Poslední den roku 2010 jsem si na Novinkách.cz přečetla, že pouze menší část Čechů je hrdá na svou vlast. To určitě není dobrá zpráva. Řekněme si ale, že výrazy hrdost, vlastenectví stejně jako čest, spravedlnost, ale třeba i galantnost se vytrácejí z našeho slovníku. Nejsou naplněna obsahem a mizí z reálného života. Ten, kdo je vysloví, se setká s ironií či přezíravostí.
Národní hrdost si člověk nemůže transplantovat do duše, prostě si neporučí. Záleží na výchově a postoji elit.
Nejspíš sama patřím k těm, kteří na otázku týkající se hrdosti a národa odpověděli negativně. Na druhou stranu si nejsem úplně jistá. Možná by bylo na místě, podrobit odpověď rozboru, pořádně si ji rozmyslet. Psát si třeba na papír pro a proti, na vyjádření by pak každý měl více času a možná, že by výsledek vyzněl příznivěji.
Pocit, který měli tázaní vyjádřit v rychlosti, se tedy u většiny z nich hrdostí nenazývá. Stydíme se hlavně za úroveň politiky a její představitele, občas za jejich neschopnost rozhodovat, za všudypřítomnou korupci či vzdělanostní úroveň naší společnosti.
Nicméně celek, na který bychom měli být hrdí, tvoříme my všichni, a tak se nejspíš stydíme zároveň každý sám za sebe. Důvodů může být mnoho; zpravidla nevíme, jak se zachovat, setkáme-li se s nepravostí, neumíme se vyjádřit ve správný čas na správném místě, neznáme vlastní historii, mnoho z nás se nedomluví žádným cizím jazykem, někteří dokonce neovládají ani svůj rodný, a nejenže se ho nenaučí ve škole, ale učitelé neumějí pracovat s dětmi tak, aby porozuměly čtenému.
A když se většina stydí sama za sebe, byť z různých příčin, nutně to ve výsledku nemůže znamenat národní hrdost celku.
Už jsem se výše přihlásila k té většině, která má s národní hrdostí problém. Narodila jsme se na začátku 50 let 20. století a poznala během svého života velmi málo důvodů k vlastenectví. (Mohl by mezi ně patřit rok 1989, ale to co jsem cítila, bych definovala spíše obrovským štěstím, a co se vlastenectví týče, tak šancí.)
Pocit studu mísící se s beznadějí začne slábnout vždy, když vypnu televizi nebo odložím noviny. (Dovolte mi, abych při této příležitosti upozornila na světlou výjimku, a sice Hospodářské noviny, které tuším vyšly 23. 12. Přinesly výhradně dobré zprávy vyvolávající hrdost až pýchu. Stojí za přečtení kdykoli.) Úplně zmizí, když začnu pracovat.
Při své práci se denně dozvídám o mimořádných kulturních počinech, o kterých nás informují lidé z celé ČR, od Aše až po Beskydy. Takže když dorazí zprávy o nezištných snahách jedinců o nápravu věcí veřejných, o opravách hradů a zámků díky dobrovolníkům, o dobrých nápadech, o lidech, pro něž je práce jejich koníčkem, což je navíc na výsledku znát, prožívám pocit, který nemá od hrdosti daleko.
Myslím si a doufám, že se poměr hrdých a hambících se se přehoupne ve prospěch těch prvních. To nám všem přeji do časů budoucích, ale ne příliš vzdálených. Strašně ráda bych se toho totiž dožila.
Ludmila Kučerová
Národní hrdost si člověk nemůže transplantovat do duše, prostě si neporučí. Záleží na výchově a postoji elit.
Nejspíš sama patřím k těm, kteří na otázku týkající se hrdosti a národa odpověděli negativně. Na druhou stranu si nejsem úplně jistá. Možná by bylo na místě, podrobit odpověď rozboru, pořádně si ji rozmyslet. Psát si třeba na papír pro a proti, na vyjádření by pak každý měl více času a možná, že by výsledek vyzněl příznivěji.
Pocit, který měli tázaní vyjádřit v rychlosti, se tedy u většiny z nich hrdostí nenazývá. Stydíme se hlavně za úroveň politiky a její představitele, občas za jejich neschopnost rozhodovat, za všudypřítomnou korupci či vzdělanostní úroveň naší společnosti.
Nicméně celek, na který bychom měli být hrdí, tvoříme my všichni, a tak se nejspíš stydíme zároveň každý sám za sebe. Důvodů může být mnoho; zpravidla nevíme, jak se zachovat, setkáme-li se s nepravostí, neumíme se vyjádřit ve správný čas na správném místě, neznáme vlastní historii, mnoho z nás se nedomluví žádným cizím jazykem, někteří dokonce neovládají ani svůj rodný, a nejenže se ho nenaučí ve škole, ale učitelé neumějí pracovat s dětmi tak, aby porozuměly čtenému.
A když se většina stydí sama za sebe, byť z různých příčin, nutně to ve výsledku nemůže znamenat národní hrdost celku.
Už jsem se výše přihlásila k té většině, která má s národní hrdostí problém. Narodila jsme se na začátku 50 let 20. století a poznala během svého života velmi málo důvodů k vlastenectví. (Mohl by mezi ně patřit rok 1989, ale to co jsem cítila, bych definovala spíše obrovským štěstím, a co se vlastenectví týče, tak šancí.)
Pocit studu mísící se s beznadějí začne slábnout vždy, když vypnu televizi nebo odložím noviny. (Dovolte mi, abych při této příležitosti upozornila na světlou výjimku, a sice Hospodářské noviny, které tuším vyšly 23. 12. Přinesly výhradně dobré zprávy vyvolávající hrdost až pýchu. Stojí za přečtení kdykoli.) Úplně zmizí, když začnu pracovat.
Při své práci se denně dozvídám o mimořádných kulturních počinech, o kterých nás informují lidé z celé ČR, od Aše až po Beskydy. Takže když dorazí zprávy o nezištných snahách jedinců o nápravu věcí veřejných, o opravách hradů a zámků díky dobrovolníkům, o dobrých nápadech, o lidech, pro něž je práce jejich koníčkem, což je navíc na výsledku znát, prožívám pocit, který nemá od hrdosti daleko.
Myslím si a doufám, že se poměr hrdých a hambících se se přehoupne ve prospěch těch prvních. To nám všem přeji do časů budoucích, ale ne příliš vzdálených. Strašně ráda bych se toho totiž dožila.
Ludmila Kučerová
