spíše namalovaná, písmena nedala spát ani kronikářům Karlovarska a tak na posledním seminář pan Turek názorně předvedl své umění – pozn. redakce.) Vztahy s městem mám výborné, jeho představitelé mi vycházejí maximálně vstříc. Při získávání podkladových materiálů nemám v podstatě žádné problémy. Zpracuji to, co se mi podaří získat. Nepouštím se do žádných vyhrocených situací. Pokud jednám s nějakou institucí, obvykle mi stačí jako doklad průkaz kronikáře. V mé práci mi hodně pomáhá místní tisk, který mi také město umožnilo odebírat.

Jindřich Josef Turek

Kronikář města Cheb