Jako scénárista jste podepsán pod legendární Markétou Lazarovou – českým filmem století. Jak jste vůbec mohl podlehnout dojmu, že Vančurova literární předloha je převoditelná do filmové řeči?
Vančurovu prózu jsem objevil jako dvaadvacetiletý student, deset let po jejím vydání. Do té doby jsem vůbec nevěděl, že něco takového v české literatuře existuje. Hned napoprvé jsem z ní dostal horečku. Vracel jsem se k ní pravidelně a do filmařské skupiny na Barrandově v roce 1956 jsem nastoupil pod podmínkou, že mi ji dovolí realizovat. Věděl jsem, že jediný, kdo je schopen ji natočit, je František Vláčil. My dva jsme spolu prožili divoké pětileté „manželství“, během něhož vzniklo celkem dvanáct verzí scénáře. Kdyby mu to nebyli zakázali, snad by Vláčil zápasil s filmem až do smrti.
Původní rozpočet čtyři a půl milionu se nakonec vyšplhal na čtrnáct. Vláčilova genialita, umíněnost a perfekcionismus však způsobily, že se v české kinematografii podařilo něco zcela jedinečného. Ekonomové kapitulovali a Vláčil mohl dál hledat filmovou podobu Vančurova prozaického zázraku.
Filmové premiéry se zúčastnila i paní Vančurová. Neumíte si představit, jak mi bylo, když mi řekla: „Pane doktore, vy jste mě podvedl, tohleto by Vladislav nevzal. Vy jste mi sliboval jarmareční baladu!“ A moje maminka – prostá, venkovská žena, mi řekla: „Nic si z toho nedělej, každý má někdy v životě průšvih.“ A do toho vycházela v novinách jedna pozitivní recenze za druhou.
Jak jste si to přebral sám pro sebe?
Všechno, co člověk žije, doopravdy draze platí. To byl případ Markéty Lazarové. I my jsme ji zažívali dlouhý čas. Paní Vančurová mi odpustila a usmířila se se mnou až o pět let později, v roce 1970, když jsem pro Divadlo na Vinohradech adaptoval Vančurovu Josefinu, shodou okolností poslední inscenaci, než mě soudruzi vyhodili. Po premiéře mi řekla: „Vše odpuštěno, Vladislav by měl radost.“ Tenkrát jsem od ní dostal jako výraz uznání svůj největší honorář – pusu na tvář. Pro mne je to více než Nobelova cena.
Tušil jste během toho „pětiletého manželství“ s Františkem Vláčilem, že vzniká cosi výjimečného – filmový epos?
To člověk do poslední chvíle neví. Ve filmu je třeba postava královského hejtmana Piva. K nám na zkoušku narukoval Vítězslav Vejražka, vynikající herec, člen národního divadla, tehdy už poznamenaný akademismem, a vedle něho proslulý prostopášný herecký génius z Karlových Varů Zdeněk Kryzánek, který ovšem nikdy nedostal tolik hereckých příležitostí a jehož jméno je už dnes zapomenuto. Ale když se posadil na koně, bylo jasné, že máme před sebou hejtmana Piva. Znamenalo to ovšem přepsat mu dialogy „do huby“. A jiný příklad – ve scénáři je mnich Bernard, který se toulá po světě s beránkem. Mnicha měl hrát Rudolf Hrušínský, ten však onemocněl a my jsme se rozhodli pro Vladimíra Menšíka. Dlouho jsme pak upravovali roli Menšíkovi „na tělo“. V obou případech se to vyplatilo. Člověk nikdy netuší, do čeho jde. Ostatně, já si myslím, že když truhlář dělá z nevyzkoušeného dřeva kredenc, taky neví, co z toho nakonec bude. Všechno je to svým způsobem magie. A my to tak musíme brát. Filmařský život je jenom pro silné povahy.
V titulcích k pohádce Tři oříšky pro Popelku, která byla na filmovém festivalu ve Zlíně označena za filmovou pohádku 20. století, chybí vaše jméno. Nemrzí vás to?
Občas mě to – přiznám se – zlobilo, zrovna tak, jako když film každý rok na Vánoce vysílala Nova a nikdy nezaplatila honorář. Ale nakonec si říkám – diváci, na kterých mně nejvíc záleží, jsou děti. A copak děti si budou pamatovat, jestli scénář napsal František Pavlíček, nebo ho svým jménem zaštítila Bohumila Zelenková? Mě potěšilo, že můj rukopis rozpoznal Milan Uhde, když mi půl roku po premiéře napsal: „Popelku jste napsal vy, nikdo jiný!“
Jsem rád, že se mi z božího dopuštění podařilo napsat dobrý scénář a že jsme objevili Libušku Šafránkovou. Bez ní by pohádková postava nebyla Popelkou.
Když ředitel Klicperova divadla Ladislav Zeman i přes značné zdravotní potíže nehodlal vzdát roli organizátora divadelního festivalu, napadlo mě, jak umění člověka posiluje a jindy zas – jako v tomto případě – potlačuje jeho pud sebezáchovy.
S kumštem je to jako s láskou. Někoho oblaží a jiného přivede na pokraj rozvratu. Považuju to za veliký dar, že kromě nezbytností jako je práce a politika, existuje i cosi, co je nejenom náplastí, ale i chlebem pro duši. Umění – to je úžeh, uštknutí, zajiskření, úchvat i určitá milost, ale nikdy ne jistota. Rozhodně je to poznamenání, ale netroufal bych si říct, že je to jenom šťastná láska.
