V námětu bičování se odráží utrpení, které Kristus prožíval. Plastika z národopisné sbírky teplického muzea je zdařilou řezbářskou prací, je precizně propracovaná, např. výraz utrpení v Kristově tváří a detailní ztvárnění vlasů a vousů. Soška pochází z bývalého městského muzea v Bílině.
Příběh o bičování Krista je zaznamenán v evangelících sv. Matouše, sv. Marka a sv. Jana. Námět Bičování Krista se objevuje ve výtvarném umění od 9. století. Ježíš oděný pouze do bederní roušky nebo do tuniky je zobrazován u kůlu a bičují ho dva biřici. Od 15. století se vyskytuje devoční typ samotného Krista u sloupu. Z období baroka je znám námět Krista po bičování – sedícího na podlaze vedle sloupu. Sloup, u kterého byl Kristus bičován, provaz a důtky patří k nástrojům Kristova umučení. V církvi jsou dodnes velmi uctívány.
Malou část sloupu přivezl do Prahy císař Karel IV. Milostná socha zbičovaného Krista u kůlu byla uctívána od roku 1730 na hlavním oltáři poutního kostela v bavorském Wiesu. Její četné kopie se nalézají v pohraničních oblastech v Čechách. V typologii jsou nejčastějším předobrazem Bičovaní Krista starozákonní náměty Spoutání Achióra potrestaného Holofernem a Bičování Jóba. Podle tradice byl Achiór připoután ke stromu (jako Kristus ke sloupu), když se Holofernés rozhodl vydat ho Izraelcům. Jób i přes pokušení a utrpení zůstal Bohu věrný. Jóba a Krista spojuje až do krajnosti věrnost Bohu a to, že byli bičováni.
Použitá literatura: Slovník biblické ikonografie, Jan Royt, Praha 2006, s. 51-52.
Bc. Markéta Valtrová Kašparová, kurátorka etnografické sbírky RMT
