<p>OSTRAVA: Setkání s dramaturgyní Národního divadla moravskoslezského divadla Ostrava Klárou Špičkovou mne bavilo. Tahle mladá dáma je nejen chytrá a sečtělá, ale rovněž i vtipná a zábavná, což dokládá závěr našeho rozhovoru. Dost možná za to může i úspěch, který v poslední době sklízí inscenace Balada pro banditu a Jak důležité je mít Filipa, na nichž se podílela.</p> <p>Inscenace Jak důležité je mít Filipa má u diváků úspěch. Čemu všemu tento úspěch přikládáte?</p> <p>Především práci režiséra, kterému se podařilo převést tento nelehký žánr na jeviště a práci herců. Pracovali velmi intenzivně, ono zkoušení komedie není žádná sranda! Šli do toho se stejnou vervou a trpělivostí jako do zkoušení Čechova nebo shakespearovské tragédie! </p> <p>Práce dramaturga je zřejmě poměrně rozsáhlejší a ne všichni o tom něco vědí. Co tedy všechno patří k vaší práci? Dramaturg, to je taky ten, kdo škrtá v textu, mluví do výběru herců, asistuje režisérovi… Je to tak, anebo jsem na něco zapomněl? </p> <p>Dramaturg hledá hry, někdy i režiséry. Pracuji s překlady. Chystám s režisérem výklad hry – budeme to hrát v současnosti nebo ne, zdůrazníme tyhle dějové momenty, anebo jiné. Z toho vychází úprava dialogů, činoherní dramaturg musí umět psát. Uvádím první čtené zkoušky, snažím se tzv. „nakopnout herce“ v tom, proč je inscenování zrovna tohoto textu smysluplné. Jsem šťastná, když mi „na čtené“ nikdo neusne a snažím se herce zaujmout. Když jsem párkrát suplovala ve škole za mámu češtinu a výtvarnou výchovu, přišlo mi to velmi podobné. Vstoupila jsem do lví arény a jednala se třídou jako s našimi herci a fungovalo to. Tím chci říct, že jsem s dětmi jednala jako s dospělými, které chci nadchnout pro věc a ne to, že naši herci jsou děti, i když…<br />
Jestli si někdo myslí, že jako dramaturg jste schovaný a v bezpečí někde v archívu, mýlí se. Jste první hromosvod v divadle. Za úspěch může vždy režisér, za neúspěch dramaturg, ale nestěžuji si, ha ha… Píšete články do tisku, poskytujete rozhovory – například debatujeme s diváky v Librexu, máme vstupy do rozhlasu nebo do televize. Aktivně připomínkujeme vznikající inscenaci před herci a režisérem během zkoušení. Píšeme program k představení, v němž někdy divák teprve pochopí, o čem jsme to vlastně hráli, což je v tom nejhorším případě! A pak už jen jdu na premiéru, sedím celá zkoprnělá nebo nečekaně zmáčknu stehno svého souseda, když se na jevišti děje něco neočekávaného. V tu chvíli vnímám jen herce, tímto se mému přísedícímu zpětně omlouvám. Snažím se být krásná a společenská před lidmi, ale to je maska. Až v klubu se mi z obličeje vytrácí křeč a konečně si vychutnávám ani ne tak úspěch nebo neúspěch, ale prázdnotu, které se kolem náhle rozevírá. Jenže v tu chvíli už chystáte něco dalšího a celý maraton, lépe řečeno „stoupání na horu“ začíná znovu. </p> <p>Dramaturg, to je ale taky někdy hledač hereckých talentů. Vím o vašich objevech jako jsou Igor Orozovič, Jan Hájek…</p> <p>To je pravda, na to jsem pyšná. Na potenciálního Hamleta jsem vzala Juraje Deáka a další lidi z vedení činohry do Brna na Kabaret „Šu šu šu“ do Polárky. Honza tenkrát vylezl na jeviště v potápěčských brýlích a zpíval koktavý song „Žabá vyletěla komínééém“, pak předvedl „Teorii smíchu“ a počítal do sta, a šéf činohry mě málem zabil. Naštěstí mi věřil, Hamleta mu dal a nikdy nelitoval. Igora jsem viděla poprvé v Divadle Na prádle v Praze. Málem jsem tam nešla, měla jsem chřipku, byla unavená ze VŠEHO divadla. Ačkoliv inscenace byla, no řekněme „velmi podivná“, spatřila jsem po jevišti chodit našeho budoucího Oidipa, Amadea… Tehdejší šéf Pavel Šimák to podobně neviděl, přesto jsem Igorovi soukromě zavolala, ať kouká přijet na konkurs. A Igor ho vyhrál! Objevit talent je zásadní pro práci režie i dramaturgie. </p> <p>Na čem teď děláte a na co se těšíte?</p> <p>Můj velký inspirátor, učitel a člověk, který mě přivedl k divadlu, Karel Tománek, mi radil, že pouze s jednou inscenací ročně mohu tzv. „porodit dítě.“ Že víckrát to ani nejde. Protože na rozdíl od Karla nemám rodinu, těším se tuto sezónu na porod několika „dětí“, i když každé bude mít jiného tatínka. Nejdřív čekám s Januszem Klimszou malého boxera (Slož mě něžně), potom si odskočím do plzeňské „porodnice“, kde přivedu na svět pěkného „pancharta“ (Je třeba zabít Sekala), dále jsem v očekávání s Peterem Gáborem – vybrali jsme si z banky nejchytřejší spermii všech dob (Williama Shakespeara). A pak se mi neuleví. Naopak. Čeká mě nejdrsnější a přitom nejpoetičtější porod dvojčat – opět s Januszem. Těhotenství je rizikové už od začátku. Janusz mi totiž vyhrožuje, že první dítě se bude jmenovat Tristan a ne Isolda. Nevím, na co naráží, snad ne na dramaturgicko-režijní výklad?</p>
