Díla Martinů i Weilla přinesla nádech moderny na Chopinův festival

Večerní orchestrální koncert otevřel Marek Kozák, když za doprovodu orchestru jako sólista představil Chopinovo Andante spianato a Velkou brilantní polonézu Es dur op. 22. Jedno z hrstky Chopinových děl, ve kterých hraje svou úlohu i orchestr, Kozák předvedl ve velkém stylu. Kromě nádherného tónu především v tichých pasážích využil možností klavíru jako nástroje, aby varioval nejen tempo, ale také dynamiku či aby jednotlivé fráze oddělil menšími pauzami. Již v první části dvoudílné skladby předvedl brilantní techniku a svůj obrovský talent pro expresivnost. Polonéza pak nejen posluchače utvrdila o skvělé souhře Kozáka a orchestru, ale také o hloubce citu, jaký Kozák pro Chopinovu hudbu zajisté má. Z pohledu na celou kompozici pak lze vyzdvihnout, jak variabilní hra Kozáka umí být. Zatímco v lyrických částech předvede hebký, světlý, zvonivý tón, jinde mu nechybí drama či energie.

V Sinfoniettě „La Jolla“ od Bohuslava Martinů se Kozák představil spíše jako člen orchestru než jako sólista. Kompletně pod dirigentovou kontrolou doplnil orchestr v interpretace prvního z dvojice jmenovaných děl moderny. La Jolla je dílo velmi hravé, barevné a pozitivní. Od romantismu se odchyluje spíše k realitě, na které moderna staví. Velmi kompozičně povedené jsou především části, kde vystupují nahodilé kombinace dechů, jako např. kombinace hobojů a fléten. Při interpretaci toho díla dirigent vsadil především na podtrhnutí netradiční rytmiky díla a nahodilé nelibozvučnosti. Zatímco první část skladby je poměrně dramatická, ve druhé se atmosféra náhle proměňuje. Largo působí zasněně a melancholičtěji, zároveň je oproti první části melodičtější, logičtější a mnohem komplexněji vystavěné. Třetí část pak navrací charakter z průběhy věty první.

Weillova Symfonie č. 2 oproti Martinů více připomínala filmovou hudbu. Celá kompozice je svým způsobem více propracovaná než La Jolla a působí ještě komplexněji. Kromě technicky obtížných a zvukově zajímavých pasáží smyčců je podstatné zmínit také Weillovu snahu o využití nástrojů až na hranu jejich možností. Právě využití smyčců nejen jako melodické či harmonické nástroje, ale také jako rytmické nástroje především díky pizzicatu, staccatu či spiccatu. Po dramatické první větě přichází folklórnější druhá věta, která pracuje výrazně s rytmikou a zapojuje nejen smyčce v podobě pizzicata, ale také tympánová sóla. Třetí věta pak, stejně jako v případě Martinů, velmi dobře uzavírá celou kompozici. I třetí věta Weillovy symfonie velmi výrazně připomíná filmovou hudbu, ve druhé větě lze spatřit inspiraci kulturami a folklóry. Není to však ten německý, který tu vstupuje do popředí, ale spíše ten francouzský. Právě v Paříži Weill tuto symfonii napsal na přelomu let 1933 a 1934. V podání Closelova orchestru se jednalo o vrchol celého večera, velmi dobře připravený, nacvičený i promyšlený.