„Název Sokolské souzvuky vlastně není původní. Nazvali tak jedno svoje vánoční posezení sokolové v Českém Dubu – a já ho považovala za vhodné vzhledem k plánům, které jsem s ním měla. ´Souzvuky´ totiž mají znamenat souzvuky lidí stejné krve, stejného přesvědčení a zájmů, souzvuky těch, kteří si mají stále co říci a kterým je dobře být pohromadě.“ (Jarina Žitná, Sokolské souzvuky č. 3-4, 2015)
Vesnička Hoření Paseky náleží do obce Světlá pod Ještědem, je místem kam jezdívala na prázdniny významná česká spisovatelka Karolina Světlá. V roce 1893 zde začínala svůj život organizace Sokola. První členové patřili nejdříve k sokolské organizaci v Českém Dubě. Jejich počet časem narůstal k padesáti, až nakonec vznikla v Hořeních Pasekách vlastní Jednota Sokola. Ustavující schůze se konala 3. května 1896. Ve výboru působili Bohuš Bulíř, dlouholetý starosta Jednoty, Václav Kašpar, první tamější výrobce lyží a propagátor lyžování, listonoš Stanislav Škoda a další občané vesnice.
Z jejich iniciativy byl život vesnice a současně i okolních sídel značně obohacen nejen o tělovýchovnou činnost, ale také o zajímavé kulturní akce. První župní slet Sokolské Župy Ještědské se konal 25. června 1899 v Hořeních Pasekách na zahradě Kateřiny Pavlové „v Tyrovkách“, tedy pod samým Ještědem, od něhož má župa jméno. Současně s župním sletem byla konána slavnost „rozvinutí prvního sokolského praporu“. Zastoupeny byly jednoty: Český Dub, Liberec, Hodkovice, Turnov, Jablonec, Frýdštejn, Rohozec, Líšný, Nábzí a Paseky. Matkou praporu byla Karolina Světlá. V té době už byla vážně nemocná, a tak ji jejím jménem zastoupila paní Anežka Šejnová z Prahy.
Karolina Světlá 7. září 1899 zemřela. Po celou dobu byla ctitelkou sokolské myšlenky. Zúčastnila se rozvinutí prvního sokolského praporu v Praze v roce 1862. V roce 1902 byl přijat za člena Alois Vaňura, jeho členství však trvalo jeden rok. Do této doby byl členem výboru v Liberci a v roce 1903 už zase pracoval pro Liberec. Dalším podporovatelem podještědských sokolů byl liberecký lékař Václav Šamánek.
Světová válka přerušila činnost Sokola, život byl obnoven až po návratu vojáků a ovládnutí kraje, kde správa byla vesměs sestavována ze sudetských Němců. Vlastenecký život kypěl přednáškami, činoherními představeními, výlety, šibřinkami, cvičením a současně i účastí na celostátních akcích. Odtržením Sudet byla činnost českých organizací zakázána a z Podještědské župy byli umučeni Alois Vaňura a Josef Škoda. V Angli při náletech na Německo zahynul Ota Pavlů.
Nový režim po roce 1948 stejně jako fašistické prostředí neumožnilo rozvoj místní organizace s původními ideály. Členové Sokola se nebáli vystupovat proti některým excesům vládnoucí partaje a přes různá omezení byl Sokol vedle fotbalistů, hasičů a dalších vesnických sdružení tahounem kulturního života i sportovních akcí. Dnes organizace sdružuje na sto padesát členů v pěti jednotách. Za předsednictví Petra Bulíře organizuje pravidelná cvičení, podílí se na životě sokolské obce v Podještědí, vydává časopis Sokolské souzvuky a vyvíjí úsilí o zachování tradic i projevů vlastenectví. Krajina Podještědí i bez výrazné pozornosti centrálních institucí žije tak bohatým společenským životem.
