Současnému působení paní velvyslankyně však před tímto britským předcházela řada jiných prestižních postů, na kterých se vždy angažovala nad rámec svých úkolů. Byla velvyslankyní ve Švédsku, vedla Diplomatický protokol, velvyslanecké posty zastávala i ve Francii, Monaku, byla stálou představitelkou při UNESCO, dále při OSN v New Yorku, předsedkyní Ekonomické a sociální rady OSN. Francouzský prezident ji za její všestranné působení k rozvoji česko-francouzských vztahů ocenil Řádem čestné legie v hodnosti komandér (commandeur). Získala jej jako vůbec první Češka v historii. Nyní ale zpět do Británie, k projektu Děti hrdinů, který Marie Chatardová nejen iniciovala, ale sama tyto rozhovory vede.
Váš projekt vznikl už v roce 2022. Několik dílů jsem zhlédla na YouTube a musím smeknout tomu nápadu i realizaci. Kolik má do dnešního dne dílů a kolik jich ještě plánujete nebo jak dlouho bude pokračovat? Na co se hlavně těchto „dětí“ ptáte?
K dnešnímu dni jsme vydali 40 dílů, z nichž 3 jsou přímo s veterány druhé světové války, nikoliv s jejich potomky. Celkově jsme už natočili 50 epizod, dalších 9–10 máme v plánu natočit do léta. Tím projekt skončí, stejně jako moje velvyslanecká mise v Londýně. Neskončí ovšem jeho poslání – zachování těchto dojemných, osobních, historicky cenných svědectví pro další generace. To je jeho hlavní účel. Je to něco jako moje dědictví, které po sobě v Londýně, a vlastně nejen tam, zanechám.
Všechny díly mají jednotný scénář: s našimi „dětmi hrdinů“ se nejdříve bavíme o jejich rodičích – o jejich službě během války, ale také životě po válce. Následně se ptám na jejich život, povolání a český původ. Samotné rozhovory prokládáme historickými fotografiemi a záběry na různá memorabilia. Pokud se taková příležitost naskytne, snažíme se navštívit i různá místa spojená s jejich životem.
Určitě se s natáčením pojí i další momenty, z vlastní zkušenosti vím, co všechno může takový projekt iniciovat, je to pak jako lavina.
To je pravda. Je úžasné vidět, jak se vytváří síť potomků našich hrdinů a kolik lidí se již díky nám takto propojilo. Mnohokrát se stalo, že účastníci projektu, kteří se předtím neznali, si začali vyměňovat dobové fotografie a informace, protože přišli na to, že jejich tatínci byli přátelé nebo spolu v určitou dobu sloužili či byli na stejném místě. V naší databázi máme téměř sto osob, přičemž necelá polovina z nich nechce sdílet svůj příběh na kameru.
Také je zveme na různé akce naší ambasády, setkali se i s panem prezidentem, když byl na pracovní návštěvě Spojeného království. Někteří mi pak říkali, jak by byli jejich rodiče hrdí a jak neuvěřitelný zážitek to pro ně samotné byl. A také, jak jim takové okamžiky silně připomínají jejich české kořeny.
Kdo/co vás k tomuto projektu inspirovalo, dovedlo? Každého napadne, že takové rozhovory by mohl vést nějaký český historik nebo třeba i český student historie žijící v Británii, kterému byste projekt svěřila. Proč jej vedete právě vy sama, osobně?
Ano, mohl by, ale nikdo to dosud systematičtěji nedělal. Když jsem byla velvyslankyní při OSN, tak jsem se hodně angažovala v připomínání hrůz holokaustu, hovořila s lidmi, kteří přežili. Ve Spojeném království jsem se pak hned na začátku mé mise setkala s úžasnou Češkou, která patřila mezi tzv. Wintonovy děti, a zároveň jsem silně vnímala, že hrdinství našich vojáků ve Velké Británii za 2. světové války ve společnosti stále rezonuje, ale že i děti našich hrdinů začnou pomalu odcházet a s nimi se mohou nenávratně vytrácet vzpomínky a cenné materiály. Přitom je tak důležité si ve stávajícím světě tyto věci připomínat. Takže jsem přišla s myšlenkou projektu, který ovšem moji spolupracovníci rozpracovali do detailů. Velkou zásluhu na jeho praktické realizaci má Michal Žižlavský z mé ambasády, který rozhovory točí vlastní kamerou a pak je stříhá. Je za tím obrovský kus práce.
Hudbu, která uvádí jednotlivé díly, složil známý britský skladatel Julian Anderson. Jak k tomu došlo? Mimochodem, trochu mi připomíná Janáčkovu tvorbu pro klavír.
Julian Anderson je velký fanoušek české hudby, zejména Janáčka a Martinů. V době, kdy jsme projekt začínali plánovat, zrovna dokončil svoji druhou symfonii s názvem Pražská panoramata, a proto jsme se ho rozhodli s nápadem složit k projektu znělku oslovit. Byl z nabídky opravdu nadšený a hudbu pro nás také sám nahrál. Díky svému zapojení měl také možnost se s řadou „dětí hrdinů“ seznámit a troufám si říct, že i spřátelit.
V nejnovějším díle jste ale nevedla rozhovor s potomkem někoho z válečných veteránů, ale ještě s přímou pamětnicí. Možná poslední žijící československou veteránkou, svobodnicí 2. třídy, paní Eliškou Hamiltonovou, které je neuvěřitelných 105 let. Je stále velice komunikativní a bystrá a úžasně zajímavě vypráví nejen o své práci radiotelegrafistky na britských letištích. Těch 15 minut rozhovoru s ní je obrovsky cenných. Co vás k paní Hamiltonové přivedlo a jak ten rozhovor vznikl?
Paní Hamilton je neuvěřitelná a energie, kterou ve svém věku stále má, je skutečně obdivuhodná. Když jsme projekt začínali v roce 2022 točit, tak jsme vycházeli z toho, že už se na území Spojeného království žádní žijící českoslovenští veteráni druhé světové války nenacházejí. Postupně se nám ale podařilo tři najít a zaznamenat jejich příběhy na kameru. Četaři Ervín Hoida a Charles Strasser bohužel oba zemřeli v loňském roce ve věku 105, respektive 97 let. Oběma jsem byla na pohřbu a cítila se být součástí jejich širší rodiny.
Podobně jako u nich, i na paní Hamilton jsme narazili náhodou. Natáčeli jsme jeden z dílů v Oxfordu a pán, se kterým jsem dělala interview, mezi řečí sdělil, že je téměř jeho sousedkou československá veteránka RAF. Dal nám na ni e-mailovou adresu a paní Hamilton, i ve svých 104 letech, odepsala zpět téměř okamžitě.
Musím říct, že ve všech třech případech pro mě bylo natáčení opravdu výjimečným zážitkem a všichni byli neuvěřitelně skromní. Rozhovory se prolínala jedna společná věta: „Nejsem hrdina, stejně by se zachoval tenkrát každý“…
V jiných rozhovorech vyprávějí potomci rodičů, kteří v Británii bojovali. Ti, které jsem slyšela, mluvili všichni anglicky. Byl někdo z potomků, s kterými jste dělala rozhovor, kdo s vámi hovořil česky?
V rámci jednoty projektu jsme se rozhodli, že bude jednodušší vést rozhovory v angličtině, ke kterým doplňujeme české titulky. Výjimky jsme udělali pouze v případě speciálních dílů s veterány – rozhovory s panem Hoidou a paní Hamilton; pan Strasser sice byl schopný česky hovořit, ale více si věřil v angličtině. Nakonec jsme, na základě výslovného přání, udělali výjimku ještě u jednoho dílu. Celkově lze říct, že řada „dětí hrdinů“ česky mluví nebo alespoň dost rozumí. Rozdíly jsou především v tom, jestli se ve Spojeném království narodili nebo tam společně s rodiči odcházeli až v pozdějším věku, a také jestli byla čeština jazykem, kterým se mluvilo doma. Někteří měli české oba rodiče, ale ti po často velmi traumatickém útěku z Československa nechtěli se svými dětmi česky mluvit, protože to pro ně bylo buď příliš bolestivé, nebo neměli žádnou motivaci. Domnívali se, že se jejich děti do Československa nebudou moci nikdy vrátit a spíše chtěli, aby se začlenili stoprocentně do britské společnosti.
Vy osobně za respondenty jezdíte do jejich domovů, rozhovory vznikají v domácím prostředí, a to je určitě „rozmluví“ více, než kdyby probíhaly někde na velvyslanectví nebo neutrální půdě. Určitě máte s těmito návštěvami spojené i jiné zážitky?
Většina rozhovorů skutečně vzniká v jejich domácím prostředí, výběr místa ale necháváme na nich, podle toho, kde se cítí nejlépe. Stalo se tak, že jsme například natáčeli i na vojenském letišti, ze kterého otec jedné z účastnic projektu vzlétal během války, nebo ve vojenském muzeu, kde pán, se kterým jsme vedli rozhovor, pracoval jako dobrovolník. Natáčeli jsme i v leteckém klubu, v tělocvičně Jiu-Jitsu nebo na staveništi chystaného londýnského terminálu rychlovlaků, v blízké době se chystáme do rodného domu Williama Shakespeara. Vlastně nikdy přesně nevím, jak místo, kde budeme natáčet, vypadá. Přijedeme a jsou nám otevřeny nejen dveře do domů či bytů lidí, které mnohokrát vidíme poprvé v životě, ale zejména jejich životy, jejich soukromí. To je na tom projektu fascinující. Zároveň jsou roztroušení téměř po celém území Spojeného království. Smysluplně tak navštívím i místa, kam bych jinak neměla důvod jet. A jak zmiňujete, každý se cítí doma uvolněněji, přirozeněji. Lidé také mají doma většinou spoustu fotografií, knihy, uniformy nebo jejich části, vyznamenání, dopisy. Dopisy v češtině jsme i pomáhali překládat, když bylo třeba.
Projevil o tyto rozhovory zájem nějaký historik, instituce? Co s nimi bude dál, je nějaký další plán? Propagují se nějak? Jsou velmi cenné. Lze je najít i jinak než jen na webu londýnské ambasády, když o existenci projektu někdo vůbec netuší?
Vzhledem k tomu, že se projekt chýlí ke konci, plánujeme v následujících měsících oslovit další instituce, jak ve Spojeném království, tak u nás, které by s ním mohly chtít dále pracovat. Do této chvíle projevila zájem zařadit ho do své sbírky knihovna v Kensingtonu, což je městská část Londýna, kde velvyslanectví sídlí. Tištěné verze rozhovorů vydává český armádní magazín A-Report, videa s potomky letců pak do svého výukového interaktivního projektu zařadila Česká škola bez hranic Londýn.
Jednotlivá videa pak nezveřejňujeme jenom na našem webu, ale také na sociálních sítích YouTube, X a Facebook. Ministerstvo zahraničních věcí sdílí každou epizodu na své facebookové stránce a díky tomu tak mají rozhovory možnost vidět lidé opravdu z celého světa. Kromě toho každý díl posíláme e-mailem na všechny účastníky projektu v naší databázi a na několik českých klubů vojenské historie, muzeí a veteránských spolků, které je sdílejí mezi své členy a followery.
Odhadujete, jaké procento, jaký počet válečných veteránů, o nichž vám jejich potomci vyprávějí, bylo už dříve známých a byly s nimi provedeny nějaké rozhovory, filmový záznam apod.? A kolik z nich zůstalo víceméně utajeno? Je možné, že se ještě o někom stále neví nebo zůstal zapomenut? (Nedávno se objevil případ stíhacího pilota Antonína Fajkuse v USA, o kterém jsme u nás vůbec nevěděli, až nyní, když ve 101 letech zemřel. Naštěstí jej nedlouho předtím úplně náhodou objevil mladý historik Jiří Klůc a natočil s ním rozhovor, ze kterého vznikla i kniha.)
To je velmi těžké říct. Někteří potomci jsou opravdu aktivní v československé veteránské komunitě ve Spojeném království a o válečných zkušenostech svého rodiče i sepsali knihu, zatímco jiní se doposud drželi spíše stranou, a právě účast v našem projektu v nich probudila zájem o jejich český původ a snahu dozvědět se o něm více.
Kdo opravdu zůstával „neobjevený“, byli veteráni Ervín Hoida a Eliška Hamilton; náš projekt je vnesl do pozornosti veřejnosti i historiků a médií. Právě zmiňovaný historik Jiří Klůc tak po našem rozhovoru pana Hoidu navštívil a během několika měsíců o něm ještě stačil sepsat knihu, kterou mu pak věnoval k jeho 105. narozeninám.
Co vám osobně příběhy, které jste si už vyslechla, dávají, čím vás oslovují? A nemyslím teď ani tolik příběhy těch veteránů, ale jejich dětí. Nacházíte u těchto potomků válečných hrdinů něco, co jim je společné?
Ač mívají příběhy podobné prvky, každý z nich je unikátní. Hlavní rozdíl je mezi těmi, kteří se narodili ještě před komunistickým pučem v roce 1948 a museli utíkat společně s rodiči, a pak druhou skupinou, která se už narodila ve Spojeném království, a tudíž měla většinou méně pohnuté začátky. Celkově jsou příběhy protkané určitým pocitem melancholie, jelikož jde o osudy lidí, kteří kvůli zásahu historie museli vyrůstat odloučeni od své rodiny za Železnou oponou. Někteří o Československu téměř nic nevěděli, bylo to u nich doma téma tabu.
Občas si během rozhovorů představuji, jak by se mohly vyvíjet jejich životy, kdyby se tehdy dějiny vydaly jiným směrem…
Češi v zahraničí i jejich potomci, třebaže už pocházejí třeba ze smíšených rodin, jsou většinou těmi nejlepšími „vyslanci“ České republiky v zahraničí. Je i to jeden z důvodů, proč s „dětmi hrdinů“ hovoříte, aby se posílily tyto vazby i v dalších generacích? Když v těchto lidech vzbudíme pocit, že se o ně Česká republika zajímá?
Ano, určitě. Zatímco někteří považovali vždy „češství“ za nedílnou součást své identity, jiní jen vzpomínali na to, že měl jejich tatínek v angličtině zvláštní přízvuk. A nezřídka v nich právě účast v našem projektu probudila touhu dozvědět se víc o původu rodičů a o zemi, ze které tatínek nebo maminka přišli. Začali pak chodit na kulturní akce velvyslanectví, nebo se zapojili do činnosti krajanských spolků. Další se začali zajímat o možnost získat české občanství. Jeden z účastníků následně zjistil, že má v Česku rodinu, o které nevěděl, a od té doby se několikrát navštívili.
Iniciovala jste již dříve nějaký vlastní projekt i na svých předchozích působištích, ve Francii nebo Švédsku?
Na všech mých předešlých působištích jsem se snažila za sebou zanechat něco trvalého nebo alespoň dlouhodobého. Ve Švédsku jsem iniciovala digitalizaci a zapůjčení Codex gigas, tzv. Ďáblovy bible. Když jsem poprvé navštívila Královskou knihovnu ve Stockholmu, tak mi její ředitel říkal: velvyslancům většinou ukazuji Codex gigas, ale co mám ukázat vám? Ubezpečila jsem ho, že mě právě tato největší rukopisná kniha na světě (váží 75 kg, vznikla na přelomu 12. a 13. století v klášteře v Podlažicích) moc zajímá. Poté jsem postupně prosazovala myšlenku, zda by nám tento unikátní exponát zapůjčili do Národní knihovny. Po třech letech vyjednávání se povedlo, bylo to průlomové, od konce třicetileté války (1648) k nám z válečné kořisti ze Švédska nic nevycestovalo.
Ve Francii to byla řada projektů na různých místech, které tam dodnes připomínají pamětní desky. Např. jsem instalovala v jednom kostele v 7. pařížském obvodě sošku Pražského Jezulátka, která tam stále je i s historickým popisem a uvedením, kdo ji věnoval. I toto, a další zdánlivě malé věci, měly mnoho pozitivních ohlasů.
Zmínila jste, že vaše mise ve Velké Británii brzy bude u konce. Víte už, co vás v české diplomacii čeká dále, případně jaké jsou vaše osobní plány?
Vracím se do Prahy, kde máme s manželem náš domov. A co bude dál, to v tuto chvíli skutečně nevím.
Přeji Vám tedy i v dalším působení mnoho úspěchů a děkuji za krásný rozhovor.
